Jan Schneider píše na okraj současné diskuse o nezávislosti veřejnoprávní České televize.
V poslední době se zase rozdivočela diskuse kolem „ohrožené“ nezávislosti veřejnoprávní České televize. Rada České televize odvolala členy svého poradního orgánu, s jehož prací projevila nespokojenost už tatáž Rada, ale v předchozím složení (a neudělala nic). Nová Rada ČT ale konala, a hned se ozvali „obránci nezávislosti ČT“ (rozuměj: lidé, kteří jsou s ponachýleným výkonem tohoto veřejnoprávního média z nějakých ponachýlených důvodů spokojeni).
Že jde o pseudoargumentaci vedenou důvody ryze ideologickými, dokázali i někteří poslanci. Nejprve vyzývali, aby na ČT nebyly vyvíjeny politické tlaky, a pak se toho sami dopustili. Osočili Radu ČT, že odvolala svůj poradní orgán v rozporu se zákonem. Když radní argumentovali několika právními posudky, odpůrci byli schopni pouze vykřikovat, že radní nezveřejnili, kdo je vypracoval.
Tak tomu prostě bývá, když někdo není schopen přemýšlet vlastní hlavou, a není tudíž schopen vznést věcné protiargumenty. Pak hledá argumenty zástupné, místo věcné argumentace chce jména zpracovatelů právních posudků, aby je mohl napadnout ad hominem.
Toto přenesení argumentace z předmětu sporu na osobu vedoucí spor je jedním ze základních eristických faulů, popsaných již Aristotelem. Je skutečnou hanbou Poslanecké sněmovny, připustí-li předsedající jakémukoliv jednání na její půdě takovéto prokázaně pokleslé móresy.
Zpět k televizi. Místopředseda Rady ČT Pavel Matocha byl nedávno vyslýchán za použití poměrně nevybíravých psychologických ataků jakýmsi redaktorem Českého rozhlasu. Matocha – zde je nutno přiznat barvu, je to můj přítel a velmi si ho vážím – prokázal špičkovou psychickou odolnost, ale to není nic překvapivého, protože je znamenitým šachistou a redaktůrek si mohl zjistit předem, že má coby amatérský vyšetřovatel a manipulátor minimální šance a nemusel se aktivisticky ztrapňovat.
Matocha ho uzemnil mimo jiné i výrokem, že podle jeho soudu ČT v převážné míře naplňuje své veřejnoprávní poslání. Já si však dovolím být méně diplomatický, a prohlásím zpravodajskou a komentátorskou produkci ČT za čím dál podobnější té kdysi normalizační. Kontroverzní, ostrou, širokospektrálně vyargumentovanou diskusi tam nenajdeme, na skutečně aktuální téma ani omylem. A nade vším vládne „prichvatitěl“, jakýsi Václav Moravec, člověk nikým nevolený, jemuž je dovoleno ovlivňovat veřejné mínění pouze jedním způsobem. Nadto je po něm – ve veřejnoprávním médiu absolutně nepřípustně! – pojmenován pořad. To už je docela brutální manifestace této nehoráznosti.
Přitom ČT disponuje i kvalitními moderátory – a hlavně, její management je přímo povinen moderátory pravidelně střídat tak, aby byly obsaženy všechny názorové preference a proudy, které ze zákona má veřejnoprávní médium obsáhnout. V této oblasti pokládám výkon ČT za nedostatečný, i přes výraznou osobnost Daniela Stacha, jehož výjimečné pořady jsou bohužel velmi ojedinělé.
Každá kritika, aby byla hodnověrná, by měla obsahovat důkaz věcné nepodjatosti. Možná překvapivě, ale po tomto kritickém úvodu mi nečiní potíže ocenit tři počiny ČT.
Prvním z nich jsou na ČT2 uváděné kvalitní historické dokumenty především francouzské provenience, týkající se zejména válečných dob, které nedělají z nacistů obránce Evropy před komunismem, což začíná být v dnešní době vzácnost.
Jestli je možno si něco navíc přát, tak ještě více, houšť a větší kapky – a speciálně se zaměřit nikoliv na obehrané, zejména ideologické pohledy na historii, ale na její materiální stránku. Třeba na otázku, kdo vlastně na válce vydělal? Jak kdysi investigativním novinářům poradil emeritní zpravodajec z CIA – sledujte stopu peněz, všechno ostatní je propaganda.
Druhou pochvalu zaslouží páteční večerní maďarská „talentová show“ Virtuosos. Po tom tsunami špatné, ještě horší a přímo odporné televizní „zábavy“ přichází pořad, který potěší duši a zejména dává naději, že po těch třiceti letech „svobody“ (mít špatný vkus a ještě ho vnucovat druhým) ještě není všechno ztraceno. Porotci nejsou žádné „celebrity“ (to je pro mě sprosté slovo), ale inteligentní osoby, které samy něčeho v životě dosáhly.
Soutěžícími jsou krásné mladé osobnosti, některé z nich velmi výrazné. Pořad je dobrou ilustrací toho, jak se skutečná osobnostní kultura krásně projevuje na tvářích a v kultivovaném projevu soutěžících. Poskytuje neuvěřitelně názorný rozdíl od přitroublých kreatur šoubyznysu, na nichž se jejich řemeslo též podepsalo.
Pořad Virtuoso v neposlední řadě také nabízí divákovi velmi zajímavé a živé hudební ukázky, s tím, že takzvaná vážná hudba nemusí být něco nabalzamovaného.
A třetí pochvala je za pořad „Operní hvězdy v La Scale“. Nejde jen o to, že pořad byl nezvykle komponovaný a velmi kvalitní, ale i o to, že mi vyrazilo dech, když v pořadu – kvůli ilustraci operního děje a společenské role mnoha operních děl – byl citován Antonio Gramsci.
„Ten, kdo doopravdy žije, nemůže nebýt občanem a nestát na něčí straně. Lhostejnost je ničemnost, mrtvá tíha dějin. Osudovost, která zdánlivě ovládá dějiny, není ničím jiným než pouze zjevením této lhostejnosti.“
To už byl okamžik, který přinesl onu kýženou nadhodnotu, kterou by mělo veřejnoprávní médium přinášet. Díky za něj.
Tím se ale stává kritika ČT mnohem závažnější, protože je jasné, že má potenciál na to, aby svou roli zastávala plněji, důsledněji – a zřejmě i mnohem levněji.