Dnešní stav věcí je pro občany východní Ukrajiny horším řešením, než by byl návrat na Ukrajinu.
Ruský specialista na mezinárodní vztahy a vědecký pracovník Ústavu pro mezinárodní vztahy při ruské MGIMO (Státní institut mezinárodních vztahů v Moskvě), Alexej Tokarev píše o situaci na východní Ukrajině. V Doněcku došlo k dalšímu incidentu, atentátu na vysoce postaveného člena bezpečnostního aparátu, začíná Tokarev. Ruský prezident znovu opakoval, že Rusko nehodí Donbas přes palubu. Den před ním zase šéf administrativy ukrajinského prezidenta naznačil, že minské dohody byly napsány s vědomím nemožnosti je naplnit. Minské dohody představují dva dokumenty podepsané v září 2014 a únoru 2015, které byly odsouhlaseny hned na několika úrovních, včetně těch nejvyšších. Proč se nedají splnit?
Hlavní problémy jsou dva: hranice a volby. Rusko trvá na uspořádání místních voleb jako podmínce předání kontroly státní hranice. Ústavní reforma by zase měla Doněcku a Luhansku zajistit garance konkrétních práv.
Dohody byly podepsány a mají se plnit – formálně s tím lze těžko polemizovat. V kuloárech ukrajinské politiky je ale zájem o obyvatele Donbasu minimální. Potvrzuje to mimo jiné výzkum ukrajinského Facebooku mezi roky 2008-2019, který provedla moskevská MGIMO. Ukrajinská elita chce návrat území, ale diskurz ve vztahu k obyvatelům se rovná dehumanizaci (pojmy jako „kurvy“, „póvl“, „spodina“, „nelidi“ nebo „teroristi“ nejsou podle autora ta nejsinější slova, která používají lídři veřejného mínění na Ukrajině pro obyvatele Donbasu).
Ukrajinská politická třída je velmi cynická a dobře si uvědomuje, že návrat obyvatel východní Ukrajiny do volebního procesu by změnil politickou mapu. Proto si návrat Donbasu představuje podle vzoru chorvatské operace Bouře z roku 1995, která vedla k vojenskému dobytí srbské enklávy a následnému exodu 250 tisíc srbských uprchlíků.
Tento scénář Rusko nemůže připustit, proto Kyjevu všemi silami připomíná nemožnost vojenského řešení. Rusko se také kategoricky staví proti dalšímu rozšiřování NATO na východ. Ke splnění minských dohod je tedy podle autora nutné, aby USA přestaly podporovat napětí na východě Evropy a ukrajinská vláda začala vnímat obyvatele Donbasu jako vlastní občany, a ne jako žoldáky z Ruska a teroristy. Je ale jasné, že tyto dvě podmínky v nejbližší době splněny nebudou. Proč je tedy kolem minských dohod tolik povyku?
V roce 2014 tyto dohody skutečně zastavily válku na východní Ukrajině. Doněck byl v letech 2014-15 v centru války, padaly sem letecké bomby a rakety Točka-U. Dnes je střelba slyšet také, ale týká se jen periferie, ve městě se život vrátil do starých kolejí.
Průzkumy masového povědomí obyvatel Donbasu ukazují, že zdejší lidé jsou unaveni nejistotou. Periodické návštěvy z Moskvy ve stylu „Rusko-matičko, vezmi si Donbas domů“ na tom těžko něco změní. Ze třech scénářů vývoje – připojení k Rusku, návratu na Ukrajinu, zachování statu quo – je ten poslední zdejšími lidmi vnímán nejhůře. Návrat na Ukrajinu je totiž možností, která je konkrétní a jistá. Bez ohledu na válku jsou proukrajinské nálady na Donbase o dost silnější, než se obvykle předpokládá v ruských nejvyšších funkcích, končí Tokarev.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.