Arménie se v souvislosti s konfliktem o Náhorní Karabach neocitla uprostřed nepřátelské linie. Ocitla se v trojúhelníku spojenectví.
Rusko s pomocí svému spojenci (Arménii) nespěchá, míní Alexander Baumov. Nejde jenom o to, že v současné fázi konfliktu boje neprobíhají na území Arménie. Jde i o to, kdo koho napadnul.
Ve srovnání s jinými postsovětskými zeměmi, například s Gruzií, Moldavskem anebo Ukrajinou, Ázerbájdžán nebyl nikdy vůči Rusku nepřátelský. Zdejší budování nového státu neprobíhalo „navzdory“ Rusku jako jinde, ale šlo si svojí vlastní cestou. Antikoloniální rétorika země byla vždy uměřená, uznávala nejen mínusy ale i plusy. Rusko nikdy nepředstavovalo zdroj vší bídy. V Ázerbájdžánu rovněž nebudují nové alternativní vidění druhé světové války a role SSSR v ní.
Nicméně emancipace a suverenizace Ázerbájdžánu šla podle Baunova rychlým tempem. Proces dekomunizace v zemi proběhl klidně. Krátce po rozpadu SSSR se dvě třetiny zdejších Rusů přestěhovaly zpátky do Ruska, zatímco ruské vysílání televize zmizelo, takže u obzorů veřejnosti zmizela i ruská interpretace světových událostí. Ruská kultura ve formě filmů a seriálů je stále přítomná, podobně jako pomníky Puškinovi či názvy ulic po ruských umělcích a osobnostech.
Rusko nemá důvod Ázerbájdžán trestat
Zahraniční politika Ázerbájdžánu se podle autora spoléhala na udržování vztahů s Ruskem, jehož postavení v regionu oslabuje. A dále pak na vystavění vztahů se Západem i na spolupráci v regionálním uskupení bez účasti Ruska (organizace GUAM). Ázerbájdžán spolupracoval s NATO, ale nikdy se nechtěl stát členem organizace.
Rusko, píše Baunov, považuje emancipaci Ázerbájdžánu za prostý fakt, který nerozporuje a nikoho nedráždí. Ázerbájdžán byl v postsovětském prostoru vždy příkladem toho, že je možné dělat na Rusku nezávislou zahraniční politiku, nehádat se přitom s Putinem a mít dobré vztahy s Ruskem, míní autor dále. A takový příklad byl důležitý i pro samotné Rusko.
Rusko tedy má důvod pomoci Arménii, vrací se autor k současné karabašské krizi, ale nemá důvod, proč trestat Ázerbájdžán.
Spojenec s hříchy
Kdo byl napaden není ovšem nevýznamné. Arménie je spojenec Ruska. Ovšem na zdejší vládu se Kreml dívá nedůvěřivě vzhledem k tomu, že je výslednicí pouličních protestů či „barevné revoluce“. A to vidí Kreml jako „velký vnitropolitický hřích“.
Arménská vláda Nikoly Pašinjana se nesnaží o změnu geopolitické orientace země, ale snaží se o její diverzifikaci. Vedle toho, že Pašinjan ponechává volný prostor médiím, nechává jeho vláda také volnost neziskovým organizacím, které naopak v Kremlu vidí v případě nekontrolovatelnosti jako ohrožení bezpečnosti. Dalším a druhým hříchem arménské vlády je v očích Kremlu (míní Baunov) fakt soudního procesu s bývalým prezidentem země Kočarjanem.
Pašinjan nyní podtrhuje, že mladá demokracie bojuje s diktátorským Ázerbájdžánem a je obětí agrese diktatury. Na jednu stranu je to pravda, protože Ázerbájdžán představuje autoritářský personalistický režim. Na druhou je těžké se pak obracet na Putina, který takový režim rovněž představuje. Vyprávění o boji mladé demokracie proti diktatuře podle Baunova jen těžko Putina spojenecky nadchne.
Zdrženlivost Ruska souvisí ještě s tím, že – nyní bez ohledu na Putina – ruská diplomacie není spokojená s tím (a to od 90. let), že Jerevan ztrácel čas (který hraje proti Rusku a Arménii) a řešil územní spor mírem. V tomto případě si uvědomují, že vítězství malé a chudé Arménie nad velkým a bohatším Ázerbájdžánem je spíše náhoda, nikoliv zákonoměrnost. Souvisela s chaosem v postsovětském prostoru. S postupem času ale bylo jasné, že se balanc sil změní v neprospěch Arménie.
Rusko s Arménií projednávalo možnosti legalizace většiny území Karabachu výměnou za podstoupení některých teritorií, které Arménie v rámci konfliktu obsadila. Jenže vláda v Jerevanu na takový kompromis nemá a neměla prostor. Jakýkoliv ústupek ve věci Karabachu se rovná ztrátě moci v Jerevanu. Každá dosavadní arménská vláda dávala přednost tomu tuto otázku donekonečna odkládat a spojenectví s Ruskem jim v tom napomáhalo. Pomáhalo konzervovat neřešení krize.
Arménie se ocitá v trojúhelníku spojenectví
Podle Baunova je hlavním problémem nynější situace následující: Arménie je spojenec Ruska, ale Ázerbájdžán není nepřítelem Ruska. Kdyby na Karabach zaútočila Gruzie, za kterou stojí USA, bylo by to mnohem jednodušší.
Partnerství s Tureckem Rusku umožňuje (bez ohledu na protiklady a periodické útoky) bez velkých ztrát i nadále zůstávat v Sýrii a také v Libyi. Ale co je hlavní: toto partnerství umožňuje řešit regionální konflikty bez účasti USA. Pro Rusko je vytěsnění USA z regionu důležitější než připuštění posílení dalších regionálních velmocí. Možnost v regionu jednat bez Západu má význam i pro Turecko, které se proto smiřuje s přítomností Ruska v konfliktech, které považuje za důležité. Tato protizápadní platforma Turecka a Ruska je důležitější než křesťanská platforma, na kterou se spoléhá Arménie.
Arménie se neocitla uprostřed nepřátelské linie. Ocitla se uprostřed trojúhelníku spojenectví. Arménie je spojenec, Turecko je složitý partner a Ázerbájdžán je vzorovou zemí úspěšných vztahů s Ruskem a příbuzný režim svým typem.
Otevřená přímluva Ruska za Arménii by mohla dokonce Arménii poškodit, protože na Západě je každý, za koho se přimluví či bojuje Putin vnímán negativně. Rusko ale vzhledem k svému postavení a prestiži spojence nedopustí, aby Arménie Karabach ztratila.
Záminkou pro vojenské vměšování Ruska do konfliktu by se mohla stát skutečnost, že na straně Ázerbájdžánu bojují islamisté z Blízkého východu, kteří pro Rusko představují legitimní cíl. Válka může skončit výsledkem, který bude blízký nynějšímu statu quo. Nebo snad i novou rovnováhou, ke které Rusko tlačilo Arménii. Takové rovnováhy se ale nedosáhne už prostřednictvím rozhovorů, ale na válečném poli. V takovém případě se část ázerbajdžánského území (či země nikoho) vrátí Ázerbájdžánu, zatímco oblasti osídlené Armény zůstanou Arménii, jejich status bude znova předmětem rozhovorů. Arménie se sice svého spojenectví s Ruskem nezřekne ale získá v něm více svobody, míní v záběru Baunov.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.