Historik Jiří Malínský ve svém dnešním komentáři připomíná čtyřsté výročí od bitvy na Bílé hoře a složitý dobový kontext této události.
Před 400 lety se na západním okraji Prahy stala tragická událost. Stavovské české vojsko během necelých dvou hodin podlehlo v ozbrojené srážce katolické moci, koalici císaře Ferdinanda II. Štýrského a bavorského kurfiřta Maxmiliána I. za situace, kterou vlastně mělo mít pevně ve své moci. Končila česká válka, ale začínala (a do kontinentálního rozměru se postupně rozrůstala) strašlivá válka třicetiletá, jakási světová válka evropského lidstva.
Česká společnost, která se od poloviny osmdesátých let 15. století přetvářela v duchu poděbradského konceptu království dvojího lidu, evangelického a katolického, byla ostrovem tolerance, v níž se Českou konfesí (1575) spíše zvykově a setrvačně a Rudolfovým majestátem (1609) i právně vytvářela společnost, v níž zásada cuius regio, eius religio (čí vláda, toho náboženství, tj. poddaný povinně sdílel víru své vrchnosti) byla prolomena. V zemi koexistovalo více náboženských křesťanských vyznání: katolické, starokališnické, českobratrské, luterské a v mnoha odstínech do těchto věr rozestřené kalvínské. Ještě pluralitnější byla tato paleta na Moravě. Česká společnost té doby byla ostrovem tolerance a svobody; dnes bychom řekli, že příkladných lidských práv. Zřejmě nikoliv náhodou byla z 90 % evangelická; 10 % tvořila katolická minorita. Protestantské byly většinou i ostatní, tzv. vedlejší korunní země České říše.
Nebylo to zadarmo a stál za tím vším neustálý boj. Z okolních německých zemí, v nichž Lutherovým překladem bible do němčiny začal vznikat moderní německý národ, docházelo ke krvavým bojům a vzpourám (Německá selská válka z r. 1525). Na jedné straně tu stáli český a uherský král Ferdinand I. (1503–1564) a jeho starší bratr císař a španělský král Karel V. (1500–1558), na straně druhé německé evangelické stavy. Země svatováclavské Koruny, sdružující do jednoho státního celku Čechy, Moravu, Slezsko a obojí Lužice (zhruba 140 000 km2 a 4,5 milionu obyvatel) si stále uchovávaly velmocenský potenciál, který však byl oslabován skutečností, že po Poděbradově smrti (1471) čeští králové sídlili mimo Prahu (Budapešť-Budín, Vídeň) a podléhali tlakům tamějších stavů postrádajíce český původ a bližší kontakt s českou společností. Do konce první čtvrtiny 18. století kromě toho působilo turecké nebezpečí, které po tragické bitvě u Moháče (1526) dosáhlo až k východní hranici České říše (Koruny).
Tím vším byl určen základní profil politického dění ve střední Evropě. Dobovou atmosféru charakterizoval postupný přerod tolerantního starokatolictví ve výbojné a vražedně nesnášenlivé novokatolictví do krajnosti povzbuzované silnější španělskou větví Habsburků, králi Filipem II. (1555–1598) a Filipem III. (1598–1621); protiklad obou těchto přístupů ztělesňovali Vilém z Rožmberka (1535–1592) a Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic (1568–1628). Oba byli letitými nejvyššími purkrabími pražskými, tj. jakýmisi zemskými premiéry své doby. Vilém, proslulý budovatel jihočeské rybniční soustavy a Českého Krumlova, byl ženat mj. hned s dvěma německými protestantkami; obě měly své evangelické kaplany. Lobkovic byl naopak katolickým arivistou (nenávistníkem), který odmítl podepsat rudolfinský majestát a vlastně asistoval při jeho pobělohorském zpochybnění (listina byla rozstřižena, ale je dochována v historické budově prvního oddělení Národního archivu na třídě Milady Horákové v Praze-Hradčanech); Ferdinand II. ho povýšil do knížecího stavu jako vůbec prvního Lobkovice.
Protestanté se tváří v tvář katolickému, tzv. španělskou stranou podněcovanému, náporu po vnitrodynastické habsburské krizi na konci panování Rudolfa II., dopustili řady hrubých politických chyb. Z těch nejvýznamnějších to byly přežitky či setrvačnost ve vztazích k předním osobnostem zemské stavovské správy (např. právě k Lobkovicově osobnosti), nedoceňování jezuitských aktivit, přijetí Ferdinanda II. jako Matyášova nástupce včetně jeho korunovace r. 1617 (tento štýrský arcivévoda násilně „vyhubil“ v této zemi i sousedních Korutanech evangelickou reformaci a vystupoval proti protestantům v obou (severo)rakouských zemích a vůbec celý problém vnímali spíše středoevropským jakoby starokatolickým pohledem. Tragédií pro ně byla také skutečnost, že jejich možná hlava Albrecht Jan Smiřický ze Smiřic (1594– 1618), jakási obdoba Jiřího z Poděbrad a inspirátor třetí pražské defenestrace 23. května 1618, předčasně zesnul v prosinci toho roku. Hospodářsky – to také nebylo nevýznamné – šlo o souboj dvou pojetí venkova: feudálně nevolnického (druhého nevolnictví) s nízkou efektivitou i produktivitou práce a raně kapitalistického založeného na převaze práce námezdní, jak o to usilovali vymírající Smiřičtí ze Smiřic a obdobně se orientující předbělohorské rody. Slepě přeslechnuty byly i rady vůdčí osobnosti hornorakouských stavů kalvinisty Georga Erasma von Tschernembla (1567–1626) na vyzbrojení lidových (protoobčanských či čtveráckých) vrstev a jejich přijetí do stavovské armády. (Čtveráci čili tzv. čtvrtý stav byli lidé dolních pater dobových středních vrstev a horních pater vrstev chudinských.)
Vázla i stavovská vláda. Řada šlechticů myslela především na vlastní majetky a prospěchy, méně už na společnou věc a zcela zklamal i zimní král Fridrich V. Falcký z wittelbašské dynastie. Nedozrálá osobnost hlavy Unie, spolku německých protestantů, bezelstně přihlížela vandalské akci ve svatovítské katedrále, v níž byla krátce předtím korunována (to jí odcizilo řadu i evangelických Čechů), a příliš se – mj. pro krátkost času – nesžila ani s českým prostředím. Politika Fridrichova tchána (anglického krále Jakuba I. Stuarta) se orientovala především západoevropsky a soustředila se na zvládání španělského nebezpečí. Stavovská armáda, byť v průběhu r. 1619 docílila některých úspěchů, se převážně bránila a postupně ustupovala v průběhu r. 1620 k Praze. Ani porážka na Bílé hoře nebyla fatální; fatální se stala až pro osobní nestatečnost protestantských stavovských špiček včetně Fridricha Falckého.
Třicetiletá válka byla rozsáhlým zastřešujícím válečným evropským konfliktem od západu až na rusko-polský východ Evropy; r. 1648 tento evropský civilizační rozvrat skončil mocenským patem. Hlavní sporné či válečnými událostmi postižené území se táhlo zhruba středním Německem a plně postihlo i Česko. Směs ztrát, kořistění, pandemií i masivního nuceného exilu, která započala hned po bělohorské katastrofě a pokračovala Obnoveným zřízením zemským (1627), už neustala. České země ztratily Dolní Lužici a Habsburkové byli nuceni Vestfálským mírem (1648) souhlasit s protestantstvím ve vedlejších zemích historického (staro)českého státu. Na území dnešního Česka naopak zavládla rekatolizace provázená krunýřem druhého nevolnictví, jak je známe z historických románů např. Jiráskových. Exil do této doby temna zasahoval jen příležitostně. Země, vysílená pleněním a pronikavým úbytkem obyvatelstva (odhaduje se, že až 70 %), se propadla do nejhlubšího hospodářského úpadku svých mapovatelných dějin; své předbělohorské úrovně z přelomu 16. a 17. století dosáhla zhruba o sto let později. Někdejší království dvojího lidu vystřídala katolická dogmatická úpornost a hospodářská zaostalost, hrubnutí českého jazyka a vzdělanosti i kultury vůbec, ze které se začala krok za krokem vymaňovat až v osvícenské vládě Josefa II. a jeho nástupců doby národního obrození.
Míru a dosah bělohorské katastrofy i naděje rozptýleného evangelického exilu nadčasově postihl nejvýraznější Čech té doby, poslední biskup Jednoty českobratrské, učitel národů, myslitel Jan Amos Komenský (1592–1670): „Věřímť, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvaleného, vláda věcí tvých do rukou tvých se navrátí, ó lide český.“