Pardon Michaila Stavreva míří k Alfonsi Muchovi za jeho Slovanskou epopej. Proč? To je zvláštní příběh.
Před několika lety jsem se byl na Slovanskou epopej podívat ve Veletržním paláci v Praze, nedlouho před tím, než Muchova plátna zamířila do Japonska. Nechci zde otevírat spory o dědictví Epopeje, to už učinili mnozí. Nemám ani ambici hodnotit Muchu jako člověka, nepřísluší mi to. Chci pouze sdělit svůj subjektivní dojem z jeho díla.
Zprvu jsem byl fascinován velikostí obrazů, v tom poměru se člověk stává součástí děje, prožívá scénu jako historické divadlo. Koukal jsem na tu ohromnou masu vizuálních vjemů a byl fascinován. Pak jsem ale spatřil něco, co mě neskutečně pobouřilo. Obraz Přísaha „Omladiny“ pod slovanskou lípou (1894) (Slovanské obrození) stál v průčelí jedné z hal a byl vidět už z velké dálky. Nebylo v tom žádné skryté sdělení, motiv byl zřejmý na první pohled – skupina obrozenců hajluje pod stromem v jehož koruně sedí bohyně Slávie. Ani když jsem přišel blíž, nebyl dojem o mnoho lepší, v pravém dolním rohu byl patrný motiv nápadně připomínající svastiku. Cítil jsem se zrazený. Už proto, že to bylo tak jednoduché, nešlo to chápat jinak. Mucha mě neskutečně zklamal. Vycházel jsem z Veletržního paláce a nerozuměl, proč ho chtějí vyhánět až do Japonska, když byl první, kdo začal v tak aktuálním trendu očerňování minulosti.
Musel jsem o něco zestárnout, abych to správně pochopil. V době svého vzniku to plátno nebylo pravdivé. Ve dvacátých letech minulého století, kdy Mucha obraz maloval, byla česká i slovenská společnost plná velkých osobností v libovolném oboru lidské činnosti. Byla nepoměrně silnější, než je dnes. Vzestup nacismu tehdy nebyl možný. Ne dobrovolně. Domnívám se, že Mucha nebyl provokatér, ale vizionář. Ten obraz je pravdivý dnes – omladina sborově hajluje, zdaleka nejen v Čechách, proto i rozkvetlá lípa a přihlížející Slavie nelžou.
Pobouřilo mě ještě jedno plátno Slovanské epopeje – Car Simeon Bulharský (889–927) (Jitřenka slovanského písemnictví). Carští písaři tam klečí a vystrkují na diváky zadky. Ani tato ponížená póza není historicky přesná. Simeonův stát byl jeden z nejsilnějších v Evropě, ve své době větší než Rusko. Pozice Jižních Slovanů, jak je vymaloval Mucha, je ale platná dnes, kdy inteligence ochotně klečí a vystrkuje zadky, zvláště písaři. Některé motivy v Muchově tvorbě jsou složité, jiné jsou zřejmé na první pohled, chce to čas. Musí se to prožít.
Proto odvolávám svůj hněv vůči dílu pana Muchy. Jeho motivem není nenávist, jako je tomu u mnoha dnešních tvůrců, kde je úhlavní snahou, co nejvíce urazit. Muchova tvorba má hlubší myšlenku. Opravdový umělec vidí věci, které ještě nikdo neviděl, vstupuje na půdu, kde ještě nikdo nebyl. To je dotyk génia. Slovanská epopej se může studovat roky a stále v ní bude co nacházet. Nemusí to být záměrem tvůrce, vizionář ne vždy rozumí svým vizím. Jejich hodnotu ukáže až čas.
Nechme stranou, že pro dnešní „omladinu“ není téma Epopeje moc trendy. Je to však dílo z dob, kdy tady lidé ještě něco uměli, odlesk někdejší slávy. Ale zkuste nastupující generaci vysvětlovat, že jejich domnělý progres je ve skutečnosti (přinejmenším řemeslný) úpadek. Napadá mě, vezměte si židli a jděte si sednout třeba před Entropu pana Černého. Stále ji udržuje Západočeská univerzita v Plzni. Ale bojím se, že tam můžete tvrdnout, jak dlouho chcete, a vykoukáte leda jedno velké, do špičky zatočené nic.