Adam Votruba píše o tom, jak současný boj s korovirovou infekcí připomíná Čapkovu Válku s mloky.

Boj s koronavirem mi v něčem připomíná Válku s mloky. Myslím, že by mohl být námětem na podobně absurdní román, který odhaluje naši samolibou společnost jako hloupou a neschopnou čelit realitě. Problém, který je zdánlivě (?) snadno řešitelný i prostým selským rozumem, se v rukou politických elit a odborníků stává neřešitelným, protože za a), za b), za c)…

Příkladem může být hned prvotní reakce Evropské komise na to, že některé evropské státy uzavřely hranice. Prý jsou tím ohroženy evropské hodnoty. Naštěstí už komisaři tímto směrem dál nepokračovali, ale výrok byl vypuštěn. V překladu mi to nejspíš značí, že evropské hodnotou je nechat lidi umírat. Těžko lze nazvat podobný výrok něčím jiným než plkáním.

Jiným příkladem je jarní protest českých intelektuálů proti opatřením, které měly zamezit šíření nákazy. Za pozornost stojí zejména argument, že u nás téměř žádní nakažení a mrtví nejsou a proto jsou opatření zbytečná. Je to asi tak chytré jako říkat: Proč bych se měl rozhlížet při přecházení silnice, když mě zatím žádné auto nepřejelo.

Technologie versus středověk

Paradoxem je, že země, které podle prestižních hodnocení měly být údajně nejlépe připraveny na celosvětovou pandemii, patřily často k nejpostiženějším: Velká Británie, Švédsko, USA. Ukazuje se, že drahé a technologicky vyspělé zdravotnictví není všechno. Mnohem důležitější bylo, jestli se politici té které země dokázali včas a správně rozhodnout. Nejpodstatnější v boji s koronavirem nakonec nebyly drahé přístroje a léky, byť řadu životů zachránily, celkově však byla důležitější izolace nakažených, karanténa, mytí rukou atd. Tedy celkem primitivní postupy, které byly známy již na konci středověku.

Česká vláda zareagovala z počátku poměrně dobře. Při nějakých dvaceti nakažených denně se zavedla restriktivní opatření, pak vývoj nemoci vyskočil na 300 nakažených a zase to začalo klesat, takže při nějakých dvaceti nakažených denně se prakticky všechna opatření zrušila, protože se usoudilo, že máme vyhráno. Dává to smysl? Nebo to vypadá spíše jako pozvánka, aby se koronavirus postoupil dále?

Říkalo se, že to budeme řešit chytrou karanténou. Mě osobně spíše překvapilo, že se celé léto počty nakažených držely relativně nízko. Je tedy možné, že něco z té chytré karantény fungovalo a že většina lidí zůstávala v elementárních věcech opatrná.

Problém je, že hlavní motivací k rozvolnění byl populismus Andreje Babiše, který nechtěl riskovat další nespokojenost části občanů. Někdo je toho názoru, že vláda svá opatření špatně komunikovala, problém je však ten, že vláda neměla co komunikovat, protože neměla strategii a cíl, čeho chce v boji s koronavirem dosáhnout. Premiér za sebe nechal mluvit jiné, které pak podle nálad veřejnosti vyměňoval. Sám osobně se za žádná opatření nepostavil a symbolicky tak na sebe nevzal téměř žádnou odpovědnost. Nakonec to korunoval prohlášením, že rozvolnění lidé chtěli.

Co vlastně chceme?

Stěžejní rozhodnutí, které mělo být učiněno na začátku, je, jestli chceme koronavirus úplně zlikvidovat. Tak to např. udělali Číňané a další země v roce 2003, když karanténními opatřeními zlikvidovali SARS a zabránili tak jeho celosvětovému rozšíření. Podobně jednal v letošním roce Nový Zéland, jehož premiérka odmítla ideu promořování a nedávno tam klesl počet nově nakažených na nulu. (Poté se objevili nové případy ze zahraničí, nicméně Nový Zéland má od začátku nákazy 25 mrtvých, zatímco Švédsko 5900 při dvojnásobném počtu obyvatel, tj. v přepočtu na obyvatele stokrát více.)

O této možnosti diskuze neproběhla. Místo toho se ustálilo ve veřejném mínění klišé, že koronavirus se zlikvidovat nedá a že tu s námi zůstane. Technicky samozřejmě koronavirus zlikvidovat lze. Otázka je, jakou cenu jsme za to ochotni zaplatit. A druhou logickou otázkou je, jestli nakonec větší cenu nezaplatíme za to, že jsme ten problém řešit nechtěli.

Mohlo se také říci: „Koronavirus je svinstvo, pravděpodobně umělého původu s uměle vyvinutou vysokou nakažlivostí. Uděláme vše proto, aby se ho lidstvo úplně zbavilo.“ Bylo též možné zaujmout postoj: „Budeme dopady zmírňovat, než bude vakcína/lék, a pak problém budeme řešit tak a tak.“ V tomto kontextu by dávala smysl často opakovaná věta: „Zvládneme to.“ Jestliže se však říká „zvládneme to“ bez kontextu s nějakou strategií, pak se tím říká nanejvýš: „Vydržíme, než se to přežene.“ V převažujícím veřejném mínění se tedy ustálila dvě fakticky protichůdná stanoviska. Na jednu stranu se říká, že koronavirus nezmizí, na druhou stranu se chováme, jako bychom na jeho zmizení čekali. Absence vize vede mimoto k větší nervozitě: opatření se zdají méně smysluplná, pokud lidé nechápou, že je za nimi rozumný cíl.

Na jaře se hovořilo o strategii promoření. Přikláněl se k ní Roman Prymula. Kolektivní imunita může mít opodstatnění u chorob, u nichž se vytváří dlouhodobá imunita organismu a u nichž je relativně nízké riziko úmrtí. V případě koronaviru to není splněno. Prymula tehdy tvrdil, že je zbytečné mít sto nakažených denně, jestliže náš zdravotnický systém zvládne tisíc nakažených denně. U většiny chorob je k získání kolektivní imunity třeba, aby chorobu prodělalo 50 až 70 % populace. Pokud bychom měli 1000 nakažených denně, pak by trvalo nakažení potřebného počtu lidí nejméně 34 let. (Imunita je však na půl roku.) Poněkud mě znepokojuje, že odborník, který vedl a vede boj s koronavirem, není schopen udělat jednoduchý výpočet (na kalkulačce by netrval ani minutu), aby si ověřil, jestli jeho doporučení dávají smysl.

Můžeme snad považovat za nejasně vyřčený cíl to, že vláda spoléhá na zadržování viru do té doby, než bude existovat vakcína. Její účinnost je však otázkou. Jestliže imunita proti koronaviru trvá půl roku a jestliže koronavirus podobně jako jiná virová onemocnění rychle mutuje, pak by to mohlo znamenat, že se celá populace bude muset očkovat třeba i dvakrát do roka. (Podobně jako v případě chřipky, kde očkování pomáhá pouze na jednu sezónu.)

Scénáře vývoje

Další vývoj může mít několik scénářů. Asi nejoptimističtější by mohl znít takto: Do půl roku začne povinné očkování, které se ještě dvakrát – vždy po půl roce – zopakuje. Pak už bude k dispozici lék, takže očkování bude dobrovolné. Méně optimistický je ten, že opatření budeme ještě několikrát rozvolňovat a znovu zavádět podle měnící se situace, protože vakcinace bude kvůli mutaci viru nespolehlivá. To, že by se lidé naštvali a rozhodli tzv. cílit na nulu, je již nepravděpodobné, byť by se tím problém dal nejspíš vyřešit za čtyři měsíce definitivně. Pak byste si opět mohli s kýmkoliv podat ruku bez obav z nákazy nebo pít na „fesťáku“ ze stejné láhve jako kamarádi. (Bohužel by tak přišly vniveč investice do vakcíny a vývoje léku.)

Možná je problémem naší společnosti i to, že jsme reklamou a celkovým duchem doby příliš podporováni v tom, abychom se nedokázali ukáznit a abychom si neuměli nic odepřít. Boj s koronavirem někdy působí tak, jako by hlavní starostí bylo to, aby to moc nebolelo, a ne, aby se problém vyřešil. Samozřejmě je dobré vyhnout se zbytečné bolesti, ovšem pokud si chci nechat vytrhnout bolavý zub, pak bych přece jen měl nedůvěru k doktorovi, který mě bude uklidňovat slovy: „Nebojte se, já vám ho budu trhat pomaličku, aby vás to moc nebolelo.“

Lidé jsou dnes možná poněkud zmateni zcela protichůdnými názory odborníků. Probíhající krize ukázala i to, že veškerá odbornost a veškeré špičkové technologie jsou k ničemu, pokud chybí zdravý praktický rozum. Politici se mají s odborníky radit, ale vyhodnotit situaci a rozhodnout je nakonec stejně na nich. Neexistuje odbornost na jednání v krizové situaci.