Ivo Šebestík se podíval na velmi současný problém islamistického radikalismu v Evropě z pohledu historie.

„Ti, kdo si nepamatují minulost, jsou odsouzeni k tomu ji opakovat.“

George Santayana

Následující text je aktuálnější, než se může z titulku zdát. Ke konci září proběhly tiskem zprávy o tom, že v některých městech Alsaska jsou fyzicky napadány mladé ženy za to, že nosí oblečení, které určitým lidem připadá urážlivé. „Korektní“ způsob informování, tedy bez udání identity pachatelů, sice výslovně neoznačuje za pachatele osoby radikálního islámského vyznání, které hledaly a našly domov v evropských zemích, ale Evropan si identitu těchto násilníků snadno doplní sám. Muž odchovaný evropskou kulturou se takto nechová…

16. října došlo opět ve Francii k události, při jaké si už média nemohla dovolit uniknout ke „korektnosti“ a identita islámského extremisty, který brutálním způsobem zavraždil středoškolského profesora v Paříži, vyšla najevo. Opět se jednalo o pachatele, který v Evropě hledal útočiště, a evropská Francie mu je poskytla. Odvděčil se jí způsobem, který se v posledních letech stává u islámských radikálů standardní. Tedy násilím vůči obyvatelům hostitelské země, v tomto případě brutálním zločinem.

Nepochopitelná pasivita vlád

Informace o projevech islámského extremismu na evropském území ani zdaleka nevystihují celkový rozsah projevů násilí, nerespektování pravidel hostitelských zemí. V řadě evropských států (především právě ve Francii, Německu, ve Švédsku, Itálii, Řecku a podobně) došlo za uplynulých pět let k takovému množství projevů nenávisti vůči původnímu evropskému obyvatelstvu, že je absolutně nepochopitelné, jak mohou vlády v řadě evropských zemí na takovéto chování odpovídat natolik laxně, takže vzniká dojem, jak by se v celoevropském měřítku vlastně vůbec nic mimořádného nedělo.

Pasivita vlád vůči množícím se projevům rasové, kulturní a náboženské nenávisti ze strany cizinců, kteří přicházejí do Evropy v kulisách, jaké vytvořila masová migrace, a tam přispívají k radikalizaci těch svých krajanů a souvěrců, kteří se v Evropě narodili nebo v ní žijí už po několik generací, je naprosto nepochopitelná. Pokud se objevují nějaké aktivity ze strany vlád a nadnárodního celku EU, pak směřují spíše proti osobám, které hledají a nacházejí cesty, jak v prvé řadě zastavit pronikání nelegálních migrantů do Evropy a potom, jak efektivně naložit s pachateli trestných činů i s těmi, kteří je organizují, podporují nebo schvalují. V Itálii Salvini a v Maďarsku Orbán jsou dvěma asi nejnápadnějšími příklady za mnohé.

Dochází čas na záchranu?

Covidová pandemie téma nelegální migrace v Evropě v současné době překrývá, což je velmi nebezpečné, neboť v některých zemích západní Evropy doslova tikají hodiny. Čas běží tak rychle, že během několika málo let může být na záchranu těchto zemí před převrstvením původního obyvatelstva, původní kultury a původních zákonů cizím, a mnohdy i nepřátelským, (aktuálně radikalizovaným) etnikem už pozdě.

Jednání některých evropských vlád připomíná nešťastné chování Trójanů, kteří neuposlechli Láokoónova varování a vtáhli si do hradeb trojského koně, jenž byl ve skutečnosti koněm plným Řeků, kteří pak otevřeli brány města a město bylo vypáleno, srovnáno se zemí. Proč odpovědní politikové v řadě evropských zemí jednají proti zájmům vlastních národů, je skutečně záhadou.

Poučme se z historie

Možná může být zajímavé nahlédnout do spisů některých evropských osobností, které byly současníky velké turecké invaze do Evropy, která probíhala od poloviny 15. století a dotýkala se velmi významně i českých zemí, které se nacházely v těsném sousedství severozápadních výbojů Osmanské říše. Turci obsadili Balkán a pronikli až k Vídni. Zmocnili se Budy a Pešti a jejich hordy se objevovaly i na Moravě.

Tehdejší nebezpečí pro křesťanskou Evropu bylo akutní a reakcí na něj byla vojenská obrana proti Turkům, narušovaná rozmíškami mezi dvěma hlavními konfesemi, katolíky a protestanty. Nejednotnost křesťanství vnímali tehdejší spisovatelé jako jednu z velkých příčin četných drtivých porážek křesťanských vojsk Turky. Naopak islám vnímali jako pevnější a semknutější víru. Současná bezradnost, apatie a naprostý nedostatek schopnosti koncentrovat síly do boje proti hrozící násilné islamizaci v jistém ohledu některé aspekty známé z historie připomíná.

Také dnes je pronikající islám chápán jako životaschopnější a dravější než západoevropská postmoderna a hypermoderna, k jejímž atributům Gilles Lipovetsky přisuzuje ztrátu víry v budoucnost a přesun pozornosti k příjemnostem přítomného okamžiku. Podobné smýšlení zahubilo už západořímskou říši v polovině 5. století n. l. Naši přítomnost nejenom na západě kontinentu nadto charakterizuje rozklad tradičních sfér existence a jejích pravidel. Do pojetí historie se vloudilo flagelantství. Ztráta očekávání směrem k budoucnosti, rozklad dějin a rozpadávání obvyklých rámců implikují ztrátu pudu sebezáchovy. Také odtud může pramenit nepochopitelná pasivita vstříc tak závažným hrozbám. Pojďme nyní ale do historie, která může být opět (budeme-li chtít) učitelkou života – magistra vitae.

Začátky turecké expanze do křesťanské Evropy

Do 14. století nebylo o Turcích známo téměř nic. Ve 14. století ale začíná jejich expanze. V roce 1430 dobyli Soluň a v roce 1444 uštědřil sultán Murad II. křesťanským vojskům drtivou porážku u Varny. O čtyři roky později porazili Turci na území srbského Kosova srbského knížete Lazara. Byl zajat a popraven, nicméně Srbům se tehdy podařilo zabít samotného sultána Murada. Datum pádu Konstantinopole, 1453, je datem zániku Byzantské (Východořímské) říše a jako takové vešlo do učebnic.

Tehdy Turci nabrali nové síly k dalšímu pronikání do Evropy. Roku 1480 padlo italské Otranto, řecký Rhodos padl 1522 a o čtyři roky později došlo k patrně nejničivější porážce křesťanů v bitvě u Moháče. V ní Sulejman I. porazil jagellonského krále českého a uherského Ludvíka. K samotné Vídni se dostal Sulejman o tři roky později. Takové bylo tedy teatrum tureckého pronikání do Evropy v časech, které měly v paměti nebo jejichž současníky byly některé významné evropské osobnosti, které zde zmíníme: Václav Budovec z Budova, Martin Luther, Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, Erasmus Rotterdamský nebo Španěl žijící v nizozemských (dnes belgických) Bruggách, Juan Luis Vives. Jeho spis De europae dissidiis et bello Turcico (O evropských rozbrojích a turecké válce) vyšel přesně v roce bitvy u Moháče, roku 1526.

Václav Budovec z Budova a jeho Antialkorán

V českých zemích na tureckou hrozbu reagoval Václav Budovec z Budova (1551–1621), který tématu věnoval knihu Antialkorán vydanou někdy na přelomu 15. a 16. století (pozn.: kniha vyšla v roce 1989 v nakladatelství Odeon), a která zastává vůči Turkům, islámu a samotnému Koránu krajně odmítavý postoj. Budovec vidí v tureckých výbojích vážné ohrožení Evropy i křesťanství a je ochoten připustit, že v zájmu obrany evropských zemí je možno zapomenout – alespoň po dobu nezbytně nutnou – na konfesijní spory uvnitř Habsburské monarchie. Budovec podporuje boj s Turky, aniž by jakkoliv heroizoval císařskou katolickou stranu, v čemž se liší od svého současníka a katolíka Bartoloměje Paprockého z Hlohol.

Budovec o Turecku, islámu a o Koránu psal jako člověk, který poznal alespoň část reality z první ruky. V roce 1577 byl totiž v družině císařského vyslance na cestě do Cařihradu ke dvoru sultána Murada III. V Cařihradu pobyl sedm let a poctivě studoval prameny. Jeho Antialkorán časově a tematicky navazuje na starší dílo utrakvistického děkana z Kouřimi, Bartoloměje Dvorského, které pod titulem Proti Alchoranu vyšlo v roce 1542, a které Budovec s největší pravděpodobností neznal.

Veleslavínova tiskárna v té době tiskne další texty, které se věnují Turecké říši a islámu. Jsou to například Kronika nová o národu tureckém, Příhody z Turecka Václava Vratislava z Mitrovic nebo cestopisné knihy Kryštofa Haranta z Polžic a Jindřicha Hýzrle z Chodů. S Kryštofem Harantem se Václav Budovec bohužel setkal naposledy na popravčím lešení na Staroměstském náměstí v roce 1621, což s odstupem staletí ilustruje fakt, že ani turecká expanze evropské panovníky od konfesijních sporů a válek, jaké byly spuštěny pod jejich záminkou, neodradila. Naopak, turecký sultán dostal příležitost zpovzdálí do válek mezi křesťany zasahovat.

V Budovcově knize Antialkorán ovšem nenacházíme pouze radikální odmítnutí islámské expanze, ale úvahy o situaci uvnitř samotného křesťanstva. Jeho varování před „islamizací“ může být chápáno jako varování před „vulgární a společensky úspěšnou náboženskostí“. Otvírá tak otázku náboženského svedení obyvatelstva, tedy zneužití víry k organizovanému násilí. V tom je Budovec moderní, zároveň však zůstává vězet i v pro jeho dobu typické teologické pasti. Proč je turecký islám v boji s křesťany tak úspěšný: Odpovědí je neujasněnost křesťanského vyznání a jeho „jalovost“. Tedy Budovec naráží na náboženské sváry uvnitř křesťanské víry. Vytváří představu křesťanského rytíře, který se povznáší nad teologické a konfesijní spory. Jako největší nebezpečí křesťansko-tureckého konfliktu vidí hrozbu nákazy křesťanů tureckými praktikami, tedy nákazu „mentalitou nepřítele“.

Křesťané se skutečně od Turků naučili mnoha krutostem, například narážet zajatce na kůl, v čemž vynikl například sedmihradský kníže Vlad III. Dracula, přezdívaný Naražeč, jenž se stal po smrti legendárním Hrabětem Draculou. Ale toto zdaleka nepředstavovalo vše, čeho se Budovec a po něm i další obávali.

Erasmus a jeho představa o nutnosti nápravy křesťanstva jako zbrani proti Turkům

Ještě hlouběji do teologického rámce se v otázce islámského „tureckého“ nebezpečí dostáváme s Erasmem Rotterdamským. Ten napsal spisek s názvem Užitečná rozprava o vedení války s Turky s výkladem Žalmu 28. V ní Erasmus sice odmítá Lutherův názor, že skrze Turky trestá křesťany Hospodin, a tudíž je třeba se podrobit Jeho vůli, byť by to i znamenalo nechat se ovládnout islámem. Na druhé straně ale stejně tak Erasmus kritizuje i ty hlasy, které volají „do zbraně“ proti Turkům.

Erasmus vězí plně pohroužen do svých etických a náboženských vizí, jaké mu znemožňují vyzývat rovněž zcela otevřeně a jednoznačně k válce proti Turkům. Důvodem jeho postoje je hluboké náboženské přesvědčení o tom, že Turky lze porazit nejspíš očistou mravů, tedy tím, že se křesťané nechají vést Kristem, stanou se opět jeho věrnými a poslušnými vyznavači a jedině tak budou hodni toho, že je bude Kristus vést k vítězství. A úplně nejlepším řešením by, podle Erasma, bylo, kdyby křesťané dokázali Turky přesvědčit svým příkladem a oni se vzdali islámu a přešli ke křesťanství. Ostatně, Erasmus Rotterdamský Turky považoval za poloviční křesťany, neboť jejich víru vnímal jako kompilaci židovství, křesťanství a dalších náboženství, což odpovídá určité možnosti vykládat takto i samotný Korán, ve kterém se objevují postavy a proroci ze Starého zákona i z Evangelií.

Právě tento Erasmův postoj vycházející z jeho hlubokého ponoření se do víry nás může vést k pokusu o určitý alespoň částečný výklad pasivity, jakou projevují i někteří evropští politici vůči současnému dalšímu pokusu o islamizaci Evropy. Také oni patrně vězí hluboko uvnitř svých „náboženských“ představ o nutnosti flagelantství (vymrskat ze sebe viny za dřívější kolonizaci, urážlivé jednání vůči jiným etnikům a rasismus) a o možnosti využít přítoku nového etnika k obohacení a ozdravení etnika evropského, jež demograficky rychle slábne.

Změkčilí Evropané

Vrátíme-li se k tomu, co jsem uvedl výše, že tedy západní Evropa (a my do jisté míry, ze starého okouzlení Západem, s ní) prožíváme epochu ztráty očekávání směrem k budoucnosti a sázíme vše na uspokojování aktuálních potřeb, pak vedle absurdního flagelantství známe dost možná i faktor „náboženského“ poblouznění opírajícího se o všeobecné napravování všeho, co akutně žádnou nápravu nevyžaduje, což odvádí síly Evropanů od nutnosti postavit se co nejrozhodněji k obraně vlastní civilizace.

Radikální islám Evropany chápe jako slabé, změkčilé a akceneschopné, a s tímto vědomím postupuje ve své strategii podmanění si evropského území. Ve svém hodnocení má – alespoň pokud se týče odpovědných reprezentací – bohužel pravdu. Stále je ale čas na to procitnout z letargie, odplavit účinnost záhadné omamné látky, která evropskou civilizaci otupila natolik, že se Evropa zatím vzdává obrany, a začít jednat. Nástrojů účinné obrany mají evropské vlády ještě stále po ruce dost.

***

A proto ještě jednou: