Ekonomka Ilona Švihlíková komentuje plnění státního rozpočtu za uplynulý rok, který přinesl rekordní deficit. Co to znamená pro budoucnost?
Jako obvykle na začátku roku Ministerstvo financí zveřejnilo výsledky plnění státního rozpočtu za právě uplynulý rok (podrobnosti zde).
Rok 2020 byl ovšem rokem zcela bezprecedentním, čemuž také výsledek hospodaření odpovídá. V první řadě si uvědomme, že hovoříme o státním rozpočtu, nikoliv o veřejných rozpočtech, které zahrnují také hospodaření nižších územně správních celků (obce, kraje) a také zdravotních pojišťoven. Je důležité toto zdůraznit, neboť řada daňových změn se nutně ve veřejných financích projeví – jedná se totiž o sdílené daně.
Dále je důležité vědět, že návrh rozpočtu, resp. jeho saldo, se v průběhu roku upravovalo hned třikrát, až vystřelilo na půl bilionu, ergo 500 miliard Kč, uvedených v titulku.
Tak rekordně plánovaný deficit se nakonec, navzdory vskutku katastrofálnímu průběhu podzimu z hlediska vývoje epidemie, nerealizoval. Opozice i řada ekonomů kritizuje, že 500 mld. Kč si vláda tak říkajíc „vycucala z prstu“ a že podobná situace (nadsazení schodku, následně vykázání lepších výsledků) se opakovalo v minulosti již vícekrát. V této souvislosti, kdy se hovoří o masivním nadsazení, nemohu nevzpomenout debaty, kterých jsem se účastnila v Ekonomickém krizovém štábu a později v rámci NERV. Hrozba nedostatku likvidity byla přeháněna takovým způsobem, že by se podle názorů některých ekonomů zdálo, že pokud vláda neuvolní bilion likvidity nastane konec světa. Jak vidno, nic takového absolutně nenastalo.
Deficit státního rozpočtu ve výši 367 mld. Kč je ale i tak rekordní, a samozřejmě přispěje ke zvýšení státního dluhu. Ten i z důvodu mezinárodního srovnání porovnáváme s HDP, a za minulý rok (tedy k 31.12.2020) udává Ministerstvo financí poměr 36,9 %. Což je sám o sobě ve srovnání s jinými vyspělými zeměmi skvělý výsledek. Nicméně, jsou tu ale…
Příčiny vysokého schodku jsou jak na straně příjmů, tak i na straně výdajů. Zatímco výdajové programy mají, obecně řečeno, v situaci pandemie hluboké opodstatnění, u příjmů je to poněkud jiná záležitost.
Výdajové programy (sesumírované v příloze u výše uvedeného webu MF) uskutečňovaly všechny vlády stižené pandemií. Liší se v šíři, zaměření na sektory a samozřejmě ve výši a trvání podpory, ale obecně vzato programy podpory udržení pracovních míst, programy na podporu obzvláště postižených sektorů apod. najdeme po celé EU. I když můžeme vést řadu debat o zaměření programů, o jejich trvání a dopadech, třeba na pracovní trh, obecně skutečně platí, že tyto programy představují relativně vhodný a transparentní nástroj. To ovšem neznamená, že si nezaslouží vyhodnocení – čímž nemyslím jen dopady na státní rozpočet, ale právě také např. na trh práce, či fungování trhů a ekonomiky obecně.
Takováto hluboká analýza je stále před námi, neboť programy nejen běží, ale vzhledem k aktuální strašlivé covidové situaci jsou stále nové programy uváděny v život. Problémem státního rozpočtu minulého (a o to víc současného roku) je to, že vláda se uchýlila k řadě změn na straně příjmů. Často se přitom jedná o změny trvalého charakteru. Tímto způsobem, salámovou metodou, se ve stavu legislativní nouze mění náš daňový mix.
Vrcholem těchto změn je samozřejmě daňový balíček schválený na konci minulého roku. Ten si nutně vyžádá novelizaci rozpočtu. Když se podíváme na plánovaný schodek, který Poslanecká sněmovna schválila (raději bez komentáře) ve výši 320 mld. Kč a na daňový balíček (přes 100 mld. Kč), pak se můžeme dostat do paradoxní situace – výsledek státního rozpočtu může být v roce 2021 horší než v roce 2020. Právě v letošním roce je tedy více pravděpodobné (spolu s naběhnutím konstrukcí jako je zpětná vratka daně), že se onomu půl bilionu schodku přiblížíme.
Některé prosazené daňové změny, třebas i ve stavu legislativní nouze, mají trvalý charakter (mnou často kritizované zrušení daně z nabytí nemovitosti), jiné by teoreticky měly být na dva roky, ale zajistit to, je zcela mimo ekonomickou a především politickou realitu (změna konstrukce daně z příjmu fyzických osob, zrušení tzv. superhrubé mzdy, které se dotýká zaměstnanců). K dalším patří zavedení paušální daně, které poskytuje OSVČ další režim, jak neplatit daně vůbec (a bude extrémně komplikovat výpočet důchodů pro tuto skupinu).
Směřujeme tedy nejen k navýšení státního dluhu, ale také salámovou metodou jsme se také vyhnuli (a nedělám si iluze, že by to volební kampaň změnila) tématu daňové spravedlnosti. Oslabování vlastních zdrojů, protože řada daňových změn má trvalou podobu, chce vláda zřejmě vykompenzovat přílivem finančních prostředků z evropských fondů, například z Fondu obnovy. Nepovažuji tuto úvahu za dobrou. Místo vlastních zdrojů – nad kterými je potřeba vést tvrdou, ale demokratickou debatu, stejně tak jako i o výdajích – se spoléháme na externí zdroje. Ty ale kontroluje někdo jiný a tento někdo jiný – nevolený (!) českými občany – může mít zcela jiné priority než ty, které by prospěly ČR.
Každá další vláda, a z některých možností mi na rovinu naskakuje husí kůže, bude muset problémy rostoucího zadlužení, které má strukturální povahu, řešit. Jaké jsou možnosti řešení státního dluhu bude tématem příštího článku.
