Polemika Veroniky Sušové-Salminen: Jsou vládní omezení opravdu záměrným útokem na živnostníky, nebo jsou výpovědí o politické ekonomii a vládnutí v současném Česku?
Článek Ivo Šebestíka o nouzovém stavu a opatřeních v Česku je v mnohém velmi přesný a nelze s ním nesouhlasit. Česká vláda skutečně provozuje nekoncepční protiepidemiologickou politiku. Jde o kombinaci chaosu, neustálých kompromisů mezi nejrůznějšími lobby a politickou opozicí a samozřejmě vnějšími ekonomickými zájmy a katastrofální komunikaci. Vláda působí, jak starý král z Pyšné princezny, který „odvolával, co odvolal, a sliboval, co slíbil“. Společnost je po roce naprosto logicky unavená a vyčerpaná. Výsledek z tak nesourodé kombinace opatření, které nesledují strategii, ale vlastně neustále přízemně taktizují, nemůže být dobrá. A ani není.
Je také zcela přesné konstatovat, že pandemická opatření mají asymetrické dopady na různé skupiny občanů, různé procese, a dokonce na různá odvětví ekonomiky. Někde jde o dopady objektivní (vzhledem k charakteru pandemie), jinde o subjektivní (z rozhodnutí). V českém případě je jasné, že vláda dává přednost tomu „obětovat“ Covidu-19 především živnostníky či pracovníky ve službách, školy a žáky i studenty. Na uzavření velkých podniků, kde se denně setkávají tisíce lidí, očividně tato vláda nemá nejen odvahu, ale ani politickou suverenitu.
Donedávna si vláda velkým průmyslovým firmám ani neodvážila nařídit pravidelné testování (po jednom roce pandemie!), takže k němu docházelo jenom někde. Na rozdíl od Ivo Šebestíka si ale nemyslím, že se jedná o nějaký záměr ve smyslu plánu, jedná se o naprosto logický důsledek toho, jak je v Česku organizována ekonomika a jak vypadá jeho politická ekonomie i politika a společnost. Montovna, z velké části vlastněná zahraničním kapitálem, se zastavit nemůže (respektive o tom my zřejmě nerozhodujeme), proto je nutné omezovat živnostníky a služby (jejichž část jako turismus by byla paralyzována i bez toho), aby se počet nakažených alespoň nějak reguloval směrem dolů. To, že by záměrem opatření bylo cíleně zničit živnostníky „jako třídu“, je už spíše přitažené za vlasy. Omezit tyto skupiny je prostě pro českou vládu ve stávajících podmínkách Česka možné. Vláda tak postupuje spíš, protože může. Zdá se, že často nemá ani potuchu o dlouhodobějších dopadech svých kroků.
Dalším problémem článku je tvrzení o emotivní tvorbě statistik. Jistě je pravdou, že statistiky se mediálně vykládají značně emotivně. Média z pandemie udělala (jako ostatně ze všeho) spektákl. Je také pravdou, že nebudou zcela přesné a nebudou vždy konzistentní a srovnatelné. Ovšem v Šebestíkově článku se objevuje slovní ekvilibristika, které reálně na situaci nic nemění, ale čtenáře zavádí. Například to, kolik je lidí s nákazou a nemá žádné projevy nemoci, je sice uklidňující i faktické, ale ve skutečnosti nejde přece o to.
Jde o to, že tito lidé jsou zdrojem nákazy a mohou ji přece dál šířit. Pokud budeme mít denně 100 tisíc nakažených, bude jich mít naprostá většina mírné nebo žádné příznaky. Kolik lidí skončí na JIP a kolik nemoci podlehne? Kde nastane bod kolektivní imunity a za jakou cenu? Argument, že se málo zdůrazňuje fakt, že většině lidí nic není, je prostě falešný, respektive nerozumí charakteristice viru, jeho nakažlivosti. Nákaza se šíří a jejich šiřitelem jsou nakažení lidé s nebo bez symptomů. Čím víc nakažených, tím víc těžce nemocných, ohrožených a mrtvých…
A Covid-19 je, jak víme, vysoce nakažlivý, a dokonce v mutacích svou nakažlivost posiluje. Dostane-li příležitost – a to v Česku dostává opakovaně – využije ji, neboť to má ve své DNA. Boj s touhle nemocí, není otázka toho, že většině nic není (a opatření ji omezují), je otázkou toho, že se většina snaží o solidární ochranu menšiny, které nejde o živobytí ale o život. Stát by tu měl být od toho, aby tuto solidární ochranu umožnil a koordinoval. V Česku v tom ale selhává.
Otázka, zda se do statistiky úmrtí zařazují i lidé, kteří měli Covid-19, ale ten nebyl vůbec příčinou smrti, je samozřejmě legitimní. Ostatně se této otázce věnoval v českých médiích prezentovaný statistický výzkum (zde), který ukázal na větší nuance současné statistiky (a třeba toho, jak vzniká například při vyplňování zprávy o úmrtí). Statistici k tomu ale dodávají, že toto odlišování má jistě smysl, ale důležitým číslem je nadúmrtnost.
Tady je potom poměrně jasné, že Covid-19 je ze dvou třetin odpovědný za zvýšení úmrtnosti v Česku. Tedy, uklidňovat se nepřesnostmi statistiky a očividným spektáklem dnešních médií, není na místě. Covid-19 je pořád zabiják a šíří se z člověka na člověka. V Česku už způsobil vyšší počet úmrtí, než je obvyklé. Snížil věk dožití a poráží rekordy zemřelých od roku 1945. Tohle je tvrdá realita, která má ostatně celosvětové srovnání, nikoliv emotivní tvorba statistik.
Hlavní otázka potom je to, zda je pravda, že se zmatená vládní opatření zcela míjí účinkem, jak Ivo Šebestík píše. Přiznám se, že mi z jeho článku není jasné, co je alternativou vládních opatření a nouzového stavu? Ano, ta současná nejsou dostatečně efektivní, protože jsou chaotická, polovičatá, nedomýšlená a nesystematická. Dotýkají se unavené společnosti, která je stále méně trpělivá a disciplinovaná. Kumulativní počet případů (a ano i těch bez příznaků, tj. zdravých s Covid-19) je vzestupný, z tohoto hlediska je tato „strategie“ neúspěšná. Nicméně v přesnější statistice je vidět, že existuje korelace mezi rozvolněními a zpřísněními.
To, že jsou přísné lockdowny způsobem, jak se šířící se nemoci postavit, je prokázáno v celé řadě zemí. Jistě, že nejsou receptem ve všech situacích a napořád – jsou spíše emergentním krokem, zatažením brzdy v momentě, kdy se nemoc masivně šíří. V Česku se kritizuje ale něco, k čemu naše vláda neměla prostě nikdy odvahu. V této souvislosti je nutné se ptát, jak by situace vypadala v případě rozvolnění, které někteří vidí jako východisko a staví ho jako opak opatření a nouzového stavu. S polovičatými opatřeními čísla stagnují. S rozvolněním se ale čísla zvyšují. Hygienické postupy, rozestupy a roušky nebo respirátory bez jakýchkoliv omezení sociálních kontaktů, testování a dodržování karantén na Covid-19 bohužel nestačí. Dokonce vidíme jasně, nejen z Česka, že nefunguje ani ochrana rizikových skupin v domovech důchodců anebo v centrech pro paliativní péči (nyní případ ve Finsku). Tohle všechno po roce s virem, o kterém toho víme mnohem více.
Jistě, že by opatření měla být promyšlená, systematická a měla by je doprovázet rozjíždějící se očkovací kampaň bez ideologických přívlastků a efektivní pomoc dotčeným. Ani jedno není v Česku realitou a je to zoufalý pohled. Ovšem odpovědí jen těžko může být nechat věci být a nechat tak naše lékaře, sestry a zdravotníky v zavalených nemocnicích praktikovat válečnou medicínu a naše spoluobčany, kteří budou mít prostě smůlu, napospas viru. Někteří (ovšemže ne Ivo Šebestík sám) po tom dnes už volají a argumentují přitom třeba právě nepřesnou statistikou, špatnými výsledky (neúplných) opatření nebo tím, že většině nakažených přece vůbec nic není. Jejich „strategie“ je ale strategií jen tehdy, když za strategii prohlásíme ruskou ruletu za veselého, konzumeristického tančení na hrobech těch, kteří měli smůlu a patrona vyšla zrovna na ně.