Ilona Švihlíková míní, že na USA čekají nyní klíčové roky, které rozhodnou o americké pozici ve světě a dost možná i to, zda zemi nečeká občanská válka.
Pozdvižení kolem amerického Kongresu, ale i rasové nepokoje a aktivity hnutí „Black Lives Matter“ a rovněž odchod prezidenta Donalda Trumpa nutně otevírají otázku, která se spolu s Trumpem začala výrazněji artikulovat: co se to stalo se Spojenými státy?
Spojené státy se od zemí kontinentální Evropy lišily v řadě aspektů, které se dotýkají sociální oblasti. Byla to neexistence veřejného systému zdravotního pojištění (čímž se USA odchylují od vyspělých zemí), vysoká míra nerovnosti (tolerovaná do podstatně vyšší míry než v kontinentální Evropě), velmi slabá sociální síť, slabé odbory, pracující chudoba, obrovská míra nerovnosti (blížící se spíše zemím rozvojovým) atd. Nic z toho nejsou nové znaky americké ekonomiky. Platí ale, že politický systém funguje se zpožděním, trvá déle, než se socio-ekonomické problémy artikulují a než najdou svého aktéra. Někdy se může stát, že se zásadní socio-ekonomické otázky spojí s problémem poněkud jiného typu (typicky Brexit).
Trumpovo vítězství indikovalo, že rozdělení v americké společnosti je hlubokým, dlouhodobým jevem a v Trumpovi našla část americké společnosti někoho, kdo toto rozdělení („vysušíme bažinu“) vyjádřil. To, že z hlediska řady indikátorů Trump očekávání nesplnil, je pak jiné téma – naznačuje, jak obtížné bude americkou společnost sociálně stabilizovat.
Nerovnosti jako v rozvojové zemi
Začněme s nerovností. Níže je vidět graf OECD, v kategorii příjmová nerovnost (měřeno Giniho koeficientem). Je patrné, že USA patří k rámci OECD k nejhorším zemím, za nimi následuje Bulharsko, Mexiko, Chile a Kostarika.
Situace se přitom v USA dlouhodobě zhoršuje. Situaci po Velké recesi pečlivě zhodnotil Pew Research.
Pew Research konstatuje, že mezera mezi domácnostmi s vyššími příjmy a mezi středními a nižšími příjmy je na nejvyšší úrovni dle historických záznamů. I když si chudší domácnosti po recesi trošku pomohly, nebylo to rozhodně dost na to, aby slabý růst smazal jejich ztráty způsobené právě Velkou recesí.
Naopak bohaté rodiny si pomohly více, nerovnost v bohatství mezi skupinami je rekordní. V roce 1983 vlastnily bohaté rodiny 28x více než ty chudé. V roce 2016 to bylo 75x více.
V roce 2019 (tedy před covidem) v USA pobíralo potravinové poukázky (Food Stamps – Supplemental Nutrition Assistance Program) 38 milionů lidí, tedy 12 % celkové populace. Jako divačka různých show o vaření (Food Network) s údivem a zděšením sleduju, kolik „celebrit“ soutěží za různé charity proti hladu, aby děti nehladověly atd. Jejich popis situace odpovídá nějaké rozvojové africké zemi, ale rozhodně ne někomu, kdo tvrdí, že je nejvyspělejší zemí na světě.
Uvedená čísla odpovídají také míře chudoby. V roce 2018 žilo v chudobě přes 38 milionů Američanů, chudoba se týkala každého šestého dítěte. Bližší obrázek ovšem ukáže, že hned 93,6 milionů Američanů, tedy téměř třetina populace, se pohybuje velmi blízko hranice chudoby. A to už je výbušná směs i pro zemi, která si potrpí na mýtus „self-made mana“.
Vzhledem k rasovým nepokojům je potřeba dodat, že chudoba má v USA svou silnou rasovou dimenzi, nejvíce se dotýká původních obyvatel (native Americans), dále Afroameričanů a Hispánců.
Stagnující reálné příjmy
Kromě velmi slabého sociálního systému je potřeba se podívat také na vývoj reálných mezd.
Před pandemií USA zažívaly často tolik opěvovanou „nejdelší konjunkturu“, která se ovšem v nárůstu reálných mezd nijak dramaticky neprojevila. Situaci opět rozebral Pew Research.
Reálná průměrná mzda má podle jeho zjištění stejnou kupní sílu jako měla před 40 lety. I proto posilovalo levicové/socialistické křídlo demokratů reprezentované Bernie Sandersem a jejich požadavky na zvýšení federální minimální mzdy. Mzdy v reálném vyjádření v USA vyvrcholily před 45 lety (jsme tedy v 70. letech, kdy i podíl mezd na produktu dosahoval ve vyspělých zemích a také v USA vrcholu a od té doby i kvůli neoliberální politice klesá).
Nárůsty mezd jdou dominantně ve prospěch nejbohatších skupin. Pro horní decil vzrostly reálné mzdy od roku 2000 pětkrát více než pro dolní decil. Za tímto neblahým vývojem stojí jistě řada faktorů – dlouhodobý pokles odborové organizovanosti, neoliberální politiky, které zvýhodňují nejbohatší skupiny, dobývači renty, kteří nemají žádný zájem měnit systém, a naopak chtějí zachovat svá privilegia a status quo. Doplnila bych faktor, na který (správně) poukazoval prezident Trump, ale jak u něj bylo bohužel obvyklé, správná diagnóza nevedla ke správnému určení nástrojů k nápravě – a sice deindustrializace USA. Přesun průmyslových kapacit do jiných zemí (Mexiko, země jihovýchodní Asie a Čína) zdecimoval průmyslovou páteř USA a povzbudil ekonomiku služeb. Za tímto módním slovem se ovšem skrývá jednak enormní financializace (přispívající k bublinám a finančním krizím) a také rozšířená prekarizace práce, oni „obraceči hamburgerů“, neboli několik pracovních úvazků, z nichž se separátně nedá žít. Pokles průmyslu na HDP i zaměstnanosti je spojen s poklesem odborové organizovanosti.
Federální minimální mzda se už více než deset let nezměnila, zůstává na úrovni 7,25 dolarů za hodinu (a připomenu, že kampaň levicového křídla demokratů byla za minimální mzdu ve výši 15 dolarů za hodinu). Je ovšem třeba uvést, že jsou federální státy, které nabízejí i vyšší mzdu (např. Kalifornie či Arizona).
Snižování příjmových rozdílů rozhodně nepomáhá americký daňový systém, ani politika kvantitativního uvolňování. Jak konstatovaly i mainstreamové noviny Financial Times, tak tato politika dále pomáhá vlastníkům akcií a dalších cenných papírů, jejichž ceny bublinovitě nafukuje.
I proto se stále více hovoří o možnosti oživení ve tvaru písmene „K“ – bohatí budou ještě bohatší a zbytek se dále propadne.
***
Donald Trump byl schopen některé problémy (zaostávající infrastruktura, pokles ekonomického síly USA, deindustrializace a přesun pracovních míst) dobře definovat. Nebyl ale schopen je řešit, pokud tedy za „řešení“ nepovažujeme obchodní válku vůči Číně.
Na Joe Bidena, centristu a globalistu, čeká ohromné množství problémů (módně se dnes říká výzev), sahajících právě od nerovnosti a rozpolcené země po akutní otázku očkování a zlepšení zdravotního systému, až k problémů ekologickým, které jsou tolik patrné například v Kalifornii. USA čekají rozhodující roky, které nejenže ovlivní americkou pozici ve světové ekonomice i politice, ale ukáží i to, zda se v USA podaří zabránit občanské válce.