Veronika Sušová-Salminen píše o jedné z nemocí moderní české politiky, opakovaném selhání establishmentu v době krize.
Vláda Andreje Babiše prosadila, zatím hlasováním v Poslanecké sněmovně, daňový balíček, který znovu upravuje už tak zmatený daňový systém České republiky. Má zrušit nesmysl s názvem superhrubá mzda, který vznikl jenom proto, aby to vypadalo, že Česko má 15 % rovnou daň vizuálně „pro všechny“ (reálně nikoliv). Autorem tohoto nesmyslu nebyl nikdo jiný než ODS, strana, která svou politikou otevřela prostor pro hnutí ANO, za kterým stojí (a v jehož čele je) jeden ze zástupců české polistopadové oligarchie. Nyní se, zdá se, kruh uzavřel a nový daňový paskvil byl (zatím) přijat díky nové hlasovací koalici hnutí ANO, SPD a staré známé ODS, která se vždy vyznačovala především tím, že chudým brala a bohatým dávala.
Nebudu se tu věnovat ekonomickým otázkám daňového balíčku, protože ty na našich stránkách dostatečně do detailů popsala a vysvětlila Ilona Švihlíková. V jejích podcastových komentářích se dozvíte víc o superhrubé mzdě i o daňovém balíčku, který byl přijat minulý týden. Chci zůstat u politiky, i když ta s ekonomikou vždycky nějak souvisí. Vynechám i stále tragičtější roli sociální demokracie, kterou při hlasování o daňovém balíčku obešel vlastní koaliční partner a která se teď zoufale snaží o nějaký kompromis. Zoufale proto, že politicky se ocitla v situaci vpravdě nezáviděníhodné, neboť přišla o jakýkoliv prostor pro manévr. ČSSD je v situaci totální lose-lose – odejde z vlády, prohraje, neodejde z vlády, prohraje.
Podívám se na jiné téma, které ale s tím vším nakonec vlastně souvisí. Je až fascinující, jak se v českém případě opakuje jeden motiv – a to motiv selhání establishmentu (elita je silné slovo) v časech krize. Tentokrát se jedná o další ironii, protože je nutné si dobře vzpomenout, že hnutí ANO se dostalo k moci díky přesně takové „v krizi další krizi vyrábějící politice“ ODS, která v koalici s Kalouskovou TOP 09 předváděla nejen totální politický marasmus, ale výrazně zhoršila ekonomickou situaci Česka po finanční krizi. Důvodem bylo trvání na nesmyslné politice škrtů, které pak doprovázelo vládnutí prostřednictvím skandálů (a vyvrcholilo zátahem v úřadu vlády Petra Nečase). Pamatujete, jisté „ANO, bude líp“ postavilo svoji existenci na „alternativě“ vůči tomuto grandióznímu selhání české pravice, onoho „strážce“ demokracie a pravdy a lásky. Dnes poslanci ANO a ODS hlasují společně za asistence Okamurova hnutí, aby znovu mrvili už tak zmrvený český daňový mix.
Případ nynějšího daňového balíčku ukazuje nenarušené kontinuity české politiky, které žádná „nová“ hnutí ani „alternativy“ nezměnily. Na prvním místě je to fakt, že se pokračuje v naprosto zmatené a ersatzové daňové politice (a v důsledku politice chaotické, a proto vlastně i nedůvěryhodné). Poslední reforma má za důsledek další zmatek a přijímá se také zcela zmateně. Vyznat se v českém daňovém systému vyžaduje snad dvojitý doktorát, a to už v rovině běžného poplatníka (každý, kdo vyplňoval daňové přiznání, ví). České univerzity by se měly zamyslet, zda by neměly takový obor přímo otevřít ke studiu, svojí složitostí nepochybně naplňuje požadavky na nový interdisciplinární obor.
Z hlediska spravedlnosti daňového systému, který je v Česku dlouhodobě založen na zdanění zaměstnanců a na regresivní dani, jakou je daň z přidané hodnoty, k žádnému zlepšení s novým balíčkem také nedošlo. Zrušení superhrubé mzdy je tak spíš marketingovým tahem (à la plníme sliby voličům pandemie nepandemie) než krokem k daňové spravedlnosti či odpovídající reakcí na novou situaci, kterou vytvořila pandemie. Navíc k němu došlo nekoncepčně a v tu nejhorší možnou dobu.
Člověk se musí ptát na logiku našich (našich?) reprezentantů. Česko je v druhém polovičním „lockdownu“, pandemie s jejími ekonomickými dopady pokračuje dál a nevypadá to na brzký konec. Reálně se dá čekat ještě třetí vlna, na kterou je třeba se připravovat. Pandemie zvyšuje poptávku po státním (veřejném) financování, koordinaci a strategickém rozhodování. Výhledově je jasné, že stát bude potřebovat větší finanční zdroje, aby mohl rozpumpovat ekonomiku, pomoci občanům-daňovým poplatníkům v nouzi, kterou pandemie způsobuje, a případně připravovat ekonomiku k transformaci (protože pandemie jasně ukázala limity a velká rizika současného modelu). Stát je tu přesně od toho a daně se platí přesně na to. S perspektivou takových požadavků pro nejbližší období se obvykle nesahá k radikálním úpravám daňového mixu, v první řadě se hledají rezervy či nové zdroje. Ale v Česku je to zase naopak. Česko bude mít deficit, který (a to je podstatné) v podstatě zadotuje hlavně ty, kteří to zase tolik nepotřebují nebo tak rovnou zbohatnou. Balíček totiž opět sníží daně hlavně ku prospěchu bohatších, ale potenciálně přináší jasná rizika pro ty nejslabší…Problémy typu korporátních daní nebo vyplácení dividend do zahraničí (či dokonce daňových úniků) pod tlakem samozřejmě nikdo nijak neřeší. Piráty snad nějakým omylem prosazené zdanění cenných papírů (výjimka ze slevy) na této situaci kriticky nemění.
Z hlediska normálního strategického uvažování to nedává smysl. Jedině, že by hlavním cílem bylo dál pokračovat v rozprodeji státu, tj. v dalším kroku k „vybydlení“ veřejných financí, po kterém bude následovat další vlna privatizace a vytvoření podmínek pro další „dobývání renty“ prostřednictvím převodu veřejných služeb do soukromého sektoru pod heslem nutného šetření (protože deficit). Je to politika, kterou se český establishment (i bez nějaké znalosti angličtiny) naučil na západě rychle a hned. Odnaučovat se ji bude zřejmě dlouho. Heslem nových škrtů pak bude (potenciálně v rámci třeba nové koalice ANO a ODS), že peníze prostě chybí a daňový poplatník by si tedy neměl nárokovat něco, na co stát takzvaně už nemá. Nelze se tak zbavit dojmu, že v ideálním případě by si občan v ČR neměl nárokovat nic a platit a platit a platit…že by nové volební heslo v nadcházejících volbách? Absurdní? Myslím, že ani ne.