Moskva míní, baťka mění

Veronika Sušová-Salminen píše o dilematech bělorusko-ruských vztahů po poslední návštěvě Alexandra Lukašenka v Rusku.

Na začátku týdne se v ruském Soči sešel na jednání prezident Vladimir Putin s Alexandrem Lukašenkem. Jednalo se o nepříliš častý jev v posledních měsících, protože Putin obecně dával v době pandemie přednost distančním formám jednání s jinými politiky. Od začátku roku udělal výjimku v případě jednání s ázerbájdžánským prezidentem a arménským premiérem. V pondělí se sešel osobně s Lukašenkem a ve středu pak s novým prezidentem Kyrgyzstánu.

Na první pohled bylo jednání Putin-Lukašenko neformální a doprovázely ho dokonce volnočasové aktivity na čerstvém vzduchu, které vzkazovaly dobrou náladu ve vztazích obou zemí a lídrů. Zdání ale může klamat a někdy je klamem zcela záměrně.

Jistě, na první pohled tu byly důvody pro optimismus, dokonce pro oslavu. Na rozdíl od září 2020 přijel Alexandr Lukašenko do Soči jako někdo, komu se podařilo potlačit protesty v zemi a „zatočit“ tak s další tzv. barevnou revolucí ve strategickém sousedství Ruska. Lukašenko k tomu sice potřeboval hlavně ekonomickou podporu Ruska, ale zvládl to v podstatě sám. Prostředky, které zvolil, byly na prvním místě represivní, což je jistě krátkodobě efektivní nástroj, ale dlouhodobě to spíše představuje problém pro stabilitu režimu. Zvláště pokud se vládě teď nepodaří mohutně rozjet běloruskou ekonomiku a znovu posílit sociální stát (v posledních letech docházelo k opaku, ke stagnaci a odstraňování sociálního státu). Scénář, podle kterého by se Lukašenko musel opřít o bezpečnostní jednotky z Ruska, se ovšem nerealizoval. K Lukašenkovu „triumfu“ v Soči nechtěně přispěla i sama Světlana Tichanovskaja, která pár dní před jednáním s Putinem pro západní média přiznala, že opozice ztratila ulici.

Krátce před jednáním v Soči se v Bělorusku konalo jednání Všeběloruského národního shromáždění. Na jeho plénu vystoupil Lukašenko s projevem, ve kterém nastínil obrysy ústavní reformy země. Té samé reformy, kterou Minsku v září 2020 navrhlo Rusko jako způsob uklidnění a stabilizace situace v zemi a nastavení pravidel pro tranzit moci, který byl nedílnou součástí reformy. Ruská očekávání ale baťka jako ostatně velmi často modifikoval podle vlastních potřeb. Ústavní reformu sice slíbil, ale její realizaci odsunul o rok oproti dohodám ze září 2020. Rok je samozřejmě dost dlouhá doba a Lukašenko ho určitě využije pro sebe. Moskva míní, baťka mění – tak by se mohly ve zjednodušené zkratce popsat bělorusko-ruské vztahy. Poslední bouřlivý vývoj na tom nic zásadního nezměnil.

Zvládnutí (prozatímní?) městské protestní vlny vyvolané prezidentskými volbami v srpnu 2020 dalo Lukašenkovi o něco větší manévrovací prostor ve vztahu k Moskvě. Situaci udržel tím spíše v době, kdy se protestní nálady objevily i v samotném Rusku. Uklidnění situace se projevilo na pondělní schůzce také návratem „normálních“ témat bělorusko-ruských vztahů, kterými jsou ruské kredity a investice (naposledy si v září 2020 z Ruska Lukašenko přivezl 1,5 miliardy dolarů na stabilizaci běloruské měny) a evergreen integrace obou států v rámci poněkud efemérního Svazového státu. Nutno dodat, že je to integrace, která dávno ztratila svoji dynamiku, jak ostatně prohlásil sám Lukašenko, který už je dávno spíš zastánce běloruské nezávislosti než sovětský nostalgik. Třetím tématem byla nepřekvapivě ruská vakcína Sputnik V, která se bude na základě ruské technologie v Bělorusku vyrábět.

Přece se ale něco změnilo. Volby v Bělorusku a protesty, které na ně reagovaly, vedly k závažným změnám pro zahraniční politiku Lukašenkova Běloruska. Minsk se musel plně opřít o Moskvu a vzdát se své dosavadní politiky lavírování mezi EU (západem) a Ruskem. Lukašenko celé roky volil neutrální linii ve vztahu k narůstající konfrontaci mezi EU a Ruskem, aby od obou stran dostával výhody, a přitom si vůči oběma partnerům udržoval strategickou autonomii. Rusko bylo v této strategii vyrovnáváno EU či západem, zatímco Lukašenko komodifikoval významnou geopolitikou pozici své země (viz článek Bělorusko, geopolitická dálnice). Lukašenko je dnes ale na západě izolovaný, země EU neuznávají výsledky voleb a odsuzují represe, což fakticky znamená, že Lukašenkovo Bělorusko v daný moment (vcelku moudře) geopoliticky podstoupily Moskvě.

Podle náznaků ze slov samotného Lukašenka se pro něj nejedná o optimální situaci a je možné, že se bude snažit najít novou vyrovnávací sílu vůči Rusku v Číně. Otázkou je, zda to může fungovat? Proti takové možnosti totiž hraje hned několik faktorů. Prvním je, že Čína je především ekonomická velmoc s omezenými politickými zájmy v oblasti východní Evropy. Druhým je potom skutečnost, že konflikt se západem vede jak Čínu, tak Rusko ke vzájemné spolupráci. Lukašenko tak nebude mít prostor pro využívání jejich konfrontace nebo konfliktu ve svůj prospěch. Peking se jen těžko pustí do pro Rusko důležitého prostoru, když ho na Bělorusku v podstatě hlavně zajímají dopravní sítě pro projekt Jedno pásmo, jedna stezka.

Nová závislost na Rusku bez možnosti vyrovnávajícího faktoru už přinesla první „oběti“. Týden před Lukašenkovou návštěvou v Rusku se běloruská a ruská strana dohodly na tom, že se běloruské ropné výrobky (Bělorusko je velký zpracovatel ruské ropy) budou exportovat přes ruské přístavy. Této myšlence Vladimira Putina se Lukašenko vzpouzel sedm let, takže se jedná o poměrně velký posun. Bělorusko do této doby využívalo logisticky bližší litevské a lotyšské přístavy. Vlády těchto pobaltských zemí se ale postavily na stranu běloruské opozice a neuznaly Lukašenkovo zvolení prezidentem. Vladimir Putin dostal to, co chtěl.

Návrat ke standardním tématům vztahů mezi Minskem a Moskvou v kontextu asymetrické závislosti obou zemí neřeší dilema vztahů po srpnu 2020. Vývoj v posledních měsících změnil jak Lukašenka a jeho politiku, ale (jak se zdá) nezměnil až tak moc možnosti Moskvy. Také ruští analytici si všímají toho, že ruská sázka na Lukašenka (z čiré nutnosti!), může mít negativní důsledky pro jinak pozitivní vztahy Bělorusů k Rusku. Rusko potřebuje Bělorusko a ne Lukašenka. Odpověď na to, jak díky podpoře Lukašenka neztratit Bělorusko, se zřejmě stále hledá.

Ilustrační foto: Autor – Kremlin.ru

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.