Adam Votruba se zamýšlí nad tím, jak je to dnes s veřejnou odpovědností sociálních sítí v soukromém vlastnictví, které zde slouží jako alibi pro nepřijatelnou cenzuru.
To, že Twitter zablokoval účet dosud úřadujícího amerického prezidenta, vzbudilo u části veřejnosti znepokojení. Ovšem těm, kdo neměli Donalda Trumpa rádi, to často nevadí a zablokování schvalují. Znepokojovat by to však mělo všechny, neboť se dosud nestalo, aby se korporátní moc tak zjevně vyvýšila nad moc státně politickou.
Obvyklým argumentem obhájců internetového korporátního dozoru je tvrzení, že Twitter, Facebook atd. jsou soukromé společnosti a mohou si nastavit vlastní uživatelská pravidla. Komu se to nelíbí, ať tam nechodí. Nemusíte mít twitterový nebo facebookový účet. Doporučení notorickým nespokojencům: Založte si vlastní Twitter.
Tento argument je mylný z mnoha důvodů. Položme si otázku, jestli máme přirovnávat komunikační sítě spíše k poště nebo spíše k novinám. Noviny bezpochyby rozhodují o tom, co otisknou, pošta však nemůže vyřazovat z doručení dopisy podle obsahu. Problém navíc vůbec není triviální, neboť bez určitých zásahů by sociální platformy nemohly dost dobře fungovat. Např. omezení spamu a pornografie je patrně nezbytné. Nicméně to nedává sociálním sítím oprávnění k tomu, aby prováděly vlastní politickou cenzuru. Komunikační platformy opravdu nejsou noviny.
Mimochodem, pokud má mít soukromý subjekt právo nastavit si vlastní pravidla, proč nedovolíme, aby si restaurace samy rozhodly, jestli budou, nebo nebudou obsluhovat Romy? Proč by nemohl číšník vyhodit Čecha, aby mohl obsloužit cizince? V čem je závadné, aby cizinci platili dvojnásobnou cenu?
Odvolávání se na právo soukromého subjektu je určitým druhem alibismu. Můžeme si připomenout i to, jak nevybíravě byl Facebook po roce 2015 tlačen ze strany politiků k cenzurním zásahům proti tzv. šíření nenávisti. Politici, kteří tuto cenzuru podporovali, však nepřijali vlastní plnou zodpovědnost. Nejprve uvalili pokuty za nemazání závadného obsahu, poté s úsměvem prohlásili, že etický kodex Facebooku je jeho soukromá záležitost. Rozumějte: My politikové nic necenzurujeme.
Jsou však země, kde jsou vlády ještě natolik charakterní a lidsky upřímné, že se nebojí k cenzuře přiznat a nechodí na věc oklikou. Uganda před volbami omezila pro své občany používání Twitteru. Prohlášení Twitteru, který jen pár dní před tím vymazal úřadujícího amerického prezidenta, je půvabnou ukázkou lidského pokrytectví. Mluví se v něm mj. o porušování základních lidských práv. Nezůstalo to bez vtipné odezvy. Uživatelé doporučili Twitteru: „Založte si vlastní Ugandu.“
Důsledky, které má soukromá cenzura na společenský život se už ukazují. Na sociálních sítích získaly obrovskou moc organizované úderky, které využívají „soukromých“ pravidel k blokování názorových oponentů. Patří k nim například mezinárodní fenomén skupin „Jsme tu“, který do českého prostředí uvedl Člověk v tísni. Sociální sítě se do značné míry řídí počtem nahlášení, takže tato strategie je dosti účinná. „Mistrovským kouskem“ bylo dočasné zablokování účtu pražského arcibiskupa a kardinála Dominika Duky.
Historické paralely k současnému internetovému dění se hledají těžko. Určité momenty bychom však našli, a to nikoliv v souvislostech lichotivých. Vymazání amerického prezidenta z Twitteru připomíná jisté momenty československého února 1948. Mám na mysli to, jak komunističtí papírenští i tiskařští dělníci zabránili, aby v kritických dnech vyšly nekomunistické noviny. Zkrátka politický aktivismus na správném místě dokáže divy.
Co z toho plyne pro dnešek? Přinejmenším dvě skutečnosti. Politik, který se znelíbí americkému internetovému oligopolu, nemá šanci. Kromě toho platí, že ještě nikdy nebylo ovládnutí komunikačního prostoru tak snadné. Západ se vychloubá permanentním pokrokem v oblasti lidských práv. To hlavní, čeho se však za posledních třicet let dosáhlo, je dosud nebývalá koncentrace moci v rukou korporací.