Veronika Sušová-Salminen shrnuje to hlavní a nejdůlěžitejší z třídílné analýzy režimu Alexandra Lukašenka v Bělorusku.
V předcházejících dílech analýzy jsem se snažila představit nikoliv snad vyčerpávající, přesto informativní přehled o tom, jak vznikl, jak zhruba funguje a na jakých základech stojí režim běloruského prezidenta Alexandra Lukašenka. Shrňme si nyní pro přehlednost hlavní závěry a poznatky, které z této analýzy vyplývají ve vší jejich rozporuplnosti.
Politický systém Běloruska je autoritářský a zformoval se kolem poloviny 90. let podobně jako i v jiných postsovětských republikách v důsledku rozpadu sovětských institucí, ekonomických problémů spojených se šokovou terapií či obecněji přechodem od centrálně plánované ekonomiky k tržnímu modelu. Právě kombinace nefungujících institucí (včetně státu) a ekonomických reforem se stala nástupištěm pro autoritářská řešení. V případě Běloruska se jednalo o „šok“ ze šokové terapie v sousedním Rusku, se kterým bylo Bělorusko jako bývalá sovětská socialistická republika značně hospodářsky svázáno. Prudké, i na sovětské poměry citelné, zhoršení sociálních podmínek bylo důležitým prvkem společenské poptávky po autoritách. Autoritářství často velmi prozaicky souviselo i s hledáním řádu jako stability v rámci selhání demokratizačního procesu. Demokratizace se stala podružnou ve vztahu k privatizaci a tržním reformám, a zejména v zajetí klamné víry, že trh se rovná demokracie. Tržní anarchie zrodila autoritářství.
Lukašenko získal podporu jako alternativa ke staré sovětské nomenklatuře i k novým národním (nacionalistickým) elitám, jejichž politické souboje určovaly první kroky nezávislého Běloruska po roce 1991. Populismus, protikorupční tématika a neosovětská nostalgie představovaly v roce 1996 hlavní body Lukašenkova programu, který získal širokou podporu voličů i přes silnou názorovou fragmentaci elit i celé společnosti.
Po roce 1996 začal Alexander Lukašenko budovat politický systém, který je postaven na hyperprezidentském principu. Ústava dává prezidentovi rozsáhlé pravomoci, a to i ve srovnání se sousedním Ruskem. Bělorusko má velmi slabý parlament i další politické instituce, včetně opozice, která v parlamentu v podstatě neexistuje, nebo se jen omezuje na povolenou „opozici“ v rámci „řízeného pluralismu“. První kroky směrem k politickému autoritářství učinili už Lukašenkovi předchůdci u moci například kontrolou médií, takže Lukašenko navázal na a rozvinul již existující konkrétní trajektorii.
Nepříjemnou pravdou je, že Lukašenkovo autoritářství je adaptivní. Za posledních 26 let prošlo celou řadou fází a dokáže správně reagovat na nálady a potřeby širší společnosti. Jeho životaschopnost je postavena na schopnosti přizpůsobit se, předvídat a odvracet hrozby. Znamená to, že se dovede přizpůsobovat i ideologicky, včetně toho, že bez uzardění přejímá ideologické podněty, které si protiřečí s jeho staršími koncepcemi (příkladem je postupná adaptace prvků běloruského nacionalismu v posledních letech). Hlavním cílem se díky režimní praxi (např. zvůle, korupce, svévolnost) stalo udržení se u moci a vlastní politické přežití – respektive politické přežití závisející na udržení se u moci.
Režim a společnost: mezi spoluprací a konfliktem
Režim nelze chápat jako jev, který existuje mimo společnost či nad společností, jeho fungování a stabilita souvisí s pochopením způsobu, jak se společností spolupracuje. Proto se používá pojem „společenské smlouvy“ jako určitého nepsaného aranžmá pravidel a očekávání. Lukašenkovo autoritářství je postaveno na očekávání určitého výkonu v oblasti ekonomiky. Omezená politická práva a svobody jsou v takovém aranžmá vykoupeny relativní garancí základních sociálních dávek, zaměstnanosti a dalších socio-ekonomických jistot, určitých ekonomických příležitostí (pro domácí byznys) nebo dalších lákadel, jakým je například konzumerismus. Stabilokratický režim pak velmi úspěšně využívá dnes už spíše vzpomínek na první roky po rozpadu SSSR, které představovaly sociální šok či v Bělorusku onen „šok z šoku“. Vedle toho spoléhá na kombinaci pragmatické či pasivní kolaborace a na depolitizaci.
Shora řečené neznamená, že by Lukašenkův režim nepoužíval represi a násilí. Nevyužívá je ovšem na permanentní bázi, násilí ze strany státu je kalibrované a cílené (nikoliv plošné). Existuje celá řada příkladů, které represivní mechanismy dosvědčují. Jedná se o záhadná úmrtí režimních kritiků, pravidelné zatýkání konkurentů v prezidentské kampani a jejich obvinění z nejrůznějších zločinů, využívání kompromitačních materiálů, potlačování demonstrací a protestů. Slabším projevem represe jsou například vyhazovy z práce (v případě, kdy je stát důležitým zaměstnavatelem, se jedná o výrazný mocenský mechanismus a odvrácenou stranu vysoké zaměstnanosti, kterou se režim pyšní).
Lukašenkův režim má vlastní politickou ekonomii. V jejím rámci lze mluvit o dvou tvářích sociální a ekonomické politiky. Bělorusko si neprošlo chaotickou (a právně i demokraticky pochybnou) privatizací a stále má silný veřejný (státní) sektor. S Lukašenkovou politikou souvisí skutečnost, že Bělorusko nemá třídu oligarchů se všemi politickými důsledky, jak je známe z Ukrajiny nebo Ruska. Běloruská společnost je také ve srovnání s jejími západními sousedy v EU (Pobaltí) rovnostářštější. Udržela si náskok v rámci postsovětského prostoru a patří z hlediska indexu lidského rozvoje k těm nejlepším v regionu (vedle Ruska a Kazachstánu). Z hlediska vývoje na západ i na východ od hranic Běloruska se dá mluvit o „třetí cestě“. Její odvrácenou stranou je však závislost na rentě, důležitém zdroji přerozdělování, které je základem pro ekonomický výkon režimu. Dále je to neopatrimoniální systém, který vede k prolínání veřejného a soukromého a obvykle patří ke zdrojům korupce. Boj s korupcí sice je součástí politické výbavy Lukašenkova režimu, ale často se jedná o boj zpolitizovaný, v němž není (logicky) brán ohled na skutečnost, že korupce je nedílnou součástí jeho fungování. Klamem by bylo chápat Lukašenkovu sociální politiku jako projev čehokoliv jiného než vlastních mocenských kalkulací.
Vyčerpávání ekonomického výkonu Lukašenkova systému souvisí nejen s obecnějšími trendy ve světové ekonomice, ale i s vývojem v sousedním Rusku. Nerostná renta jako zdroj pro přerozdělování v rámci dosavadního systému se v posledních letech vyčerpává, stává se původcem zranitelnosti a závislosti. Její vyčerpání vede k přenášení finanční odpovědnosti na občany a obecně k narušování sociálního státu podle v podstatě neoliberálního receptu. Odsud potom pramení rostoucí nespokojenost. Jinak řečeno, dochází k erozi společenské smlouvy, což naznačuje skutečnost, že se protestů v Bělorusku účastnily také skupiny, které dříve režim (pasivně) podporovaly – dělníci a horníci ze státních podniků, učitelé nebo lékaři. Bohužel jen málo víme o situaci na venkově, který byl důležitou oporou systému (zemědělství má přes 6 % HDP a ekonomicky důležitý je i potravinářský sektor hospodářství). Režim se tak musí spoléhat na udržení moci prostřednictvím síly či represe, což je možná krátkodobě úspěšné, ale dlouhodobě zřejmě neudržitelné.
Při hodnocení současné situace je nutné jako možnost připustit i „konec autoritářského cyklu“ – protesty lze v takové perspektivě vykládat jako projev nových potřeb (části) modernizující se a stabilizované běloruské společnosti. V takovém případě ovšem bude kritické „období přechodu“, tj. půjde-li o přechod konsensem, nebo o vítězství jedněch nad druhými.
Bělorusko a krize demokracie
Současná situace v Bělorusku ovšem neexistuje mimo širší kontext a procesy, které utvářejí dnešek postižený hlubokou krizí demokracie a demokratických institucí. Ovlivňuje ji nejenom domácí dění (únos demokratických procesů a institucí kapitálem), ale i skutečnost, že demokracie se stala součástí velmocenské politiky a soupeření, které narušují princip suverenity lidu. Budoucnost Běloruska by měli mít ve svých rukou běloruští občané, a to bez hrubého či měkkého vměšování se ze strany Ruska nebo Evropské unie, které dnes podkovává důvěru v autenticitu občanských revolt proti zneužívání moci. Velkým varováním je v tomto ohledu vývoj na Ukrajině. Platí to hned v několika směrech: jednak ve vztahu k Rusku a jeho bezpečnostním zájmům, které běloruské politice Ruska dominují, jednak ve vztahu k EU, která je dnes bohužel především institucí nadnárodního kapitálu. Nadnárodní kapitál bude mít potenciálně velký zájem o běloruské státní firmy a zemi by tak mohl pod heslem „podpory demokracie“ čekat výprodej pod cenou, který známe z jiných sousedních zemí. V době, kdy se zdůrazňuje ekonomická suverenita, soběstačnost a deglobalizace, by se nepochybně jednalo o další paradoxní vývoj.
Demokratizace Běloruska je ale také příležitostí vyvarovat se často fatálních chyb, kterými si prošly ostatní země střední a východní Evropy v EU, Ukrajina či Rusko. Jak bude využita je ale nepochybně na Bělorusech samotných. Rozhodující bude nejenom výsledek protestů v zemi, ale především to, v co vlastně tyto protesty a jejich dočasná spojenectví politicky vykrystalizují. V daný moment to zůstává otevřenou otázkou.
Předchozí díly analýzy Veroniky Sušové-Salminen najdete zde:
- Anatomie Lukašenkova režimu (1.díl)
- Anatomie Lukašenkova režimu (2. díl): Zajetí demokracie a barevné revoluce
- Anatomie Lukašenkova režimu (3. díl): Běloruská „třetí cesta“?