Josef Buřič píše o jednom příkladu dobývání renty v případě největšího českého pivovaru.
Někdy je zajímavé se podívat, jak si vedou některé firmy. A tak (už ani nevím, co mě to napadlo) jsem se podíval, jak je na tom největší český pivovar. Ano ten, který o sobě tvrdí, že právě od něho pochází ten prý nejrozšířenější způsob výroby piva spodním kvašením. Známe to z jeho všudypřítomné reklamy.
Možná si někteří ještě vzpomenou, že v privatizaci po roce 1990, jako údajné rodinné stříbro, prošel několika vlastníky než zakotvil u toho nynějšího – japonské skupiny Asahi. Tam možná zůstane dlouho.
O ekonomice tohoto pivovaru, který ovládá velkou část českého trhu s pivem, se toho moc neví. Nakonec proč taky. Jeho akcie nejsou obchodovatelné a tak se ani z burzovních zpráv o něm moc nedočteme. Takové to – cena akcií roste či klesá – v tomto případě nenajdeme.
Tak nezbývá než se podívat na jeho výroční zprávy. A to je docela zajímavé i pro takového průměrného čtenáře. Přitom k tomu, aby si člověk trochu udělal představu o tom, jak takový pivovar funguje, resp. jak se na našem trhu pohybuje, není potřeba nějakých zvláštních znalostí. Řekl bych, že v tomto případě úplně postačí trojčlenka – a to je učivo základní školy.
První, čeho je dobré si všimnout, jsou celkové tržby – ty jsou kolem 17 miliard korun. To bylo v roce 2019, kdy se tržby zvýšily oproti předchozímu roku o 4 %. Nakonec není divu, víme přece, že cena právě tohoto piva se každým rokem zvyšuje. Z dalšího textu pochopíme proč.
Další údaj je o příjmech z exportu. V roce 2019 to bylo 1,46 mld. Kč, rok před tím skoro stejně. Na celkových tržbách se příjmy z exportu podílejí 8,6 %. To není zrovna mnoho, zejména pro nás, kteří jsme v minulosti slýchali něco o tom, jak na toto pivo všichni v zahraničí čekají. Dnes je to asi jinak. Ale důležité sdělení je jiné: domácí trh je pro tento pivovar naprosto klíčový. A jsme to my, kteří si občas toto pivo dáme, kdo tvoří jeho zisky.
Zisk pivovaru vůbec není malý. V roce 2019 to bylo 5,8 mld. před zdaněním a po zaplacení daně byl čistý zisk 4,77 mld. Kč. Samozřejmě, že oproti minulému roku zisk narostl.
To jsou hodně dobrá čísla. V poměru k tržbám je to ziskovost 33 % (zisk před zdaněním), resp. 28 % podle čistého zisku – s vědomím, že jde o potravinářský průmysl – mimořádně dobrá. Co by za takový zisk dala nějaká strojírenská firma, kde se zisk zpravidla pohybuje kolem 10–12 %. A tady musím dodat, že tento zisk vzniká na tuzemském trhu, vytvářejí ho naši spotřebitelé.
Ani zaměstnanci se v tomto pivovaru nemají špatně. Průměrná mzda pro dva tisíce zaměstnanců zde dosáhla bezmála 50 tis. Kč měsíčně. Na tuzemské poměry, kde se průměr pohybuje kolem 34 tis. Kč v roce 2019, to je vysoce nadstandardní. O takové mzdě si může mnoho zaměstnanců jen zdát. Naproti tomu naši učitelé se již v příštím roce k této úrovni dostanou, protože slíbený průměr 45 tis. Kč bezpochyby znamená, že někdo bude mít i více než jenom průměr.
Ale nejen zaměstnanci se tam mají dobře. Podle výroční zprávy je tam asi 50 vedoucích zaměstnanců a jim bylo ročně vyplaceno 175 milionů korun a to je (trojčlenkou) v průměru 300 tis. Kč měsíčně. Inu, tak vypadá úspěšná firma.
Zbývají ještě závěrečné poznámky.
Ta první – za rok 2019 byla vyplacena dividenda 4,36 mld. Kč matce Asahi, která sedí v Londýně. Dividendy jsou vypláceny každým rokem, a protože pijeme u nás hodně pivo, tak taky hodně přispíváme na celosvětový zisk japonské matky.
My na to přispíváme i jinak. Ten pivovar má všechny své peníze mimo tuzemské banky. Ve výroční zprávě jsou uvedeny pouze peníze v pokladně, to kdyby tomu někdo nechtěl věřit. Tomu se říká cash pooling, když všechny peníze celé skupiny jsou na jednom účtu, odkud se kryjí potřeby jednotlivých firem. Omezuje to úlohu bank, ale taky to vyvádí peníze mimo ekonomiku, a tam někde v globálním světě tyto peníze tvoří další zisk – třeba i tak, že nemusí mít obvyklý kontokorentní úvěr od bank.
Ta druhá – při zkoumání vztahů uvnitř této pivovarnické skupiny se tam objevuje Asahi CE, které náš pivovar ročně platí (za poradenské služby, analýzy atd.) bezmála 600 mil. Kč za rok 2019. Tato poradenská firma je také zajímavá. Tržby necelé 2 mld. Kč, z toho mzdové náklady pro 130 zaměstnanců jsou 582 mil. Kč. Opět trojčlenkou to je v průměru 370 tis. měsíčně. Firma poskytuje pro celou skupinu také další služby (více než 1,2 mld. Kč) a nesporně i pro svoji londýnskou matku. Je to další způsob, jak si něco zisku transportovat domů či jinam mimo oficiální cestu. Kdo asi tak může zkontrolovat předávací ceny např. za IT služby?
Ta třetí – ten náš pivovar se prý dokonce uchází o investiční pobídku. Prý chce vytvořit nějakou investicí asi 25 (slovy pětadvacet) pracovních míst za pobídku dvě stě milionů korun.
Jak se říká, když je ruka páně otevřená, tak proč si o ty peníze neříct, že? Tato vláda, ne tak dávno, schválila svůj záměr podporovat investičními pobídkami především high-tech. Odolá takovému lákavému a ušlechtilému záměru? Vždyť, co by tomu v Londýně řekli, kdyby se jim zkrátil zisk?
Případ onoho pivovaru je ukázkou toho, jak se dobývá renta. Je to jen malý kamínek z mozaiky transferu dividend z naší ekonomiky, kterou někteří označují nelichotivým názvem „krmelec Evropy“. Těžko se, vidíme-li taková fakta, ubránit pocitu, že to tak bohužel v praxi funguje.