Ivo Šebestík se ve svém komentáři ještě ohlíží za posledními 30 lety a tím, co jim předcházelo. Dnes publikujeme první díl jeho eseje.
Během tří desetiletí, která uplynula od takzvané „sametové revoluce“ v listopadu 1989, se mnohokrát objevily pokusy srovnávat období před a po tomto datu. Výsledky těchto pokusů bývaly ale většinou rozhodnuty předem, a to na základě postoje toho, kdo otázku kladl.
Apologeti listopadu 1989 a vývoje po něm měli vždy jasno v tom, že svobodu a totalitu nelze srovnávat ani náhodou. Naproti tomu lidé, kteří nedisponují černobílým viděním, byli a jsou stále ochotni brát při srovnávání obou systémů v úvahu mnohem více aspektů než jenom ty, které souvisejí s možnostmi individuální seberealizace, spotřeby, zisků, technologií, zábavy, volnosti cestování a podobně. Pocit lidského štěstí, jistot a bezpečí nepochybně spočívá na mnohem širším základu, než jsou tyto výše zmíněné, byť nepopiratelné hodnoty.
Epocha „strukturované totality“
Patřím ke generaci, která v čase takzvané totality prožila v podstatě úplně stejně dlouhý čas jako je ten, který uplynul od listopadu 1989. Byla to rovná tři desetiletí rámovaná prezidenty Novotným, Svobodou a Husákem. Tedy závěr padesátých let, následné uvolňování let šedesátých a takzvaná normalizace trvající dvě desetiletí. Struktura období oné zmíněné čtyřicetileté totality od února 1948 do listopadu 1989 byla členitá. Takzvaný komunistický systém (komunismus ale nebyl v žádné zemi sovětského impéria nastolen) se choval jinak v časech svého nastolení a upevňování moci, jinak v období uvolňování a v čase oné normalizace upadl poměrně rychle do zřejmé setrvačnosti, ne-li apatie, jež souvisela se skutečností, že generace „budovatelů socialismu“, vystřídali (alespoň z části) nejprve reformisté a po nich nastoupila do čela stranických a státních struktur již generace ryzích kariéristů (bývalých svazáků), jejichž vztah k ideologii byl už vlažný. O to více si hleděli osobního prospěchu.
Svým způsobem byli tito „komunisté“ už docela moderními osobami, pro jaké nebyl přestup z totality ke svobodě žádný velký problém. Mnozí z nich ve funkcích ředitelů podniků a jejich náměstků už směli navštívit některý západoevropský veletrh a původní budovatelské ideje jejich předchůdců jim byly už docela cizí. Pochopitelně vedle této progresivní generace, dá-li se to tak říct, zůstávali ve funkcích i starci, neboť systém zůstával gerontokratický. Odtud však pramenily i spory mezi zastánci tvrdé linie a novými reformisty, mnohdy to byl spor i generační, který se nakonec v čase dohody mezi Západem a Gorbačovem o předání satelitů na Západ zcela vymkl komunistům z rukou a československá totalita se tak nakonec v podstatě sama rozpadla.
Polistopadová výchova mládeže k nenávisti vůči bývalému režimu pochopitelně tuto jemnou strukturovanost takzvaného „komunistického“ období naprosto ignoruje a snaží se vést mladou generaci, která systém neprožila, k pocitu, že celé období totality je naprosto srovnatelné s nacistickou genocidní krutovládou z období takzvaného protektorátu. Ne-li ještě horší. Toto je samozřejmě nesmysl, který vyvrací většinová zkušenost současných seniorů a starších ročníků střední generace, kteří si na toto období svých životů pamatují a vědí, že nejméně od poloviny padesátých let přibližně 99 procent obyvatel Československa v těch časech nežilo ve strachu z noční razie v domech a následného odvlečení do koncentračního tábora nebo do věznice k týrání a zavraždění. V ulicích se neozývala střelba a z vězeňských dvorů nevyjížděly v pravidelných intervalech nákladní vozy s rakvemi. Režim byl ve svém teroru – ve srovnání s německým nacismem – přece jenom výrazně limitován. Proto se pozdější polistopadové protikomunistické a protisovětské propagandě přes veškerou její masívnost nikdy nepodařilo položit rovnítko mezi německou genocidu českého národa a bolševickou totalitu po únoru 1948. A to ani přesto, že důkazy o teroru padesátých let jsou nepopiratelné a nezpochybnitelné.
Totalita se od času politických procesů ze začátku padesátých let posunula do jakési „soft“ podoby, v níž obyvatelstvo žilo sice v jakémsi skleníku, v zamřížovaném prostoru, ale výměnou za pasivní akceptování různých omezení, smělo žít své životy s pocitem poměrně zaručeného bezpečí, v pevné konstrukci tradičních hodnot rodiny, obce a státu a s jistotami bydlení, práce, všeobecně dostupné zdravotní péče i vzdělání, ze kterého byli vylučováni jen lidé, kterým se někdo konkrétní mstil s využitím ideologického prostoru té doby. Tak tomu bylo ale v podstatě vždy, v časech inkvizice, totalit, ale i v takzvané demokracii, ve které si jedna skupina lidí osobuje nárok na vládu a na jediný povolený názor. Doposud ve všech systémech se najde způsob, jak si vyřizovat osobní spory za pomocí oficiálních ideologií či „sdílených hodnot“. (Zde mluvím z osobní zkušenosti, neboť oba moji rodiče byli vyloučeni ze strany při prověrkách v roce 1969 a já byl následně stižen kletbou zákazu studia na střední škole. Ale to jen na okraj. Rozhodně tedy nemám nejmenší důvod k obhajobě bývalého režimu, právě naopak. Leč skutečnost by neměla být interpretována na základě osobní hořkosti nebo – a tím ještě mnohem hůře – aktuální politické módy a konjunkturálního smýšlení.)
Klid výměnou za klid
Obecně se dá říci, že život lidí v minulém režimu byl pro většinu z nich vcelku snesitelný. Režim a významná část obyvatelstva vytvořily dualitu, jejíž charakteristiky byly jasně dané a ohraničené. Režim se s obyvatelstvem shodoval v potřebě „mít klid“. Obyvatelstvo vyměnilo svobodu k podnikání, neomezené spotřebě, k cestování do takzvané kapitalistické ciziny a svobodu projevu za stabilitu, bezpečí a soubor sociálních jistot. Lidé měli pocit, že stát je dostatečně zabezpečen vlastní armádou (více než 200 000 vojáků a důstojníků a více než milion záloh) a v případě skutečně velké hrozby i členstvím ve Varšavské smlouvě. Sovětský svaz nežádal účast československých vojáků ve svých válkách. Ostatně sám vedl přímým způsobem pouze válku v Afghánistánu. Ta ostatní krvavá bojiště mezi Západem a SSSR probíhala jinde a jinak.
Československá vláda, stranické orgány a média transparentně řízená KSČ, tudíž otevřeně nedůvěryhodná (jaká to výhoda!), sice šířily nedůvěru i nevraživost vůči západnímu kapitalismu, leč obyvatelstvo bylo mnohem více vybízeno k míru, než k tomu, aby podporovalo různé konflikty, spory a války, rozpadání států a krádeže cizího území. Obecným zaklínadlem byl mír. Picassova holubice byla symbolem, jaký malovaly děti ve školách.
Vyrábět záminky k osočování cizích států a masívně tyto konfliktní prostředky podporovat nebylo na programu této totalitní epochy. Mír se skloňoval ve všech pádech a ozvuky napětí mezi západním kapitálem a Sovětským svazem pronikaly k očím a uším obyvatelstva jen velice nepatrně, přefiltrované Rudým právem. Neklid zavládl pouze v období takzvaných maďarských událostí a v čase karibské krize, kdy vojákům prezenční služby hrozilo její prodloužení na neurčito. Na chodbách rot u vojenských útvarů byly samozřejmě nástěnky, které označovaly NATO za „nepřítele světového míru“, a tehdejší vojáci, s výjimkou vojínů Jasánků, této charakteristice (tehdy) nevěřili.
Společnost byla uspořádána opravdu přehledně. O režimních funkcionářích a stranických médiích se vědělo, že neříkají pravdu, a takto jasně rozdělené „kompetence“ byly vcelku uklidňující. Po listopadu 1989 došlo k tomu, že ve veřejném prostoru až na převzácné výjimky v podstatě vůbec nikdo neříká pravdu, ale nikdo není tak snadno a jednoznačně identifikovatelný jako nositel nepravdy, jako tomu bylo dříve. A to je velká škoda. Už tu není národ a jeden jediný jeho škůdce. Národ zůstává, leč škůdci se rozmnožili geometrickou řadou.
Tyto tehdejší ideologické floskule byly dílem formalismu, jaký rozhodně nepracoval s upřímným přesvědčením. Jasné rozdělení společnosti na režim a obyvatelstvo umožňovalo střízlivé vnímání ideologických formulací, což je něco, co svobodné společnosti polistopadové chybí. Dnes jsou určité kruhy ve společnosti schopné produkovat a emitovat neexistující hrozby, například přicházející z Ruska, a myslet tuto propagandu smrtelně vážně. A jelikož tyto kruhy nenesou na čele cejch režimu, jako tomu bylo v takzvaných komunistů v minulosti, nejsou proto jejich propaganda a skryté cíle dostatečně identifikovatelné.
Potíž se svobodou spočívá v tom, že svobodu získávají úplně všichni
Potíž se svobodou spočívá v tom, že svobodu dostávají úplně všichni. Ti, kteří jí chtějí využít ve prospěch dobrých věcí, i ti, kteří se s její pomocí snaží jen obohatit na úkor ostatních nebo dokonce napáchat co nejvíce škod. Divoká příroda je předobrazem této formy svobody. Prostor ke svobodnému pohybu mají gazely, antilopy, zebry, žirafy, stejně jako šelmy, které tyto mírumilovné tvory loví, zabíjejí a požírají. A svobodě se těší ti, kteří zbytky jejich hostin potom uklízejí. Tento divoký přírodní systém existuje na zemi už stovky miliónů let a je svým způsobem dokonalý.
Stvořitel, když jej napadlo, že vedle nerostů by bylo docela zábavné, kdyby se ve Vesmíru aspoň někde něco také samo pohybovalo a žilo, nepřišel na lepší způsob biologické existence, než jakým je potravní řetězec. A tak se bílkoviny a další látky nutné k potravě nejlépe uchovávají uvnitř živých bytostí, což je patrně nejkrutější rozhodnutí všech dob, jelikož k bílkovině se lze dostat jen zabitím jiného živého tvora. Ale Bůh je přesto laskavý, milosrdný, milující a spravedlivý, že? Jak také jinak. Na pokusu o smíření představy laskavého a milujícího Otce s realitou světa si doposud roztříštili hlavy úplně všichni filozofové. Do jednoho, beze zbytku. Kvadratura kruhu a perpetuum mobile jsou proti tomu dětské hračky.
Kapitalismus byl vždy určitou nápodobou divoké přírody, proto i po listopadu 1989 byl kapitalismus označen za jediný přirozený společenský systém. Běda tomu, kdo by hledal alternativu! Ostatně, člověk patří do přírody úplně stejně jako gazela nebo predátor, jeho biologická podstata ho v ní drží beznadějně (tedy do doby, než z člověka zbude jen mozek naroubovaný na robotickou soustavu). Člověk má v principu i stejné instinkty, jenomže v Ráji pozřel zakázaného ovoce a začal přemýšlet, což mu jeho biologickou existenci dílem usnadňuje, dílem obrovským způsobem komplikuje a z lidské společnosti vytváří prostředí velice specifické, nicméně nikoliv prosté neuvěřitelné krutosti a bestiality, o jaké se „bestiím“ nikdy ani nesnilo.
Naděje uprostřed „přechodového období“
V epoše bývalé „komunistické“ totality existoval ale jeden fenomén, který život v této společnosti ve skutečnosti činil smysluplným, a který se v uplynulých třech desetiletích postupně vytratil. Byla to NADĚJE! Takzvaný socialismus, který byl nastolen po únoru 1948, byl prezentován i chápán jako přechodové období. Vládnoucí struktury označované (neprávem) jako komunistické deklarovaly tuto přechodnost jednak jako přirozené vývojové stádium před nastolením beztřídní společnosti bez peněz, bez třídních sporů a konfliktů, s uměřenými potřebami lidí, časem i bez omezující role státu (coby organizovaného násilí). Toto byla zřejmě utopie naroubovaná na prastarý sen lidstva o sociální spravedlnosti a blahobytu.
Druhou položkou této přechodové formy socialismu byla realita bipolárního světa, tedy světa nacházejícího se v konfliktu mezi „prohnilým kapitalismem“ a „světlými zítřky“ socialismu. Z tohoto konfliktu vyrůstala momentální nutnost žít v provizoriu, jaké vyžadovalo ona omezení, jimž bylo obyvatelstvo vystaveno.
Pokud člověk žije v provizoriu určité výjimečné situace, ale věří v duchu osvícenství v to, že pokrok postupuje vpřed, od horšího k lepšímu, pak žije v naději, že jednou bude lépe a že se toho možná dožije i on sám, jeho děti ale určitě. Tato přímá linka pokroku se ale v třech desetiletích po listopadu 1989 ukázala jako klam. Pokud se osvícenství v něčem zmýlilo skutečně fatálním způsobem, pak ve víře, že kultura a civilizovanost lidstva budou postupovat nepřetržitě od nižších stupňů ke stupňům vyšším.
Lidé žijící v normalizačním systému Husákovy éry věřili, že nedostatek zboží v obchodech je přechodný jev, který bude odstraněn ve chvíli, kdy dojde mezi Západem a Východem k usmíření. Pochopitelně, že v československé společnosti žili lidé, které bolševická totalita vážným způsobem poškodila. Vzala jim majetky (podnikatelé, bankéři), společenský status (elity včetně šlechty) nebo je odstavila od významného vlivu ve společnosti (církve). Další lidi přiměla k emigraci, jiné věznila a několik stovek osob připravila o život ve věznicích či jiným způsobem. Tito lidé, jejich potomci a příbuzní, žádali změnu režimu, konec socialismu, konec orientace na Rusko a raději přesměrování státu a národa tradičním směrem, tedy na Německo a na Vatikán, a v mezinárodní politice na USA. Byli ochotni této změně obětovat cokoliv. Nepřemýšleli o tom, do jaké existenční situace bude Československo zařazeno jako zcela pasívní subjekt, až dojde k vytoužené změně. Negativa tohoto zařazení se jich nemusela nutně dotýkat. Nenáviděli celý systém a žádali jeho zničení.
Tyto vrstvy byly ale v normalizačním věku v Československu v menšině, byť po listopadu 1989 se právě ony staly nejviditelnější a nejvlivnější vrstvou v celé společnosti a ke své optice postupně přivedly téměř veškeré obyvatelstvo. Spolu s nimi se dostali ke slovu ale také lidé, kteří se v listopadových událostech velice rychle zorientovali a byli rozhodnuti využít situace ke svému zbohatnutí a prosazení svých zájmů. Neměli osobní důvod k nenávisti, systém jim pouze vadil, překážel, omezoval je. Další skupina se pokoušela experimentovat s transformací, hlavně s ekonomikou. A jiní cítili jako svůj úkol zemi pouze co nejrychleji předat na Západ a něco z toho předání vytěžit pro sebe.
Svoboda, která nastala, byla svobodou pro všechny, tedy i pro predátory. Většina československého obyvatelstva ale v čase normalizace nepočítala se zánikem systému, a ani si ho ve skutečnosti původně nepřála. Možná jí zánik zdánlivě pevného socialistického společenství připadal nereálný, spíše ale lidé, kteří nepocházeli z privilegovaných a elitních vrstev první republiky a režim je de facto nepřipravil o majetek, o privilegia a o vliv, nepociťovali nenávist k socialismu jako takovému, pouze jim překážela jeho omezení a také jim systém připadal jako stagnující a neplnící své sliby. Lidé ale žili v naději, že jednou se toto změní a také i oni dosáhnou na blahobyt Západu, o kterém snili a se kterým se někteří z nich jednou za život mohli dokonce i krátce setkat, když dostali devizový příslib a směli na tři týdny vycestovat do Švýcarska, Francie, Západního Německa a podobně.
Ostatně v prvních týdnech, dokonce měsících, po listopadu 1989 zánik socialismu nebyl transparentně na pořadu dne. Lidé demonstrovali na náměstích za odchod diskreditovaných státníků a funkcionářů, za svobodu a demokracii, nikoliv za pád socialismu a za přestup od Sovětského svazu k Německu a USA. Tímto směrem se – alespoň pro širokou veřejnost – začal vývoj ubírat teprve později. Na programu manifestací nebyla řeč o vyklizení zahraničních trhů, o prodeji životaschopných firem a značek na Západ, nemluvilo se o omluvě sudetským Němcům, o rozpadu federace, o převedení ekonomiky pod dohled západního kapitálu, ani o účasti českých vojáků v cizích válkách.
(konec 1. dílu)