Nejen že se změnil svět, ale změnily se i Spojené státy a jejich mezinárodní reputace. Americké politice chybí konsensus o mezinárodním směřování.
Návrat do doby před prezidentstvím Donalda Trumpa není pro Spojené státy a svět možný, píše Jessica Mathewsová pro Foreign Affairs. USA i svět se podle autorky zásadně změnily.
I když ohlašování návratu americké hegemonie může znít uspokojivě pro Ameriku i pro Američany, jedná se spíše o projev hluchoty k ostatnímu světu. Ohlédnutí za posledními dvaceti lety amerických administrativ není pro mnohé ukázkou lídrovství. To, co ve skutečnosti vidí, je celá série katastrof, které Washington způsobil. K těm nejhorším patří invaze do Iráku v roce 2003.
Ovšem ke katastrofám došlo také v domácí politice, dodává Mathewsová, a zmiňuje tu nejnovější – způsob, jak USA „zvládly“ pandemii nemoci Covid-19, což ukázalo mimo jiné na stav zdravotního systému v zemi.
Trumpismus zakořenil
Všechny tyto problémy jsou staršího data, než je prezidentství Donalda Trumpa. Ovšem populistický nacionalismus Donalda Trumpa s jeho heslem „Amerika na prvním místě“ se hluboce zakořenil v základech americké zahraniční politiky.
Mathewsová dále upozorňuje na to, že všechno to, co Biden pravidelně nazývá jako „moc příkladu“, není už tím, co bylo. Pokud jde o princip demokracie a právního státu, tak USA se tomuto principu vzdalují. Země má sice vojenskou nadvládu a moc k zavádění sankcí, ale ty jsou stále méně efektivní.
K dosažení svých cílů v zahraniční politice je nutné, aby USA napřed vyléčily své domácí problémy, což bude dlouhý a pomalý proces. A také to, aby dále pokračovaly v přebudování své moci přesvědčit ostatní partnery. To je i plán ministra zahraničí Anthonyho Blinkena pro americkou diplomacii.
V globálním světě, ve kterém je moc mnohem více disperzní a ve kterém je reputace USA poškozena, se Joe Biden setká se skepticismem partnerů, což je něco, na co americké vedení není zvyklé. Zahraniční vlády ostatně pochopily, že listopadové prezidentské volby nejsou odmítnutím trumpismu v USA. Reakce bude logická: vyhnout se závazkům a snaha o to mít více otevřených možností.
Záměry nového prezidenta lze ale odvodit z jeho působení ve vládě, z jeho výroků a z toho, jak si počínal ve vysokých funkcích v minulosti. Jedna věc je, o co se bude snažit, druhou je pak to, co mu umožní Senát, který je ovládán nejmenší možnou demokratickou většinou. Jisté je, že Biden se bude snažit obnovit spojenecké svazky hlavně v Evropě, bude více spoléhat na multilaterální řešení a na mezinárodní organizace. Ke konkrétním prioritám bude zjevně patřit klimatická změna. Naopak jaderné otázky nebudou prioritou, jak naznačuje návrat k dohodě Nový START a snahy o obnovení dohody s Íránem. Už jako viceprezident ukázal Biden zájem na snižování role jaderných zbraní. Trumpova administrativa přitom šla opačným směrem.
Když je méně více
Biden se stal prezidentem USA v momentě, kdy se zhroutil konsensus obou politických stran o zahraniční politice, který trval padesát let od konce druhé světové války. Od konce studené války se v USA debatuje o tom, jaký světový řád je nejvíce v jejich zájmu a jaká role by v něm měla USA připadnout. Američtí experti na zahraniční politiku jsou rozděleni na dvě skupiny – jedna zdůrazňuje nutnost amerického lídrovství a hegemonie, druhá pak tvrdí, že by USA měly svoje zájmy definovat úžeji.
V poslední době se zdá, že v tom prvním táboře panuje stále častěji názor, že odpovědí na současné posilování populismu a autoritářství, je uspořádávání mezinárodních vztahů do demokratických koalic, které by se pak postavily autoritářským vládám. Jsou zde zneklidňující náznaky, že Biden tento názor sdílí. Mathewsová varuje, že takové uspořádání by se nedokázalo vypořádat se současnými problémy a riziky (šíření jaderných zbraní, korupce, kybernetická válka, pandemie a změna klimatu).
Druhý tábor považuje výsledky americké zahraniční politiky posledních 20 let za důkaz, že si Washington zvykl definovat své zájmy příliš široce, což vedlo ke zvyku rozpoutávat války a vojenské intervence, aniž by byl v sázce jasný národní zájem.
Zdá se nepravděpodobné, že tato debata během příštích čtyř let nalezne řešení. Bidenova administrativa se bude muset mnohem více než jiné věnovat napravování chyb předchůdce v úřadě, což bude stát úsilí, čas i politický kapitál. Politická polarizace americké politiky a také rozložení sil v Kongresu ukazují, že každá politická změna bude zároveň velkou politickou bitvou.
Mathewsová předpokládá, že Bidenova administrativa bude podle prvních náznaků patřit k prvnímu táboru zastánců americké hegemonie. Dojde-li k chybám, bude to proto, že se příliš dívá do minulosti a snaží se o více, než si zdroje země, vůle i reputace USA nyní mohou dovolit. Dokáže-li si však vytvořit strategicky zdravý vztah s Čínou, znovu se prosadit ve vztazích s Ruskem, prosazovat hospodářskou politiku, která vidí mezinárodní hospodářský růst jako výhru pro obě strany, nikoli jako soutěž s nulovým součtem, a znovu získá důvěru spojenců a přátel, udělá víc než dost. I bez toho, že by za sebou zanechala nový zahraničněpolitický konsensus.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.