Volby v USA: Ivo Šebestík komentuje zatím předběžné výsledky prezidentských voleb ve Spojených státech.
Je velmi pravděpodobné, že příštím prezidentem Spojených států bude demokratický kandidát 77letý Joe Biden, což znamená, že mnohými (i u nás) nenáviděná éra „trumpismu“ končí a začne pro změnu – dost možná – jinými nenáviděná éra „bidenismu“. Ono totiž není až tak směrodatné, která osoba v Bílém domě bude tváří a hlasem některé mocné elitní, tedy finanční a kapitálové skupiny, která se takto ujme rozhodujícího vlivu v zemi, a tím bude i významně ovlivňovat dění ve světě.
Republikáni a demokrati ve Spojených státech jsou spíše zájmové „sportovní“ kluby než klasické politické strany, které by se nacházely svými programy někde vpravo, vlevo či uprostřed pomyslného politického spektra. Jejich spektrum a politický rozhled (program) jsou určovány jedině ziskem a prostředky, s nimž je možno k zisku dospět. Toť celá jejich „politická práce“. Americká „demokracie“ se v tomto ohledu a svým vývojem nachází ještě stále maličko před Evropou, ve které se klasické politické strany charakteristické nějakým politicky zařaditelným programem právě v posledních dekádách začaly rozkládat a jsou nahrazovány něčím, pro co nemáme doposud ještě výstižný pojem. Prostá šťavnatá nadávka jako definice jevu bohužel nestačí, byť by tento rozklad demokracie možná i vystihovala.
Ve Spojených státech sice existuje demokratický systém, jenomže praxe amerického přístupu k politice už dlouhodobě a v podstatě se stoprocentní účinností vyřazuje z možnosti úspěšně kandidovat do kterékoliv vysoké pozice v zemi i v jednotlivých státech osoby, které samy nepřísluší k horním vrstvám, což znamená, že nedisponují značným majetkem, případně, že za nimi tento značný majetek nestojí. Pokud jde o přístup k vyšším politickým funkcím, mají Spojené státy americké vedle demokratických mechanismů a demokratických institucí také oficiálně neuzákoněný, ale o to více platný majetkový cenzus, dokonce v jistém smyslu propojený s cenzem kastovním.
Člověk, který by měl „jenom“ charakter, schopnosti, vůli, program, vzdělání a dobré úmysly, dokonce ty nejlepší, nemá-li peníze, strašně moc peněz, ukrutně moc peněz, nebo tyto peníze za ním nestojí a neplatí si ho, může možná obsadit místo starosty na malém městě někde v Arizoně. Výš jej kastovní systém elit nepustí. Člověk pro funkci se hodící svým charakterem by nebyl schopen zaplatit si jediný den volební kampaně. Ta byla v USA úmyslně vyhnána do astronomických částek právě proto, aby z kandidatur vyřazovala každého člověka, který nepatří k elitě nebo nebyl elitou pro politickou funkci najat.
Toto je, bohužel, vývoj, ke kterému ve sféře obrovské majetkové nerovnosti směřují i evropské státy. Americká demokracie má tento systém už dlouhodobě a nejbohatším a nejvlivnějším vrstvám se plně osvědčil. V praxi to znamená, že se demokratický systém rozloží do dvou kategorií. Občanům bez většího majetku (a tím i bez vlivu a silných kontaktů) přísluší z demokracie právo účastnit se voleb a mít svoji účast i na velikém teatru předvolebním. Druhá část z celkové sumy demokracie, tedy právo rozhodovat, vládnout a bohatnout, pak náleží elitám či elitě. Poněkud to připomíná jednu klasickou pohádku, ve které se mazaný bohatec dělí chudákem o brambory. Navrhuje mu, že on si vezme z brambor to, co je v zemi, zatímco chudák dostane nať.
Takto jsou ve společnosti jasně rozděleny role. V podstatě týmž způsobem, jako byly vždy v minulosti. Přesně v té minulosti, během níž se někteří lidé usilovně snažili tuto nerovnost šancí (onu nerovnost opravdu zásadní) změnit. A dost často i proto umírali. Ukazuje se, že se namáhali a umírali poměrně zbytečně. Dokonce i vytoužená a vybojovaná demokracie se šikovně a tichounce po pěšině převtělila v oligarchii a plutokracii.
Kdo bude z Bílého domu vládnout Americe a částečně i světu, zda bude mít tvář Joe Bidena nebo Donalda Trumpa, neříká vůbec nic o tom, zda tento nový vládce (vypadá to skutečně na Bidena) bude jednat alespoň v zájmu obyvatel Spojených států, z nichž jej mírně nadpoloviční většina patrně zvolila. Naproti tomu můžeme říci se stoprocentní jistotou, že bude pracovat v zájmu té části amerických elit, které si jej vybraly a nepříliš úspěšně i vyškolily za reprezentanta. Nebo za maskota?
Je to velice smutné vysvědčení pro demokracii 21. století, že široké vrstvy občanů v demokratických zemích vlastně vůbec nikdo nezastupuje. Byť tito občané ukázněně a řádně, v čase k tomu určeném, chodí k volbám a volí „své“ reprezentace. Dokonce tento volební akt i prožívají, jakoby se zvolení reprezentanti opravdu měli ujmout jejich věci.
Pro svět mohlo být asi výhodnější, kdyby v Bílém domě zůstal Donald Trump. Ne snad proto, že by jeho politika doma i v zahraničí byla tím, co Amerika i svět potřebují. Ale prostě proto, že člověk tak přibližně mohl odhadnout, co lze od Trumpa čekat. Naproti tomu je Joe Biden v tomto smyslu neznámý. Možná tušíme, že za ním stojí táž část amerických elit, jaká se snažila prosadit do prezidentského křesla Hillary Clintonovou, čemuž se před lety naštěstí podařilo zabránit, neboť po válce s Ruskem tehdy (ani dnes) nikdo rozumný netouží.
Joe Biden v Bílém domě znamená, že se budeme muset nechat překvapit. Je škoda, že spolu s prezidentským kandidátem nejsou zveřejňovány také obsáhlé seznamy těch osob, rodin a kruhů, které se chystají jeho prostřednictvím prosazovat svoje zájmy. Pozor: svoje zájmy, nikoliv zájmy amerického lidu! Prioritou každého národa je mír, bezpečí, stabilita a prosperita. To, že se děje pravý opak, svědčí o tom, že lid pouhou účastí ve volbách o ničem nerozhoduje. Takovéto seznamy by byly asi informačně cennější než jméno jednoho reprezentanta, byť prezidenta Spojených států. Česká mainstreamová média a s nimi spřízněná část naší domácí politické scény držely Bidenovi palce, což samo o sobě nevěstí nic dobrého. Ale nechme se překvapit. Třeba budeme mít štěstí a přežijeme i dalšího amerického prezidenta.