Věra Beranová píše o tom, jak by se Jan Hus divil při pohledu na dnešní “odpustky”.
Historie magistra vitae – stále více zjišťujeme, že to vlastně nefunguje. Že jsme vlastně nepoučitelní. Zvlášť si to uvědomujeme tehdy, když se začne lámat chleba. K takové situaci musíme bohužel přirovnat i naši současnost. Je dobře, že právě dnes vychází text, který svým způsobem reaguje na náš problém. Jedná se o překlad knihy Dějiny arogance (nakl. Prostor; 2020), kterou napsal Luigi Zoja. V anotaci této knížky poukazuje Tomáš Sedláček na kardinální problém naší éry, a tím je drancování naší planety. Upozorňuje však, že se neprojevuje jen v rámci technických aspektů, ale i aspektů psychologických. Můžeme dodat, že se týká i aspektů kulturních.
Text poukazuje na ztrátu schopnosti omezit své potřeby, na zhoršující se kvalitu našich životů. Jsme tedy nepoučitelní? Jedná se v podstatě o propad tradičních hodnot, prověřených mnoha historickými ději. V celém tom svazku hodnot se velmi průkazně a jasně propadají hodnoty mravní. A tady pojem arogance, téma vzpomínané knihy, sehrává svou významnou roli.
S arogancí se dnes setkáváme v těch nejrůznějších rovinách a souvislostech. Je v podstatě nemožné vyčíslit v jak různých oblastech k tomu dochází. Právě dnes, kdy jde bez nadsázky o život, se projevy arogance stále stupňují, zároveň se však také stupňuje jejich vnímání.
Měli bychom si však dát pozor, tady historie může být opravdu magistra vitae a možná, že bychom měli naslouchat jejímu varování. Většina z nás (aspoň ty starší ročníky) si z hodin dějepisu může pamatovat známý výrok královny Marie Antoinetty v předvečer Velké francouzské revoluce. Tehdy se bouřily pařížské ženy a prosily o chleba. Královna údajně odpověděla, že tedy mají jíst koláče.
Pojďme však k našim dějinám (o nějaké to století dřív): k bouřlivé době konce 14. a počátku 15. století a představiteli reformačního hnutí Janu Husovi. Byl to právě Jan Hus, rektor pražské univerzity, kazatel v Betlémské kapli, který ve své době vystoupil proti mravnímu úpadku, zvlášť proti aroganci církve. Patrné to bylo ve spisu Knížky o svatokupectví, kde již samotné názvy některých kapitol jsou pro dnešek velmi inspirativní: Almužny kdo zle rozdávají; Biskup planý, který má výmluvy; Faráře zlého mají trestati osadní.
Co však považuji za podstatnější, hovořící ještě o vyšším stupni arogance, to je Husův boj proti odpustkům. V Husově době znamenal odpustek (plurál odpustky, latinsky indulgentia) odpuštění časných trestů za hříchy (zpočátku chápáno jako počet dní pokání, později nesprávně chápáno jako zkrácení trestu pobytu v očistci), které může být úplné (plnomocné odpustky), nebo částečné (částečné odpustky).
Současné „hříchy“ (jak ty, které znamenají překračování zákonů/nařízení, ale i skutky, které můžeme kvalifikovat, jako činy proti dobrým mravům) nejsou pro mnohé žádný problém. Vždyť jestli k tomu dojde, řeší se to většinou naprosto bezbolestně, jako například zbavení se jistých nepodstatných funkcí, někteří jdou dokonce do protiútoku, nebo mohou dělat mrtvého brouka, no v nejhorším se něco zaplatí, což představuje mizivé procento příjmů. Tedy jistý odpustek. Je až k nevíře, že dokonce existuje sazebník přestupků, tedy ceník odpustků:
Porada bez roušky 10 tisíc korun
Pivo v zavřené hospodě 10 tisíc korun
Jízda v autě bez pásu 10 tisíc korun
Nepovolená party 50 tisíc korun
Čapí hnízdo 50 milionů korun
Tak tedy mnozí mají vystaráno, tyto odpustky jsou ve vztahu k jejich příjmům naprosto zanedbatelné, bohužel žádného Jana Husa na obzoru nevidím.