Znepokojivé je, že jedinou italskou opozicí je dnes postfašistická strana Bratři Itálie. Levice nenašla alternativu technokratovi Draghimu.
Oslavování nové italské vlády Maria Draghiho jako vlády „národní jednoty“ není na místě, píše pro časopis Jacobin David Broder. Nová vláda a představa o bývalém šéfovi ECB jako o národním spasiteli je pokračováním trendu technokratických ekonomických rozhodnutí, která jsou upřednostňována před demokratickým výběrem. Cenu zaplatí pracující třída.
Nový italský premiér, který nebyl nikdy zvolen do veřejného úřadu, nyní ujišťuje italské občany, že mu na srdci leží jejich zájmy. Chce prý obnovit důvěru mezi občany a institucemi a překonat sociální propad. Draghi také slíbil, že Itálii dostane z krize tím, že vyčistí veřejné finance, bude bojovat s daňovými úniky, posílí sociální kohesi a také, že vrátí ekonomiku ke stabilnímu růstu. Média tohoto technokrata vítala jako „spasitele“ a tak není překvapivé, že má nový premiér na začátku podporu 84 % obyvatel.
Varování z minulosti
Něco podobného se stalo už v roce 2011. Tehdy se stal novým italským premiérem konzultant firmy Goldman Sachs Mario Monti. A jeho vláda v zemi zavedla politiku škrtů politiku, která zvedla nezaměstnanost a vedla k propadu růstu Itálie o 3 % HDP. V následujících volbách Monti velkou podporu voličů nezískal, volil ho jenom jeden volič z deseti.
Broder píše, že tato zkušenost by dnes měla být pro analytiky spíše varováním. Jistě, že Draghiho vláda není identická s tou, která vládla v letech 2011-13, když byl premiérem Monti. Je zde i jiná situace vzhledem k pandemii a k pozastavení evropského limitu deficitu rozpočtu. Škrty hned nemusí být tak velké. Je také fakt, že Draghi nedávno ve sloupku pro Financial Times psal o tom, že mezi dluhy je třeba rozlišovat.
Za širokou politickou podporu vlády vděčí Draghi hlavně evropskému Fondu obnovy. V Draghiho vládě je celkem 15 politických ministrů z celého politického spektra Itálie a také 7 technokratů. Ovšem Draghiho minulost i jeho současné spoléhání se na některé „ finanční vlkodlaky“ a bankovní správce Berlusconiho éry je podle Brodera důvodem k obavám či pochybnostem.
Broderův článek dále testuje, zda se v případě bývalého šéfa ECB dá hovořit o nějakém „keynesiánském obratu“. Výmluvný je způsob, jakým padla vláda Guiseppe Conteho.
Centrista Matteo Renzi trval na pádu této vlády, protože nedovedla čerpat půjčky z Evropského stabilizačního mechanismu. Pak se ale poptávka po převzetí těchto půjček na straně neoliberálních centristů podivně snížila. Došlo k rozvinutí operace, ve které byl Conte nahrazen Draghim. Rozhodujícím faktorem bylo nejspíš to, že Draghi byl sázkou na jistotu z pohledu evropských institucí. Vedle toho je Draghi ještě málo náchylný k tlaku voličské základny středolevých stran v časech, kdy už došlo k odvolání některých ústupků práci, které platily v době rané fáze pandemie.
Pokud se v souvislosti s Draghiho vládou v novinách New York Times skloňuje, že Draghi zachrání Itálii jako zachránil eurozónu, je třeba se ptát, jakými prostředky. Draghiho záchrana eura spočívala v politice škrtů, kterou tvrdě zaplatila veřejná sféra v jižní Evropě.
Broder se také vyjádřil k překvapivé podpoře Ligy této pro-evropské vlády. Tato podpora může překvapit jen ty, kteří viděli Salviniho Ligu jako „italexitovou“ stranu. Ve skutečnosti Liga nikdy takovou politiku neprováděla, a to ani ve vládě v letech 2018–19, historicky se už spojila s centristickými silami.
Opozice?
Jako další problém se článek věnuje otázce italské opozice. Šéf Demokratické strany Nicola Zingaretti původně účast ve vládě odmítal, nakonec ale tento postoj změnil. Draghiho vládu pak podpořilo další levicové uskupení Liberi e Uguali/Svobodní a rovní (výjimkou byla Sinistra Italiana/ Italská levice). Také stranická základna Hnutí pěti hvězd ze 60 % souhlasilo s účastí hnutí ve vládě.
Je skutečně ironií, že italské středolevé síly na desítky let podřídily svou politiku odporu vůči Berlusconiho politice a potom proti Salvinimu. Dnes se ocitají ve vládě, nebo podporují vládu, kde oba tito protivníci sedí. Má to logiku: tyto středolevé síly jsou spíš liberální a proevropské, než že by byly socialistické. Draghi není pouhá loutka a jeho vlastní skupina technokratického neoliberalismu je rozhodně hegemonní silou v této administrativě. Forza Italia a Liga mohou být dokonce dočasně oslabeny tímto posledním okamžikem centristického posilování.
Broder míní, že nelze očekávat, že tento pakt vydrží dlouho také vzhledem k přeskupování, které začalo na úrovni regionů. Nicméně Draghiho vláda ukazuje na minimální demokratickou volba základů ekonomické politiky. Je tomu tak proto, že média a hlavní politické strany vidí cokoliv, co technokraté rozhodnou jako „nutnost“. Kombinace nepříliš velkých evropských fondů a starých reforem volného trhu budou také znamenat, že Draghiho přísliby politiky pro všechny se brzy vyčerpají.
Jedinou politickou silou, která odmítla jít do vlády Maria Draghiho, je post-fašistická strana Bratři Itálie. Tato strana sází na to, že se jí to vyplatí ve volbách. Už dnes má čtyřikrát vyšší podporu od roku 2018, a to 16 %. Strana Bratři Itálie nabízí detoxikaci svých mussoliniovských kořenů a v některých ohledech je „normálnější“ konzervativní stranou, než je Liga. Broder ale míní, že i tak je velmi znepokojující, že právě tato strana je dnes v Itálii jedinou opozicí a že si italská levice nedovede představit jinou alternativu k Mario Draghimu.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.