Adam Votruba míní, že podezření, že Evropská unie směřuje systematicky a bez publicity k omezování státní suverenity jednotlivých zemí, není bezdůvodné. Proč?
Letošní rok byl poznamenán epidemií koronaviru. V jeho stínu zůstala i řada událostí, které mohou mít do budoucna poměrně závažný význam. Jednou z nich je rozsudek Evropského soudu ve věci odmítání přerozdělení migrantů ze strany České republiky, Polska a Maďarska.
Evropský soud v něm dospěl k závěru, že zmíněné tři země porušily unijní právo. Důležitost rozsudku spočívá v tom, že souvisí s otázkou státní suverenity. Mediální pokrytí tomu neodpovídalo, což je zajímavé. Souhlasí to s celkovým trendem nezmiňovat události, které by mohly negativně ovlivnit obraz Evropské unie.
Argumentace obou stran soudního sporu se dotkla otázek bezpečnostních. Česká republika, Polsko a Maďarsko se odvolávaly na to, že migranti představují bezpečnostní hrozbu. Evropský soud tuto námitku vyřešil následující tezí: Evropské země mají právo odmítnout migranty s odůvodněním, že pro ně představují bezpečnostní hrozbu, musí to však prokázat zvlášť u každého jednotlivého migranta.
Zdůvodnění Evropského soudu je pochybné nejméně ve dvou bodech. Jeho účelovost může snadno ukázat námitka, podle níž bezpečnostní riziko nespočívá v jednotlivcích, ale v nekontrolovaném a nekontrolovatelném množství. Migrantů přicházelo tolik, že evropské úřady neznaly jejich identitu, ani státní příslušnost. Jak by pak mohly vědět něco o jejich minulosti a případných záměrech? Ostatně, i kdybychom znali identitu migrantů, zůstává otázkou, jak může malý stát monitorovat činnost občanů jiných zemí a mít povědomí o jejich minulosti.
Je navíc zřejmé, že bezpečnostní riziko nepředstavují výjimeční jednotlivci. (S nimi by si možná bezpečnostní orgány poradily.) Bezpečnostní riziko představuje selhávající integrace a neasimilace lidí migračního původu ve druhé a ve třetí generaci. Není to důsledek zlé vůle domácích nebo přistěhovalců. (Viník se ovšem usilovně hledá.) Je to důsledek nerealistických očekávání politické elity.
V lidské přirozenosti je volit tu nejjednodušší cestu a vyhýbat se námaze. Proto integrace a asimilace funguje při malých počtech migrantů, zatímco při větších počtech se lidé socializují pohodlněji do své etnické komunity, nikoliv do většinové společnosti. Stejně tak zájemci o migranty z druhé strany si usnadňují situaci tím, že integraci delegují na neziskové organizace. Zároveň hlásají nesmyslnou tezi o „integraci bez asimilace“.
Toto heslo začalo sloužit elitám jako alibi za dosavadní neúspěšnou integraci (z kritiků migrace se stali rázem viníci, neboť „neschopní“ přijmout lidi s jinou kulturou), heslo se zároveň stalo návodem na další neúspěšné začleňování. U příslušníků obou stran totiž vypěstovalo iluzi, že začlenění do společnosti je jednodušší a pohodlnější, než ve skutečnosti je. Souvisí to bezpochyby s postmoderním stylem politiky, který vychází z předpokladu, že politický problém lze vyřešit tím, že se přejmenuje.
Druhý falešný argument Evropského soudu je více skrytý a nebezpečnější. Evropský soud totiž tvrdí, že žalované státy mají povinnost dokazovat, že migranti představují bezpečnostní riziko. Připomeňme si, že Evropská unie byla založena na principu, podle něhož bezpečnostní otázky zůstanou suverénní záležitostí jednotlivých zemí. Co je to však za suverenitu, když musíte nadřízenému orgánu zdůvodňovat, proč jste určitý jev vyhodnotili jako bezpečnostní hrozbu? Odpověď je jasná: Toto není suverenita.
Evropský soud tedy eo ipso vyslovil stanovisko, které neobsahují evropské úmluvy a o kterém občané evropských zemí nehlasovali v přístupovém referendu. Je to stanovisko, že v bezpečnostních otázkách je Evropská unie nadřazena jednotlivým zemím. Toto stanovisko je nepochybně v rozporu s ústavním právem členských zemí.
Podezření, že Evropská unie směřuje k omezování státní suverenity jednotlivých zemí systematicky a bez publicity, je oprávněné. Poznamenejme, že do konfliktu s bruselským mocenským centrem se letos dostalo i tradičně velmi proevropské Německo.
Po českých politicích bychom měli požadovat, aby podnikli obranné kroky proti rodící se doktríně omezené suverenity. Jednání Evropské unie překračuje hranice práva a měli bychom být připraveni v krajním případě na referendum o vystoupení z EU. Žijeme v období, které je krizové. To znamená, že v něm může dojít k mocenskému zvratu ve prospěch nadnárodních struktur, což by nás nepříznivě poznamenalo na dlouhá léta dopředu.