Jan Zeman se zamyslel nad doporučením uhelné komise o ukončení těžby uhlí v ČR. Proč nad ním zůstavají otazníky a jakou klimatickou politiku potřebujeme?

Tzv. uhelná komise vlády ČR, složená údajně z odborníků, nikoliv politiků (čtyři parlamentní strany včetně KSČM v ní zastoupeny nejsou), doporučila většinou 15 hlasů z 19, že vládě doporučuje ukončit těžbu uhlí v České republice v roce 2038. Proti hlasovali dva zástupci ekologů (Janek Rovenský a Jiří Koželouh), zdržel se ministr životního prostředí Richard Brabec (ANO 2011) a zástupce ministerstva práce a sociálních věcí ČR Jiří Vaňásek.

Důvody hlasování proti a zdržení se byly dva: chyběly mnohé nutné podklady (šéf a. s. ČEZ Daniel Beneš se vyjádřil, že se předpřahá vůz před koně, resp. napřed se určuje rok ukončení těžby uhlí v ČR a až poté se hledají cesty k jeho naplnění), a vicepremiér a ministr průmyslu a obchodu a dopravy Karel Havlíček nepřipustil hlasování o alternativách, tj. o roku 2033 a 2043. Nutnost ukončit těžbu uhlí v roce 2038 je údajně dána tím, že tento rok si zvolilo sousední Německo a ČR se chová, jako by byla šestnáctou německou spolkovou republikou. První tři jmenovaní byli pro ukončení těžby uhlí v ČR již v roce 2033.

Bohužel i dnes mám k dispozici jen tzv. základní scénáře uhelné komise z 16. října 2020, vypořádání připomínek, prohlášení některých členů této komise, Komory pro obnovitelné zdroje energie a nevládních ekologů. Je to dost málo. Lze z nich sice vyčíst mnohé, ale také na řadu podstatných otázek odpovědi chybí.

Zásadní deformace řízení energetiky se zřejmě nemají měnit

Zdá se, že mnozí měli od uhelné komise velmi vysoké a nereálné očekávání. Totiž, ČR reálně nemá státní energetickou politiku či koncepci hodnou toho jména. Ta z roku 2015 je více méně mrtvá, neboť ji torpédovalo rozhodnutí Sobotkovy vlády zrušit tendr na dostavbu Temelína, když se zjistilo, že se nikdo nevejde do nesmyslných pravidel Evropské unie.

Uhelná komise podle všeho neřešila hrubé nedostatky mechanismu regulace energetiky u nás i v EU, přestože citelně přispěly k brexitu a budou EU dál rozkládat. Jde o pět skupin směrnic EU, které podvazují energetiku řady členských států EU. Jde o:

• Směrnice o trhu s elektřinou, která vážně destabilizuje elektroenergetiku a ve svém důsledku může přivodit obávaný blackout i zemi s přebytkovou bilancí elektřiny v případě její elektřinu přeplatí solventnější zahraniční odběratelé či spekulanti.
• Směrnice o podpoře využívání paliv a energie z obnovitelných zdrojů ve svých důsledcích jiným druhům paliv a energie nedává šanci, čímž prakticky nezávisle na efektivnosti prakticky znemožňuje výstavbu nových velkých energetických kapacit s dlouhou dobou návratnosti a nutí členské státy jít výlučně cestou rizikových obnovitelných zdrojů energie. Nejvíce postihuje ekonomicky slabší členské státy EU.
• Směrnice o podpoře biopaliv, neboť prohlubuje potravinovou nesoběstačnost řady členských států EU, hlad ve světě a stimuluje citelné poškozování životního prostředí.
• Směrnice nařizující bezplatný tranzit elektřiny (že by tržní přístup?).
• Směrnice o liberalizace železniční dopravy, která destabilizuje rozvoj klíčové šetrné a energeticky úsporné železniční dopravy.

Nesmysly, které v EU platí a dál se prohlubují, se ale prý zásadně nerozporují, i kdyby byly škodlivé sebevíc. Konečně, i o tom je současné polské a maďarské veto o rozpočtu EU, který chce svévolně dotace z EU vázat na respektování právního státu, tj. na neomezenou libovůli bruselských vládců vůči členským státům. I když je ohrožená i ČR, k vetu se nepřipojila.

Uhelná komise prý pracovala s ekonomickými a ekologickými kritérii. Od některých jejich členů jsme se ale dozvěděli, že chybí analýza dopadů ukončení těžby uhlí na životní prostředí, na veřejné zdraví, na uhelné regiony, na zaměstnanost atd. Pamětníkům to připomíná zavírání dolů ve Velké Británii premiérkou Margaret Thatcherovou, po kterém v někdejších uhelných regionech Británie třicet let „tráva nerostla“.

Kontroverzní energetická politika EU

Vážným problémem snahy ukončit těžbu uhlí v ČR je rozpornost Zelené dohody pro Evropu, schválené letos v červenci Evropskou radou. Deklaruje cíl klimaticky neutrální ekonomiky EU do roku 2050 (chce se zvolat: „Hurá!“), ale nízkoemisní jadernou energetiku nepodporuje ani jedním eurem (nepřátelstvím k jaderným elektrárnám, nikoliv k jaderným zbraním a k válkám, se vedení EU netají) a zakazuje těžbu a spalování uhlí, zatímco z hlediska celkových emisí skleníkových plynů o nejnáročnější ropě a zemním plynu se Zelená dohoda vůbec nezmiňuje, byť z logiky cíle musí předjímat též ukončení jejich využívání. Strategický dokument, nebo zmetek?

Kdyby tato Dohoda jen zakázala těžbu a spalování z hlediska celkových emisí skleníkových plynů nejnáročnější ropy a zemního plynu těženého z břidlic a energeticky náročné zkapalňování zemního plynu včetně dovozu takového plynu, udělala by pro ochranu klimatu něco užitečného. Zelená dohoda pro Evropu ale nechává bez povšimnutí i miliardové (v eurech) veřejné podpory budování terminálů pro dovoz zkapalněného zemního plynu včetně toho těženého z břidlic v přístavech některých členských států EU. Ochrana klimatu? To si jen mocní bruselští vládci namlouvají. Jediný pokrok je, že Evropská banka pro obnovu a rozvoj oznámila konec úvěrování rozvoje plynárenské infrastruktury.

Vedení Unie i ČR příliš nevadí, že ochranu životního prostředí a klimatu zdaleka nejvíc podráží dlouhodobě špatná dopravní politika, tj. politika maximalizace přepravních výkonů a reálné preference silniční, letecké a vodní dopravy na úkor šetrné dopravy železniční a MHD, přes slovní tvrzení o opaku. Vrchovatě to platí i pro špatné mezinárodní mnohostranné dohody o osvobození mezinárodní veřejné dopravy od placení daně z přidané hodnoty včetně jí spotřebovaných paliv a energie a mezinárodní námořní, námořně rybářské, vnitrozemské říční a letecké dopravy od placení spotřební daně za pohonné hmoty. V ČR je tak podporuje částkou asi 50 mld. Kč za rok.

Opakovaně jsem zveřejnil rozsáhlé deformace cen paliv a energie v ČR – dotace přímé, nepřímé křížové dotace, daňové úlevy a externality. Pravda, externality nemám vyčísleny zdaleka všechny a stejné externality se dají vyčíslovat značně různě. V každé z těchto čtyř položek úhrnně jde v ČR o desítky miliard korun ročně. Pokud je mně známo, příslušné řídící orgány ČR je vesměs dlouhodobě ignorují. Občas se jen objeví vyčíslení externalit v energetice podle neznámých zahraničních metodik, přičemž čísla místy zjevně odporují realitě ČR, o jejich interpretaci nemluvě. Situace je ale ještě horší. Od zavedení trhu s elektřinou není v ČR známa její cena, resp. uvádí se pouze cena regulované složky ceny elektřiny a okamžitá cena silové elektřiny na burze. Z toho se při dominujících spekulačních nákupech průměrná cena elektřiny určit nedá. Málokomu z odpovědných to ale vadí. Je těžké řešit energetickou politiku, když neznáme ani průměrnou cenu elektřiny.

Známá renomovaná mezinárodní agentura Bloomberg ve své studii uvádí, že se odchod od uhlí v ČR vyplatí. Jako důvod uvádí záměr zásadně zvýšit cenu povolenek za emise oxidu uhličitého, což potopí výrobu elektřiny a tepla z uhlí. Emisní povolenky jsou ale zcela umělým konstruktem, jejich cena prudce kolísá podle vývoje celé řady faktorů včetně spekulací na finančních trzích, takže o reálné efektivnosti nevypovídají nic. Prostě není nad odbornost. Samozřejmě, místo neefektivního obchodu s povolenkami na emise skleníkových plynů je nutné zavést jednotnou daň za všechny emise skleníkových plynů (nejen pro ty z velkých zdrojů) v rozsahu jejich příspěvku ke globálnímu oteplování, tzv. CO₂ekv., a přiměřeně zohlednit náročnost dovážených fosilních paliv na emise skleníkových plynů při jejich těžbě a dopravě do EU.

Problematičnost OZE

Komora obnovitelných zdrojů energie (OZE) po odhlasování roku 2038 jako roku ukončení těžby uhlí v ČR zveřejnila svůj podklad, jehož jádrem je přiložená tabulka potenciálu – střední scénář obnovitelných zdrojů energie v ČR. Jistě, jde o tvrdou lobbystickou organizaci, která rozhodně hájí velký byznys převážně v úhrnu asi 600 mld. Kč, na kterém někteří úžasně bohatnou, ale který ostatní oškubává. Fotovoltaický tunel je neobhajitelný a využívání paliv a energie z obnovitelných zdrojů v ČR dlouhodobě kompromituje.

Nevím, jak byla uvedená čísla určena. Zřejmě po bursíkovsku využít či spíše zneužít, co se využít dá, a to za jakoukoliv cenu ekonomickou i ekologickou. V první řadě naší vážně poškozenou přírodu, lesy a zemědělskou půdu vydrancovat do mrtě.

Předložená tabulka ukazuje opovržení potřebou obnovit soběstačnost ČR v potravinách našeho klimatického pásma. To nepřekvapuje, svatou válku proti velkému zemědělství jádro ekologů vede a nedá si vymluvit, že to cesta k rozvoji není. Tomuto jádru nevadí ani, že spalování dřeva v lokálních topeništích nejvíc přispívá k produkci zdravotně velmi škodlivých polyaromatických uhlovodíků, že pěstování kukuřice (třetina jde zhruba na výrobu bioplynu) je provázeno největší erozí půdy a že pěstování řepky olejky (třetina jde zhruba na výrobu bionafty) vyžaduje až 13 chemických postřiků za rok, takže biota, zvláště hmyz nemá šanci přežít.

Zahraniční studie uvádí obrovský počet předčasně zemřelých na znečištění ovzduší, zejména mikročásticemi tuhých znečišťujících látek. V ČR má jít řádově o 8 000 osob za rok, podle některých studií dokonce o 16 000 za rok. Tato čísla nevypadají věrohodně. Nejsem si jist, zda tam není připočtena také část obětí kouření tabákových výrobků, resp. cigaretový kouř produkuje také a kuřák si je nasává přímo do plic. Za zásadní nedostatek ale považuji, že neuvádí, že se na tom velmi málo podílí velcí znečišťovatelé ovzduší, že rozhodující část produkuje lokální vytápění na bázi uhlí (někdy i odpadů), dále silniční doprava, zejména vozidla jezdící na motorovou naftu. Konverze uhelných elektráren a tepláren na plynové tudíž obávané emise PM2,5 příliš neovlivní.

Vysoký předpokládaný růst výroby elektřiny z vodních elektráren naznačuje záměr zničit zbylé úseky vodních toků výstavbou nových vodních děl, kde se jen trochu dá. Přitom to nemůže stačit. Jako by nenarůstalo sucho v důsledku rostoucího oteplování i při v průměru nezměněných srážkách, o velkých obdobích sucha či povodňových srážek nemluvě.

Hlavní nárůst mají přinést fotovoltaické a větrné elektrárny. Slunce ale svítí jen ve dne a mnohem víc v červnu než v prosinci; vítr někdy fouká a jindy ne, navíc bez možnosti delší předpovědi. Obrovský nárůst výroby elektřiny v nepravidelně pracujících elektrárnách si jistě vyžádá vysoký nárůst jejich zálohování či akumulování. Zálohování je ale velmi drahé, akumulace se v průmyslovém měřítku teprve začíná zkoušet. Nákladnost zálohování a akumulace se podle všeho neuvažuje, jinak by to nemohlo vyjít jako efektivní. Jisté a ne malé problémy mají i fotovoltaické elektrárny (spojené s výrobou a likvidací fotovoltaických panelů) a větrné elektrárny (znehodnocení krajinného rázu, vysoká spotřeba betonu a zejména oceli na instalaci větrných turbín).

Materiály uhelné komise mluví o bateriové akumulaci elektrické energie. Je s to vyrovnávat jen výkyvy mezi dnem a nocí, rozhodně není s to akumulovat elektřinu v létě na zimu. Tady ale vzniká zásadní problém zabezpečení zásobování elektřinou v zimě. Bez významných náhradních zdrojů elektřiny to nepůjde. Na diskusi je, zda by záloha 20 % instalovaného výkonu fotovoltaických mohla stačit.

Scénáře počítají s vykrytím špiček ve spotřebě elektřiny zčásti s dovozem. Při prohlubujícím se deficitu elektřiny v Evropě (v roce 2030 má mít elektřinu na vývoz opravdu málokdo, o špičkách její spotřeby nemluvě) je to zjevně mimo realitu. Má-li ČR mít šanci uniknout právem obávaným blackoutům, musí si zachovat přebytkovou elektrizační soustavu.

Možnosti rozvoje energetiky

Energetika se může rozvíjet setrvačně, v krajním případě až do vyčerpání ložisek fosilních paliv s tím, že zřejmě podstatně dřív lidstvo zničí sílící klimatická katastrofa. Alternativou je kombinace tří skupin opatření:

• razantní absolutní úspory paliv a energie ve spotřebě
• rozvoj výroby elektřiny a tepla z nízkoemisních jaderných zdrojů
• rozvoj výroby elektřiny a tepla z efektivně využitelných obnovitelných zdrojů

Jak je známo, razantní absolutní úspory paliva a energie jsou nedostižným snem mnohých ekologů, a to i v sektoru preferovaných domácností. Rozvoj jaderné energetiky si zejména radikální ekologové přikazují torpédovat a ve spojení s nekompetentními vládami v řadě států EU a neméně nekompetentním vedením EU se jim to nejednou úspěšně daří. Obnovitelné zdroje paliv a energie mají v různých státech a v různých regionech velmi diferencované možnosti. Pořádný rozdíl je, jestliže Rakousko, Švédsko a Finsko má 40 % elektřiny z vodních elektráren (Norsko dokonce 98 %) či Německo a Velká Británie z jedné třetiny z větrných elektráren, zatímco ČR má (a nejspíš bude mít) svá 3 % elektřiny z vodních elektráren a v oblasti větrných elektráren velkým větrným potenciálem nedisponuje.

V Česku jsou možnosti efektivního rozvoje energetiky značně omezené, navíc zásadně limitované četnými hrubě chybnými rozhodnutími vedení EU. Hrozba vzniku velké energetické krize v ČR je tudíž reálná včetně dalšího propadu ekonomiky a společnosti.

Všechny analyzované scénáře útlumu uhlí stojí na základě nových jaderných zdrojů elektřiny v roce 2036. Ptám se, je to reálné? V situaci, kdy v ČR je poměrně silné hnutí proti jaderným elektrárnám, kdy se nekompetentní vedení EU staví k jaderné energetice stále více nepřátelsky a kdy nás Spojené státy neurvale vydírají, že jadernou elektrárnu musí dodat amerických Westinghause, přestože ji s to vyrobit, smontovat a zprovoznit už léta není schopný, vidím to špatně, o idiotské západem podněcované rusofobii a sinofobii nemluvě. V této situaci rozhodovat o útlumu těžby a spalování uhlí je koledovat si o energetickou krizi.

Zdá se vysoce pravděpodobné, že jsme vedeni do hluboké energetické krize. Ta může mít celoevropský rozměr. Že nám pak nikdo elektřinu neprodá, netřeba pochybovat. V nouzi platí bližší košile než kabát, žádná solidarita, jak jsme to viděli se zdravotními potřebami za jarní vlny koronavirové krize. Problémem je ale i nemoc EU rusofobie, neboť ohrožuje mimo jiné dodávky ropy a zemního plynu z Ruska. V případě zemního plynu za ně neexistuje klimaticky přijatelná náhrada, resp. dovoz zkapalněného zemního plynu tankery jeho údajnou klimatickou šetrnost beznadějně potácí. Zkapalňování a zpětné zplynování zemního plynu spotřebuje asi třetinu energie, kterou zemní plyn obsahuje.

ČR může ve střednědobém časovém rámci nahradit těžbu a spalování uhlí dovozem a spalováním zemního plynu. Chce to prý jen účelové investiční dotace do velkých elektráren a tepláren z veřejných rozpočtů ve výši asi 50 mld. Kč a počítat s citelným zdražením vyráběné elektřiny a tepla. Zlepší se tak životní prostředí, zejména v uhelných regionech (lze čekat významné omezení devastace krajiny velkolomy a snížení emisí toxických škodlivin, zejména tuhých znečišťujících látek a oxidu siřičitého), ale za cenu postižení spotřebitelů elektřiny a tepla jejich citelným zdražením, zvýšení naší závislost na dovozu zemního plynu a mírným zhoršením celosvětové bilance emisí skleníkových plynů, původců zhoubného oteplování. Naplníme sice kontroverzní Zelenou dohodu pro Evropu, ale klimatu to příliš nepomůže.

Tedy, ke zhoršení by došlo, kdyby veškeré spalování uhlí by bylo nahrazeno spalováním zemního plynu. Reálně lze čekat, že určitou část uhlí nahradí posilující obnovitelné zdroje energie, zejména nejméně kontroverzní fotovoltaické elektrárny.

Uhelná komise neřešila zásobování teplem mimo teplárenské systémy. Je to problém i v situaci, kdy možnosti úspor paliv a energie zateplováním jsou v Česku i nadále citelné a kdy solární sluneční kolektory jsou s to část vytápění šetrně a ekonomicky únosně převzít. Není jasné rozdělení položky ostatní OZE na geotermální energii a na kontroverzní biopaliva.

Závěr

Jako environmentální ekonom bych měl vítat Zelenou dohodu pro Evropu a usnesení uhelné komise vlády ČR, doporučující ukončit těžbu a spalování uhlí v ČR do roku 2038. Vítat to nemohu. Doporučení uhelné komise není kvalifikované a nebylo by kvalifikované, ani kdyby se usneslo na roku 2043. Jsou tam četné neznámé (nejde jen o zmiňované dopady na životní prostředí, veřejné zdraví, regiony a zaměstnanost), jsou tam obrovská rizika pro zásobování ČR palivy a energií a tím i pro sociálně ekonomický rozvoj. Přínos scénářů pro rok 2038 pro ochranu klimatu není příliš vysoký. Přitom skutečnost by byla ještě o dost horší.

Chceme-li řešit ochranu klimatu, musíme vypracovat efektivní politiku energetickou, dopravní, zemědělskou, lesnickou a vodohospodářskou a k tomu šetrnou strategii územního rozvoje. Stávající koncepce mají charakter strategií devastace územních vztahů. To ale nehrozí, platné směrnice EU nám takovou politiku prakticky zakazují. Zbývá se povzdechnout s Františkem Palackým: „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm!“