Ivo Šebestík píše o tom, jaké jsou odvrácené tváře současného pandemického trendu, tzv. home office.
Nadnárodní korporace si sice pandemii covidu-19 neobjednaly (tedy, alespoň v to doufáme), nicméně když už se stalo, tak dokážou využít situace, která v důsledku pandemie urychlila některé stránky negativního vývoje ve vztazích mezi velkým kapitálem a jeho zaměstnanci. Na tom bohužel není nic překvapivého. Když vypukne válka, obyvatelstvo trpí a umírá, zatímco podnikaví a bezohlední jedinci vydělávají peníze. Když mluví zbraně, mlčí pouze Múzy. Ve světě velkého kapitálu to naopak hučí jako v úle.
Home office, který ochotně zavedly korporace, velké i menší podniky, firmy, instituce, vlastně každý subjekt, který produkuje (hlavně či mimo jiné) činnost, jakou je možno svěřit virtuálnímu prostoru, si mnozí zaměstnanci začali pochvalovat, neboť nemusí dvakrát denně vážit někdy i dlouhou cestu do práce a z práce zase zpět domů. Ve velkých městech taková cesta trvá někdy hodinu i více, a to oběma směry.
Lidé jsou doma, ve svém prostředí, u svého počítače. Obědvají to, co si sami nakoupí a připraví. Svítí si na práci vlastní žárovkou, kterou napájí jejich vlastní elektřina. Jdou-li si uvařit kafe, napustí si do konvice svoji vlastní vodu. Nastanou-li sychravé měsíce podzimu a chladná zima, pak si doma i sami zatopí. Jejich pracovní doba není omezena. Nemají žádné prostoje, nechodí nikam kouřit, neflákají se neplodně po chodbách instituce, jejíž smysl spočívá pouze v udržování sebe sama v chodu a svého rozpočtu na stoupající trajektorii. Nestane se, že by zaměstnanci spěchali z práce domů. Nehrozí pracovní úrazy. Cestou do práce a z práce nemůže být nikdo přejet parním válcem. Pokud zaměstnanec onemocní, může pracovat z domácí postele i z nemocničního lůžka. Počítač vypíná pouze ve chvíli, kdy se mu chirurg na operačním sále dívá do břicha. Případně i jinam. Mobilní telefon je zaměstnanci na home (hospitál) office odebrán teprve anesteziologem přikládajícím zaměstnanci na tvář masku s rajským plynem.
Velkopodnikatelé, jejichž životní filozofií jsou co nejvyšší zisky s co nejnižšími náklady na práci, zaměstnance, suroviny, zdroje, energie, dopravu i vybavení, už dlouho – nejméně od času, kdy se vytratil účinný lidový, akademický i kulturní odpor vůči jejich systému – pracují na úplném ovládnutí životů i myšlení „zbytku“ lidstva. Pokud se home office stane trvalou součástí výkonu zaměstnání, tak na tomto systému kapitál docela dost ušetři či vlastně vydělá. (Samozřejmě, v čase pandemických opatření a jen pro tento čas byl home office rozumným řešením. To nechci v žádném případě zpochybňovat.)
Proč by si náklady na svoji práci nemohli hradit sami zaměstnanci?
Pro kontakt mezi firmou a významnou částí zaměstnanců (virtuální sféře připadá stále více činností) postačí jedna veliká místnost plně vybavená nábytkem a technologiemi, namísto desítek či stovek kanceláří. Zaměstnavatel bude tedy vytápět a krmit elektřinou, plynem a vodou nepoměrně menší prostory. Z jeho beder spadne též i péče o závodní stravování. Nebude třeba kantýn a kantýnských, ubude stanovišť s kávovary a barely pitné vody. Nebude třeba stavět kouty pro kuřáky a vybavovat veliké zasedací sály vším potřeným. Méně podlahových krytin, méně koberců, méně světel pod stropy i dekorativních obrazů (kýčů) na stěnách. Prostě všeho, co „konzumují“ zaměstnanci, může být méně, mnohem méně.
Potřeba správného oligarchy prezentovat velikost prostřednictvím firemního mrakodrapu může zůstat zachována. Mrakodrapy ze skla, betonu, gumy, plastů a ocele netřeba bourat, mohou sloužit i jiným účelům než ke komfortu zaměstnanců, nadto manažerů pátého, šestého, stodevadesátého osmého stupně. A propos, znal jsem jednoho mikropidimanažera, který na malé pobočce jinak velké firmy obdržel třetí stupeň v hierarchii místních mikropidimanažerů. Vůbec nezaznamenal nepatrnost svého postavení, když i post „jedničky“ tam de facto nestál za nic, a ke svému třetímu stupni se vždy hrdě hlásil. Asi proto, že ve firmě existoval ještě jeden „manažerský“ stupeň pod ním. Byly tam tedy i „čtyřky“, což se už ovšem povážlivě blížilo propadnutí.
Ubude též i služebních cest, s nimiž se také pojí jisté náklady. I když „pracovní výměny, setkávání“ a konference, zejména ty mezinárodní, představují oblíbenou kratochvíli a zpestření jinak sterilní všední práce, a nevedou vůbec k ničemu, nebude rozhodně na škodu, když si tyto výlety ve skutečném prostoru dopřejí pouze top-manažeři, zatímco zaměstnanci na nižších stupních, kteří si na ně už zvykli také, mohou cestovat po luxusních hotelech světa byznys třídami letadel virtuálně. Vždy a všude nesmírně snaživé IT-týmy nepochybně vytvoří takové počítačové aplikace, s jejichž pomoci se zaměstnanec na nižším stupni řízení doma ve svém pokoji prostřednictvím svého počítače v byznys třídě, virtuální cestou na Tchaj-wan dokonce i virtuálně nají a napije. Třeba se i tu a tam zhoupne v turbulencích.
Technologie nekráčejí, ony pádí kupředu. Bohužel, jenom ony. Vše ostatní zůstává stát. Tedy, v lepším případě. Náklady na zaměstnance a jeho pohodlí tak velkým podnikatelům výrazně klesnou. Nebude třeba tolika ohromných budov se stovkami kanceláří, ani tolika malých poboček. Tedy nebude jich třeba pro zaměstnance, zůstanou pouze pro prezentaci, na efekt. Zaměstnanci budou sedět doma a náklady si budou platit sami. Ostatně, velký kapitál neusiluje o privatizaci pouze těch sektorů, které se mu nevyplácejí. Náklady na ně ponechává velkoryse státům. Tak proč nepřenechat náklady na práci pro něj na bedrech zaměstnanců?
Tím ovšem cesta k temným zítřkům planety, alespoň její západní části, ani zdaleka nekončí. Oligarchové vědí, že zaměstnanec, který nemusí cestovat hodiny metrem, tramvajemi, autobusy či vlakem do práce a z práce a nemusí také tolik dbát na svoji garderobu (doma může sedět v teplákách), nepotřebuje dosavadní mzdu, jež všechny tyto náklady zohledňuje. A už vůbec nepotřebuje jisté bonusy, které mu firma (někdy) poskytovala. Doma neutrpí ani páně zaměstnancova vitální spotřeba. Sedě u počítače, může konzumovat objednanou a pohotově dovezenou pizzu, hamburger s hranolky s pikantní omáčkou, a může tak poamericku kynout bez pohybu s popcornem na klíně. Takže velcí podnikatelé (a po jejich vzoru možná i ti menší) sníží zaměstnanci, co sedí doma v teplákách u svého ústředního topení a pod svým světlem, jeho mzdu. Nejprve možná maličko, později výrazně. Každopádně, sbohem valorizace! Zaměstnanec si pak najde ještě jednu práci nebo i dvě. Samozřejmě také na home office.
Další „výhody“ omezení osobních kontaktů
Omezení osobních kontaktů mezi lidmi představuje i další nepopiratelné výhody. Nesrovnatelně lépe se z práce propouští zaměstnanec, se kterým se jeho šéf setkal pouze jednou, a to při podpisu zaměstnancovy pracovní smlouvy. Pět minut osobního kontaktu za pět let! Ovšem ani toto nemusí být podmínkou. Vždyť zaměstnanecký poměr se dá také uzavřít on-line a šéf může pro zaměstnance zůstat postavou z Kafkova Zámku. A vlastně, když se to vezme kolem a kolem, nemusí fyzicky ani existovat. Bingo, další úspora!
Výrazně snížená mobilita osob vede ke kýženému oslabení socializace lidí, takže během jedné dvou generací nebudou lidé možná už vůbec vědět, jak se chovat a jak jednat v úplně nejběžnějších situacích každodenního života. Chodit po ulici s rozvázanýma tkaničkami od bot a riflemi spuštěnými na půl žerdi už nebude věcí frajeřiny, ale důsledkem toho, že ve školce nahradily skutečné učitelky počítače a rodiče A + B se stali(y, e, a, u, o) sice nezávislými na biologickém pohlaví, nýbrž zároveň také neschopnými vychovávat děti. Nakonec možná postačí se pouze rozplakat. Čím bude obyvatelstvo bezmocnější a dokonale dezorientované v nejběžnějších situacích, tím bude mít obří kapitál snazší práci s jeho ovládáním. Home office v masivní a trvalé podobě (tedy i po skončení pandemie) je jedním z předstupňů tohoto vývoje, na který se korporace a jejich hlásné trouby v politice a médiích nesmírně těší.
Oligarcha je jako velký hospodář na obřím velkostatku
Na obří oligarchy je třeba hledět jako na velké hospodáře gigantických velkostatků. Mají pole, sady, vinice, stáda skotu, ovcí, koz a k tomu všemu i početnou čeleď. Ideálem velkostatkáře je, aby čeleď pracovala za byt a stravu. Nějaké požadavky ze strany čeledi jsou nepředstavitelné, politická práva zbytečná, odborové sdružování zločinné a vzpoury trestuhodné. Hospodář se rozhoduje, že letos toto pole vzdělá a ono ponechá úhorem. Jedno stádečko nechá porazit, jiné ostříhat, další podojit a konečně poslední určí na chov. Jednu skupinu čeledi ponechá hospodář v čeledníku, pro druhou, čeleď „manažerskou na nižším stupni“ nechá postavit pěkné stavení. Hnulo se v něm srdce. Šafář smí bydlet v domku s bazénem a stejně tak i majordomus má kromě slušivé livreje k dispozici parádní pokoj. Inu, hierarchie musí být i mezi čeledí. Pořádek je pořádek!
Hospodář nepřipouští, aby mu kdokoliv a cokoliv hatilo jeho plány. Přesně takový je ideál velkého kapitálu. Vydělávat a nenechat si od nikoho a z žádné strany tento výdělek jakkoliv omezovat a kazit. Obdobný ideál chovají také předáci politických stran. I oni chtějí vládnout pořád a nikdo jim v tom nemá překážet. Natož demokratické volby! Proto se obyvatelstvo západních zemí při posuzování událostí svého prostředí nejsnáze zorientuje tak, když předem, tedy a priori, předpokládá, že co je chystáno pro ně, je spíše míněno proti němu. Opravdu se při tomto veleopatrném přístupu občan zmýlí jen málokdy.
A další nástroje ke zhoršení situace neprivilegovaných
Home office spojený s omezením kontaktů mezi lidmi nejsou jediné způsoby, jak dosáhnout oslabení pozice lidí vzhledem především ke korporacím, ale také těm nástrojům, které mají oligarchové k dispozici v politické, institucionální a mediální rovině. Je již prokázáno, že digitalizace školství (a nyní i on-line školství) snižuje kvalitu vzdělání a výrazně omezuje schopnost lidí pracovat s informacemi, a vůbec přemýšlet v souvislostech. Nemluvě o tom, že „vzdělávání“ zbavené osobních kontaktů studentů s učiteli (profesory) a spolužáky (kolegy ze studií), jde zcela proti smyslu původního akademického prostředí, jaké znaly už univerzity ve středověku.
Vizualizace všeho (počítače, videa, filmy, virtuální studijní programy, obrazové firemní prezentace, reklamy a podobně) nahrazuje četbu, která rozvíjí vlastní obrazotvornost. Co je vizualizováno, to se dostává k myšlení lidí v hotové podobě, ovšem tato hotová podoba je svým původem cizí. Člověk si tedy své představy neutváří sám, ale dostává je hotové, předvařené, přežvýkané, což znamená, že pokud jsou nesprávné a úmyslně zkreslené, pak nemá už možnost nahradit je představami vlastními.
Není k takové samostatnosti myšlení prostě veden a vzděláván. Hotové obrazy nelze tříbit diskuzí. Výměna názorů se redukuje na výměnu hotových obrazů jednoho druhu. Životy lidí se samostatným myšlením a schopností vytvářet si skutečně vlastní názor se ovlivňují a směřují do propasti jen velice obtížně. Vlastně jedině násilím. Násilí odpadá pouze ve společnosti, která je vysoce kulturní a skutečně demokratická, což už není případ „demokracií“ západního typu. Nebo jej není zapotřebí tam, kde lidé rezignovali, přijali cizí myšlení, ztotožnili se s cizími záměry a stali se důvěřivými, ovladatelnými, a dokonce si v takovémto hlubokém úpadku i libují. Což je situace, do které se současní vládci západního světa snaží vmanévrovat své obyvatelstvo.
A ještě další „dobré nápady“
Už dávno přišli podnikatelé na to, že se vyplatí zaměstnance nezaměstnávat, ale najímat si osoby samostatně výdělečně činné, které si daně, sociální a zdravotní pojištění platí samy. A také pracují na své náklady. Home office, pokud přetrvá covidovou éru, což je víc než jisté, je další formou, jak ušetřit náklady na zaměstnance a jejich část přenést na jejich vlastní bedra. Je také cestou ke snížení mezd, což neomezí spotřebu, neboť lidé jsou kapitálem vedeni k infantilizaci, takže namísto omezení tužeb a nákupů se raději u kapitálu (nebo u lichvářů) zadluží.
Až veliké banky prosadí zrušení finanční hotovosti, na což se velký kapitál rovněž velice těší, zůstanou veškeré peníze, do posledního haléře, ve virtuální rovině, takže se ani nejmenší jejich částečka ani na jedinou sekundu neocitne mimo peněžní toky velkého kapitálu. Budou putovat „po drátech“ pouze z jedné kapsy kapitálu do jiné, mezi kapsami a kapsičkami majitelů firem, bank, obchodních řetězců, leteckých společností, hotelů, poskytovatelů služeb, špitálů a krematorií, a člověk si na ně vlastní rukou už nikdy nesáhne. Peněženky se budou vyrábět už jen pro kreditní karty a plastové kartičky všech možných obchodních řetězců, ve kterých je občan-spotřebitel členem a věrným zákazníkem. Což znamená, že právě tam nosí svoje virtuální peníze, a takto je vrací zpět „domů“, tedy do kapsy korporací. Také se člověk nikdy nedozví, zda ony „peníze“ vůbec kdy existovaly a existují a jsou podloženy nějakými hmatatelnými hodnotami (že by zlatem?). Je-li současný svět přeplněn klamem, jako tomu v té míře nebylo nikdy předtím, pročpak by k čirým iluzím neměly přibýt i iluze výdělků?
I otrok ve starém Římě si sáhnul na svoje peníze
Není možná obecně známo, že otrok ve starém Římě směl vlastnit určitý svůj osobní majetek a dokonce mohl mít i peníze. Ostatně, jak jinak by se někteří otroci, například gladiátoři, mohli sami vykupovat z otroctví? Tomuto jejich výkupu se říkalo „emancipace“ (e-mancipare znamenalo propustit někoho na svobodu). Tento pojem souvisel s pojmem „mancipium“ (persona in mancipio est = osoba je v otroctví), který znamenal zisk něčeho či někoho koupí, tedy i koupi otroka. Propuštěný otrok se ovšem od svého pána příliš nevzdálil. Zůstával jeho „klientem“. Původní význam pojmu „klient“ není tedy „zákazník“, ale propuštěný otrok. Zde se opět jedná o roztomilé kouzlo nechtěného, když firmy nabízejí služby „svým klientům“. Pozitivní na tom je, že velký kapitál takto chápe spotřebitele svého zboží a služeb jako otroky propuštěné, nikoliv (prozatím) přikované v řetězech ke galéře.
To ale jen na okraj. Pokud se korporacím podaří dosáhnout zrušení finanční hotovosti, pak si fantasticky svobodný člověk naší neuvěřitelně (doslova po čertech) svobodné doby, na rozdíl od římského otroka, na své peníze už nesáhne. Jeho dluhy mu budou ale pravidelně připomínány, dokud duši svou nevypustí. A černý stín exekutora za oknem bude jako onen sýček, jenž v lidových pověstech symbolizoval smrt v domě, pokud zůstal na větvi a včas neodletěl.
***
Inu vývoj kráčí kupředu. Bude-li obyvatelstvo stále důvěřivější a vzdělávacím systémům se za pomoci čiperné digitalizace časem podaří už úplně zlikvidovat schopnost uvažování, a home office spolu s celodenním vysedáváním mládeže u počítačů a mobilních telefonů přispějí vydatně k ještě dalšímu omezení socializace, pak jsou světlé zítřky už opravdu za dveřmi. Jediný, kdo se bude smát, bude velký kapitál. Lid se možná bude smát také, ale tento jeho smích už rozhodně nebude oduševnělý.