Historik Jiří Malínský se ve svém textu věnuje historickému portrétu stále dost záhadného Lavrentije Beriji očima pozapomenutých vzpomínek jeho syna.
Osobnost Lavrentije Pavloviče Beriji (1899 – 1953) zůstává stále přes vyhrocenou pověst, která jej provází, záhadou, jež jeho přístup k zločinům stalinské éry zdůvodňuje tato kniha obratem, že lépe je dopustit průběžný zločin menší než následně přihlížet většímu zločinu či zločinnosti. Situace je však ještě složitější: možná skutečnost, že Berija se ve svých pragmatických obecně politických úvahách dostával až na reformně komunistické pozice srovnatelné se současnou politikou Komunistické strany Číny, naznačuje komplikovanost jeho jinak neblahé osobnosti a současně potřebu poznat blíže ryze lidské rozměry lidí z Kremlu, tj. deformace všednodennosti lidí z užšího vedení Všesvazové komunistické strany (bolševiků). Jde tedy o přepotřebný pohled za oponu. Za rámec toho, co umožňují typické oficiální archivní prameny.
Na konci svého života nejspíše namluvil Berijův syn profesor Sergo Lavrenťěvič Berija (1924 – 2000) za aktivního spolupůsobení francouzské historičky Francoise Thomové knihu Můj otec Berija. Ve Stalinově Kremlu (ve francouzském originálu Mon pére Berija z roku 1999), kterou v uvedeném českém překladě r. 2003 vydalo nakladatelství Dita. Je to k nevíře, ale všechno nasvědčuje tomu, že tento titul, opatřený zásluhou francouzské editorky rejstříky i obsáhlým, v podstatě kritickým aparátem dostupným této francouzské odbornici, je dnes alespoň v českém prostředí pozapomenut.
Jakkoliv hned v úvodu editorka Thomová konstatuje, že Sergo Berija se nepokouší o rehabilitování otcových zločinů, celková povaha synovy výpovědi naznačuje pravý opak: o činnosti NKVD i jejích předchůdkyň a pokračovatelky se nedočteme nic bližšího a o všeobecně přijímané povaze této činnosti svědčí frekvence jmen typu Abakumov a Merkulov. Těžiště vzpomínek tkví jednak v zaměření na samotného Stalina a jeho rodinu i řadu dalších členů stalinského politbyra, jednak v líčení řady stalinských politik počítaje v to i přípravu třetí světové války. Mladší Berija evidentně spoléhal na svou paměť a částečně i líčení jeho blízkých spolupracovníků a – pomineme-li Sergovy osobnostní determinace přirozené v tomto žánru literatury faktu – z toho plyne, že informace, které podává, je nutné zpětně prověřovat (Francois Thomová v tomto ohledu znamená zřetelný, byť ne zdaleka dostačující první krok).
Záběr Berijových vzpomínek na otce je dán jeho životními daty. Na podzim r. 1924 se narodil mladým rodičům (otci bylo 25, matce 20 roků). Faktický základ jeho soustavnějších vzpomínek se rodil kolem poloviny třicátých let; při Berijově příchodu do Moskvy byl na počátku jinošství, první mladá léta trávil během Velké vlastenecké války a jeho vrstevníky v Kremlu byli Světlana a Vasil Stalinovi; jeho životní partnerkou se stala vnučka Maxima Gorkého. V poválečném období začal pracovat ve válečném průmyslu při stavbě nosných bojových raket zprvu s doletem 150 km a osobně se znal jak s Andrejem Sacharovem, tak se Sergejem Koroljovem. Byl také účasten – s proměnlivou mírou náslechů – i soukromých debat členů stalinského politbyra, jichž se příležitostně účastnil i v prostředí přímoskevských letních bytů-dač, domů srovnatelných rázem svého vybavení přibližně s úrovní českých letních vil první a druhé čtvrtiny minulého století. V tom také tkví hodnota jeho vzpomínek: přibližuje lidské okolí tribunových titánů Sovětského svazu té doby i prostředí ruské inteligence té doby. Očima dětskýma i dospělýma z převládající výchozí pozice nekritického stalinofila, před nímž oba rodiče váží každé slovo, protože průnik do spleti vztahů a přístupů tzv. věrchušky předpokládal detailní vlastní zážitkovou zkušenost, kterou pro své mládí v mnoha ohledech pochopitelně postrádal.
Berijovy začátky v Čece
První kapitoly se týkají seznámení Sergových rodičů Lavrentije a Nino (vědkyně-chemička, 1905 – 1991) i složité situace Zakavkazska během první světové a následné občanské války. V kraji, kde složitost etnické skladby (Gruzie je v jistém ohledu množinou horských údolí a hřebenů, které je oddělují) odráží členitý terén, bylo nesnadné se vůbec orientovat ve spleti základních národů (Gruzíni, Arméni, Azerové), národností a dalších etnik a národopisných skupin. Životní cesta Beriji-otce započala na počátku dvacátých let v Čece (Všeruské mimořádné komisi), první tajné státní policii, řízené Dzeržinským v divoké době počátků ruského komunistického režimu.
Původním Berijovým přístupem byla v synově líčení snaha čelit rusifikačním tlakům a hájit kavkazskou etnicitu. Touto cestou postupně navázal kontakty s Ordžonikidzem. Snaha zamezit povstání gruzínských sociálních demokratů-menševiků však byla bez úspěchu a do Zakavkazska vstoupily jednotky Rudé armády. V době synova narození se Lavrentij Berija setkal s Kirovem a již zmíněným Ordžonikidzem a zprostředkovaně Stalinem (od r. 1926 vedl gruzínské GRU a formoval se tu jeho vztah k bolševismu). Zpravodajská (rozvědná) činnost ho ještě více během kolektivizace (1930 – 1932) vedla k úsilí o její oslabování v gruzínském prostoru; souviselo to i s jeho národním cítěním. Úspěchy, kterých měl docílit, ho vedly (spolu s ambiciózností, o níž v knize není přímá zmínka) v říjnu 1931 k funkci prvního tajemníka gruzínské organizace VKS (b); Berijovi bylo 32 let. Současně Berijovi dostali v Moskvě k dispozici byt, ve kterém žili během svých zájezdů do hlavního města SSSR. Potkávali tu různé lidi, mj. Jagodu, Kirova a užší kontakt navázali také s krajanem Ordžonikidzem.
Kariéra v Moskvě
Roku 1932 (?) se Sergo poprvé setkal se Stalinem a jeho dětmi; bylo to v době, kdy se jeho otec na Kirovův návrh stal členem ÚV VKS (b). Lidé kolem Stalina byli pro tohoto diktátora zajímaví potud, pokud vyhovovali jeho představám a názorům jak na udržení moci, tak na pěstování jeho kultu. Právě v té době Berija začal koncipovat práci o dějinách komunistického hnutí v Zakavkazsku; předem bylo jasné, že jejich protagonistou bude Stalin. To bylo i napříště příznačné pro Berijův vztah ke Stalinovi: být zajímavý, uhadovat jeho skrytá přání, předvídat jeho emocionální reakce, odhadovat přesná rozmezí mezi dovoleným a ještě přípustným, vědět, kdy nezbývá než se podřídit. Nešlo o kariéru; šlo o život. A to hned od počátku třicátých let.
Upozornění zaslouží skutečnost, že Berija si vytvářel své vlastní paralelní zahraniční agentské sítě nezávisle na těch oficiálních; opíral se přitom o Kavkazany (s. 45 – 46). V r. 1938 se Berijovi natrvalo přestěhovali do Moskvy; Berija zprvu působil jako Ježovův náměstek v NKVD. Hlavním důvodem tohoto kroku byla Stalinova snaha nevypadat před mezinárodní veřejností jako tyran a vrah; fakticky nechtěl být ztotožňován s procesy velkého teroru, které podněcoval a řídil. Od počátku narážel na strojenou zdvořilost členů politbyra; v tomto miniaturním světě pro sebe nebyl ještě zařazen. Byl i svědkem Ježovova postupného politického i lidského pádu; skončil zatčením a zastřelením tohoto zločince, který začal ohrožovat ostatní. A znelíbil se Stalinovi, který tak reagoval na rýsující se vnitrosovětskou politickou rezistenci.
Právě – soudě podle synova líčení – duchovní dynamismus přispíval v rozhodné míře k Berijově relativní politické dlouhověkosti. Jeho hlavním rivalem měl být Ždanov – Stalin se dlouhodobě snažil poštvávat je proti sobě navzájem. To ale neměnilo nic na tom, že Berija svým budováním paralelních zpravodajských sítí získal pozoruhodný přehled o západní Evropě (orientoval se na Churchilla a de Gaulla a naopak Bonneta považoval za politického prostituta). Proto se také distancoval od finské války, do níž se Stalin nechal podle Serga vlákat Ždanovem. Pohroma, kterou tento konflikt pro prestiž Rudé armády skončil, vedla k zvýšení pozornosti na přezbrojování Rudé armády; zejména tento proces gradoval po katastrofě západní Evropy v květnu – červnu 1940. Katyňský zločin (zločiny) byl proti Berijovu přesvědčení, nicméně trestně právní odpovědnost zřejmě nejen v této věci spadá na celek stalinského politbyra; jeho pohnutkou mělo být vyhubení buržoazního polského důstojnictva, což mělo usnadnit budoucí sovětizaci této středoevropské země.
Obdobné trendy sledovala i první sovětizace pobaltských zemí; Berija se měl podle Sergova líčení držet ponechání tamějších meziválečných, formálně i nadále samostatných vlád, dodržujících dohody, k nimž je Moskva zavázala na podzim 1939 (odpovídá to poválečné logice řízení blokových států vnějšího ruského impéria, zejména případu Finska, tj. konceptu finlandizace).
Válka s Německem, která se urychlila Molotovovým rozhodným odmítnutím Hitlerových návrhů na bližší spojenectví se SSSR na jednáních v Berlíně v listopadu 1940, byla politbyrem očekávána vcelku klidně: Moskva totiž podcenila údernou sílu wehrmacht. Během prvních dnů války se projevilo ruské zaostávání i selhání generálního štábu-stavki. Nejkrizovějším momentem byl podle Serga 28. červen 1941, kdy se nakrátko (2 – 3 dny, přesnější datace tohoto momentu se různí) zhroutil Stalin. Berijovi, který se inspiroval občanskou válkou, se podařilo prosadit ustavení Státního výboru pro obranu za Stalinova předsednictví. Pozoruhodná je zmínka o polském generálu Andersovi, který měl být měsíc Berijovým hostem v jeho moskevském bytě. Berija také měl Stalinovi doporučit vojenskou přehlídku v Moskvě na Rudém náměstí 7. listopadu 1941 za jeho osobní účasti (ústřední úřady i vláda se před hrozícím obsazením Moskvy nacisty jinak přesunuly do Kujbyševa-Samary).
Válka
Další krizovou dobou Velké vlastenecké války byl rok 1942 a boj s Němci o Volgograd, Kubáň a Kavkaz. Německá vojska na tomto směru měl zastavit Berija, jemuž podléhal budoucí maršál Grečko. V pamětech je zmíněna i Churchillova návštěva v Moskvě 12. srpna 1942. Pozoruhodný je v této souvislosti Berijův názor na Kominternu jako „hnízdo intrik a udavačů“ (s. 101). V průběhu druhé světové války sílil podle Sergova svědectví také ruský nacionalismus přerůstající do šovinismu. A s ním se objevovaly dále rozvíjené ruské představy o poválečné podobě Evropy. Mladší Berija se stal jejich svědkem na Teheránské konferenci, kde měl na starosti odposlechy americké a britské delegace vedené Rooseveltem a Churchillem.
V případě kavkazských národů dokládá mladší Berija krajně omezenou míru jejich skutečné kolaborace a následnou kolektivní perzekuci považuje za nesmyslnou. V případě Varšavského povstání se podle jeho vzpomínek jednalo o oboustranný odstup obou stran – sovětů i Armii Krajowej. Zajímavá je i zmínka o Leningradu – tamější hladomor přičítá Ždanovovi a jeho neschopnosti ochránit klíčová skladiště potravin před zničením.
Berija se také hlásil k názoru, že Německo by mělo být obnoveno v hranicích z r. 1937. Velmi skepticky se stavěl k Stalinovým vojenským plánům na vylodění Rudé armády v Norsku či v Gibraltarském průlivu, protože si byl vědom jejich neudržitelnosti. Současně rozhodoval o budoucnosti svého syna, který se postupně profesně vyhraňoval směrem k vojenským průmyslům a obíral se studiem německých raket během svých několika návštěv Německa v letech 1945 – 1946. To všechno organicky vplývá do následného líčení poválečné doby a atmosféry berijovské éry stalinského politbyra přelomu čtyřicátých a padesátých let.
S tím souvisely i Berijovy názory na koalici Spojených národů, její vedoucí demokratické představitele a řešení problémů a podoby poválečného uspořádání světa. Patřily k tomu úvahy o umístění židovského státu na Krymu, formování nekomunistických demokratických vlád v Pobaltí (Pribáltike) i přesvědčení, že není možné podceňovat velké světové demokracie. Proto pomíjel některé Stalinovy představy o možném ruském dobývání západní a jižní Evropy po předpokládaném odchodu amerických vojsk z Evropy. Porooseweltovské Spojené státy vedené Trumanem a posílené atomovou bombou ovšem tuto koncepci v mnohém oslabily. Berija byl přesvědčen, že demokracie není možné podceňovat; usiloval proto o nastolení vyvážených vzájemných, dlouhodobě udržitelných vztahů.
To všechno se však odehrávalo v kuloárech a tajemnu úzkých kabinetních setkání a diskusí. I Berija si byl vědom toho, že Stalin za svého života je nesvržitelný; v případě pokusu o puč by se byla strhla smršť, proti které by byli iniciátoři případného mocenského zvratu bezmocni a stali by se jejími pravděpodobnými oběťmi vzápětí. Toto povědomí navázané na víru v Stalinovu proměnu (diktátor-vožď si přál vejít do dějin jako tolerantní, mírumilovný, laskavý vládce a původně okouzloval i své budoucí oponenty) však bylo jak naivní, tak také – šlo-li o jeho věcnost – až iracionální. Dokonce mělo dojít k zpožďování finalizace výroby sovětské vodíkové bomby; čekalo se na Stalinovu smrt.
Tyto spory Velká vlastenecká válka nejenže neeliminovala, ale naopak dále vyostřila. Plány třetí (v stalinistickém ptydepu proletářské revoluční) světové války – v rozporu s Leninovým odkazem a nesourodé změti představ revolučního marxismu, ultralevých vidin a nesporných psychických zvláštností Stalinovy povahy násobené relikty válečného komunismu meziválečného období vedly k vystupňování protikladů poválečné ruské společnosti na přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století. Stoupající militarizace, provázená na jedné straně obavami ze záměrů Západu a naopak expanzionistickými koncepty na straně druhé (vývoz revoluce), vedla k prohloubení všeobecné bídy a nedostatku pro většinu obyvatelstva a finální kompromitaci navíc prodělečného gulagu. Zvlášť strádala menší města a venkov. Hladomor nebyl jen domněnkou, ale také až příliš představitelnou kvalitou života.
Berijův podíl na rozvoji ruského vojenskoprůmyslového komplexu byl značný; v podstatě byl pověřeným místopředsedou vlády zodpovědným za celek-komplex odvětví obírající se zbrojením včetně vědy a výzkumu. Berija mladší (Sergo) byl pověřeným vedoucím pracovníkem a osobně se znal – jak jsem již uvedl – s předními ruskými osobnostmi činnými v těchto věcech: Kurčatovem, Koroljovem a zřejmě i Sacharovem.
Poslední roky
Líčení posledních let Berijova života i Stalinovy diktatury uzavírá Sergo stalinskou snahou o rozpoutání globálního konfliktu a s tím úzce spojenou likvidaci starších členů politbyra; Berijovým osudem se stala jeho součinnost v kvadrumvirátu Chruščov – Malenkov – Bulganin – Berija pozdní Stalinovy vlády a fakt, že dobovým veřejným míněním byl považován za Stalinovo alter ego. Koexistují-li do dneška různé rekonstrukce konce jeho života a byl-li osud vdovy i syna z důvodů, které tato kniha neobsahuje nebo v lepším případě jen naznačuje, tak ponurý, i když odlišný (vdova zemřela r. 1991, syn devět let po ní v Ukrajině) vypovídá to nepřímo o skutečných poměrech v tomto politbyru mnohé. Zlomem novodobých ruských dějin zůstává z tohoto hlediska chruščovovské období tání (1953 – 1964). Tísnivé je v tomto ohledu poznání až samozřejmé všeobecnosti tzv. administrativních a nezřídka kriminálních postupů v stalinském SSSR jako více či méně standardní součásti praktické politiky prvních čtyř desetiletí existence sovětského období bez ohledu na výbuch Velké vlastenecké války.
Veškeré znění, obsah Sergových vzpomínek je nutné, mají-li být použity jako věrohodný vědecký zdroj, podrobit důkladné vědecké pramenné analýze. Naznačují to konec konců již i vzpomenuté obsáhlé poznámky a četná vyjádření francouzské editorky. Už v tomto stádiu jsou však plně využitelné jako svědectví o době a jejím převládajícím rázu. Je to obraz nikoliv lichotivý: popisuje vlastně krok za krokem – právě výhradně v této obecné rovině atmosféry doby – ponuré ovzduší zmarňování-eroze původních velkých ideálů, likvidace – ať už fyzické či „pouze“ duchovní a lidské – nejvýraznějších osobností doby této éry ruských dějin. Tím spíše pochopíme zoufalství (jejího celoživotního traumatu) naší osmašedesátnické generace i částečné uhýbavosti limitovaného chruščovovského tání; víme, že nezůstaly bez následků také pro satelitní státy vnějšího impéria včetně Československa.
Pojmům pokrokový a reakční je tedy zřejmě nutné rozumět jinak. V humanistickém a demokratickém kontextu prvotních socialismů předminulého a zlomu 19. a 20. století. Jaký smysl má proměna dialektiky do zatuhlého ideologického tvaru, který ze všeho nejvíc připomíná církevní katechismy, a jakou budoucnost může mít směr a protagonisté, ke kterým nedorazí skutečnost a hlas opravdu potřebných vrstev a lidí včetně naléhavých např. technologických a všeobecně kulturních problémů?
Ilustrační foto: Autor – Фотограф – Ист.доки, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=87828532