Ruský ekonom Alexandr Buzgalin píše o důvodech a možných důsledcích současných protestních akcí v Rusku.
Tento text je psán se zaměřením na sledování bouřlivých událostí, bezprostředně po sérii masových protestů 23. a 31. ledna 2021, které se konaly ve většině regionů Ruska. Dovolte mi připomenout, že celkový počet účastníků protestů 23. ledna odhadly úřady na méně než 10 000 lidí a opozice – na více než 100 000 lidí. Jako vždy byla nejmasivnější akce ta v Moskvě, kde vyšlo podle oficiálních údajů do ulic 4 000 lidí, podle neoficiálních údajů 40 000 lidí. Počet demonstrantů 31. ledna byl přibližně stejný, ale střety byly mnohem násilnější. Tentokrát bylo podle různých odhadů zadrženo 3 000 až 4 000 lidí…
Proč?
Proč se po dlouhém období klidu (naposledy se takové protesty konaly před dvěma lety v souvislosti s důchodovou reformou, která zvýšila věk odchodu do důchodu na 65 let)objevily relativně masové protesty?
Bezprostředním důvodem pro tyto protesty se nejeví zatčení Alexeje Navalného, který se vrátil do Ruska a získal obraz téměř mučedníka. Tato postava (Navalný začal jako nacionalista, prosazoval omezení migrace atd., poté se transformoval do neoliberálního bojovníka proti korupci) je sama o sobě málo zajímavá. Symbolem pravicové opozice ho udělali ti, kdo ho financovali, poskytovali mu informace dostupné pouze zvláštním službám atd.
Důležité je však něco jiného: skutečnost, že za touto postavou je část ruského establishmentu, jak vlastníci kapitálu zaměřeného na finance a investování, tak i proglobalistická státní byrokracie, skrývající se v pozadí. Stojí za ním proliberální západní establishment.
Toto jeho zákulisí však samo o sobě nemohlo zajistit účast v ulicích velmi odlišných lidí. Hlavní důvod je jiný: většina Rusů je již více než deset let ponořena do bažiny stagnace. Po krizi v letech 2008 až 2009 ruská ekonomika roste o 1–2 %, poté klesá o 1–2 %. Příjem většiny neroste. Průměrný střední plat v zemi je 34 000 rublů (méně než 400 eur v oficiálním směnném kurzu, o něco více než 500 v paritě kupní síly) a přibližně 20 milionů lidí má příjmy pod úrovní životního minima (12 000 rublů nebo 135 eur za měsíc). Věk odchodu do důchodu se nedávno zvýšil o 5 let. Zákoník práce ve skutečnosti stávky zakazuje…
Nejde však jen o katastrofální ekonomickou situaci většiny Rusů. Lidé jsou unavení z toho, že jsou redukováni na roli bezmocných, pasivních a apriori neschopných podílet se na sociální tvořivosti mas. Smysl života téměř pro všechny vrstvy ruské společnosti se dnes scvrkává na jednu věc: spotřeba značek – simulakra – pro „elitu“, chemické podvody – pro „obyčejné“. Většina z nás se stala takovými, ale latentně už takovými nechceme být. Je v tomto prostoru spotřebitelské potřeby místo pro rozvoj osobnosti a kultury? Polofeudální byrokracie a firemní kapitál to všechno rozdrtí a promění člověka v poslušnou loutku. A to je pro člověka sebevražedné a v důsledku toho destruktivní pro společnost.
Ještě před několika lety obnovený pocit hrdosti na vlast vyvolaný relativně nezávislou zahraniční politikou se nejevil jako slabý základ pro podporu paternalistického vedení. Ale tato půjčka končí. Většina z občanů očekává, že stát vyřeší nejdůležitější problémy: zvýšení kvality života většiny, technologický a ekonomický rozvoj, sociální spravedlnost a – ne zcela vědomě – transformaci občanů na subjekt společenského a politického života. Lidé jsou unavení tím, že jsou jen stádo a žijí jen proto, aby přežili. Nebo nanejvýš nakupovali. Následně – získání subjektivity vyžaduje menšina. Ale latentně o to usiluje většina.
Kvůli čemu?
Protestní akce v různých regionech Ruska byly velmi odlišné. V několika největších metropolitních oblastech, zejména v Moskvě, to byli mladí lidé. V regionech bylo mnoho starších lidí, dokonce i příznivců Komunistické strany Ruské federace, jejichž vůdci protesty oficiálně nepodporovali. Dnes je v Ruské federaci mnohem více skutečně smýšlejících občanů než těch, kteří vyšli na náměstí a do ulic. Většina však stále mlčí. Proč?
Svou roli samozřejmě hrála obava ze zatčení (podle neoficiálních údajů bylo po shromážděních 23. ledna zadrženo více než 2 000 lidí). Ale hlavní není ani to.
Hlavní věcí je, že liberální opozice, usilující o to, aby se stala vůdcem protestů, nemá podporu většiny pracujících v Rusku. Dovolte mi zdůraznit: podpora není upírána heslům svobody (svoboda slova, politické akce atd.), ale neoliberálním politikům. Drtivá většina občanů naší země si pamatuje, jak v roce 1993 liberální Jelcin (prezident Ruské federace v první polovině 90. let) nařídil střílet z tanků na první demokraticky zvolený parlament v zemi. Vzpomíná si, jak rozehnali demonstrace obušky a poté zabíjeli, zranili a potlačovali tisíce lidí, kteří se pokoušeli bránit Nejvyšší sovět. Pamatujeme si, že tehdy liberální „reformy“ nevedly ani tak ke stagnaci, jaká je nyní, ale ke katastrofické devastaci: poklesu produkce o polovinu, příjmů o třetinu.
Navíc praktiky USA (především masové protesty proti rasismu a útlaku a jejich brutální potlačení) západní Evropy (boj žlutých vest a vodních děl, plynu, obušků v pařížských ulicích) atd. ukazují, že pro neoliberální model kapitalismu je charakteristickou „demokracie pro nemnohých“ (Michael Parenti). Jedná se o systém manipulace, kdy většina je loutkou, především v rukách kapitálu a také silových struktur. Většina našich občanů nechce měnit ruský model s dominancí „siloviků“ a podřízenou rolí kapitálu za to samé, ale v jiném pořadí. V Rusku v tomto případě říkají: „křen není sladší než ředkev.“
Rusové nevystoupili na podporu liberálních vůdců. Většinou šli ven a řekli ne. Bylo několik pozitivních hesel (nepovažovat je za portréty Navalného v rukou iniciátorů akcí v Moskvě a několika dalších městech), ale byla nesmírně abstraktní …
Proč tedy vyšlo do ulic několik desítek tisíc lidí? A co je nejdůležitější: kdo vyšel?
Kdo vyšel?
Autor těchto řádků, ani žádný známý odborník, nemají hotové statistiky. Existují pozorování, důkazy a analýzy. Vyšli velmi odlišní lidé. Hlavně relativně dobře situovaní obyvatelé Moskvy (v tomto městě jsou příjmy třikrát vyšší než průměr v Ruské federaci), zejména mladí lidé a studenti.
Co motivovalo tyto muže a dívky nebo dokonce teenagery ve věku 15–16 let? V regionech, jak jsem již uvedl, bylo akcí mnohem méně a bylo zde méně mladých lidí.
Někdo přišel, protože to bylo „cool“ (můžete na síť přidat fotku vedle policisty nebo se dostat do zpráv…). Svou roli hrála masivní propaganda v sítích, přicházející zevnitř i zvenčí. Zdroje na podporu nově objeveného „liberálního vůdce“ byly vynaloženy jak v Ruské federaci, tak na Západě.
Někdo přišel, protože skutečně sdílí liberální hodnoty – individualismus, soukromé vlastnictví, trh, formální svobodu – a je si jistý, že již on (nebo ona) bude úspěšný(á) v této iluzorní svobodě, bude žádán atd. Tato iluze studentstva v hlavním městě a velkoměstech není náhodná. Na jedné straně tato část ruské mládeže získává vzdělání založené na neoliberálních dogmatech, běsní v neoliberálním virtuálním prostředí a volky-nevolky vyznává neoliberální ideologii často, aniž by si to vůbec uvědomovala. Na druhou stranu však mají šanci: v neoliberálním prostředí je větší pravděpodobnost, že se stanou úspěšnými nezávislými pracovníky, než v dnešním semifeudálním Rusku. Ale šance je iluzorní, protože nedostanou svobodu, ale její iluzi, nestanou se jednotlivci, ale otroky. Ne však úřadů, korporací. Již nyní však podléhají ideologické a kulturní manipulaci, ne však Západu. Ale budou sloužit korporátnímu kapitálu a totálnímu trhu, který stanoví standardy společnosti simulováním její spotřeby.
Ale účastnili se i ti, kteří přišli bojovat za svobodu. Budiž jen tu buržoazní. Budiž jen za svobodu od autoritářství, od feudální svévole zkorumpovaných úředníků… Přišli v naději, že tento protest otevře cestu ke spravedlivým volbám, skutečné svobodě projevu, schopnosti otevřeně vést politický boj za světlou budoucnost. S těmito nadějemi vyšli do ulic upřímní liberálové i malá část levice.
Iluzivní naděje
Pokud budou protesty úspěšné, ti, kdo je organizují, vybudují systém, který nebude méně politicky tvrdý, nebude ekonomicky efektivnější (ale pravděpodobně méně) a ještě sociálně spravedlivější.
Iluzivní je také naděje levice „zachytit“ protest, vést jej směrem k boji nejen za formální svobody, ale za sociální osvobození, za sociální spravedlnost, za socialismus. Zatím, v této konkrétní situaci, to nebude fungovat. Jsme stále slabí. Masa v ulicích není naše. Leninova teorie – začít buržoazně demokratickými svobodami a směřovat k socialismu – v tomto případě nefunguje, protože jde o jiný typ kapitalismu, jiné naladění sociálních sil, i když navenek je Ruská federace na počátku 21. století velmi podobná Ruské říši na počátku 20. století.
Ale zítra se situace může změnit. A velmi rychle. Hned na začátku jsem nastínil důvod: ruský ekonomický a politický systém se nevyvíjel déle než deset let. Většina lidí přežívá. Příležitost být tvůrci svého života se nám odcizuje, nebo alespoň žít jako člověk, aniž by se proměnil v přežvýkavce, který navíc dostává místo šťavnaté trávy suchou slámu. Na tuto změnu je nutné se připravit, pracovat tam, kde se koncentrují lidé, kteří jsou připraveni na konstruktivní společnou akci: v odborech, sdruženích učitelů a lékařů, sociálních hnutích. O to se ve skutečnosti my – levičáci Ruska – snažíme.
Bohužel ne všichni. Jsou tací, pro které je hlavní věcí volební hra. Ale toto je téma pro jiný text.
P.S. To, co je napsáno v tomto textu, může za pár dní zastarat. A budu z toho šťastný. Ale obávám se, že se to nestane. Loni v létě jsem psal téměř totéž o protestech v Bělorusku. Obrázek se opakuje. Latentně se v postsovětském prostoru objevuje hluboká krize. Ale zatím nedošlo k explozi…
Překlad: Jiří Málek
Článek vyšel také v anglické na webu Transform!europe.