Petr Schnur hledá zdroje českého a slovenského absurdního divadla o ruské vakcíně Sputnik V.
Koronová kauza ovládá Evropu na různých rovinách vnímání, v rozličných společenských oblastech a ekonomických, politických a sociálních souvislostech. Zároveň odkryla jevy, které se doposud skrývaly za zástěrou každodennosti a tudíž nenacházely potřebu jejich tematizace. Ale než přejdeme k jádru věci, načrtněme co nejstručněji portrét euroreality, která se dostala zcela mimo kontrolu občanů, potažmo jejich zastupitelských institucí.
Tradiční německá organizační schopnost již dávno není, co bývala; co z ní zbylo je antikovidový chaos na druhou. A o eurobyrokracii snad není třeba ztrácet slov. Ta je schopna během krátké doby „zachránit“ bankovní spekulanty, zato s ochranou zdraví občanů vykazovala a vykazuje silné deficity. Tím není myšlena jen vakcínová kauza, ale zejména skutečnost, že evropské zdravotnictví, dříve na vysoké úrovni, se více či méně stalo obětí bruselských privatizačních a úsporných orgií.
Ale zůstaňme u případu vakcín. Lidské zdraví platí za univerzální hodnotu a vzhledem k tomu, že eventuální otazníky nad rychlostí vývoje (standard: 2–5 let) a registrační procedurou (až 2 roky) Evropské agentury pro léčivé přípravky (EMA) se týkají všech vakcín, tedy i těch „západních“, které již dostaly licenci k aplikaci: BioNTech, Moderna, AstraZeneca a nejnověji i Johnson&Johnson. Tématem je domácí jev, který by se na první pohled mohl zdát „zcela mimo“. Jednou větou: text není o covidu, ale o mentálním stavu české a slovenské duše. Jejím indikátorem je ruská vakcína Sputnik, předmětem otázka, zda je toto absurdní divadlo produktem protektorátní mentality politické reprezentace obou zemí (v ČR s výjimkou prezidenta Zemana) nebo „vedlejšího džobu“ lobbování vlivných osob v politickém a zdravotnickém prostředí v zájmu velkých farmaceutických firem.
Na trhu, a sice podle všeho v patřičném množství, jsou nejen ruský, ale i čínský preparát. Podle dostupných informací nejsou přinejmenším o nic horší než zmíněné západní preparáty (přehled vedlejších účinků vakcín BioNTech, Moderna a AstraZeneca zde). Zůstaneme-li na půdě EU, Maďarsko již bez dlouhých cavyků obě vakcíny aplikuje a Itálie plánuje produkci Sputniku od června tohoto roku. A otázka, do jaké míry souvisejí nárůst akcií farmaceutických firem (zde a zde), lobbyismus jednotlivých politiků a ministerstev v jejich prospěch s rozhodnutím vlád, agentur EMA a SÚKL pro nebo proti, který z nich dostane rychleji zelenou, které se pozdrží a s jakými se vůbec nebudou zabývat, by měla spadat do sféry kontrolních orgánů, občanských iniciativ a investigativního žurnalizmu. Děje se tak v zájmu zdraví národů? Odpověď je jednoznačná: neděje. Hru o covid určuje politický a finanční profit včetně centralizačních snah Evropské komise na cestě k co největšímu nárůstu bruselských kompetencí. Mimochodem: poslední slovo ve schvalovacím řetězci vakcín připuštěných v EU má právě ona. Ale vraťme se zpět do české kotliny, k tamní politické realitě a mentálnímu stavu reprezentace „suverénního“ státu.
Prezident Zeman a v prvním okamžiku i premiér Babiš, který nyní opatrně couvá, by Sputnik chtěli, ministr Blatný odmítá s odvoláním na Evropskou agenturu pro léčivé přípravky (EMA), která jim doposud nedala zelenou. Za jejími zády by se podle všeho chtěli schovat i odborníci ze SÚKLu. Zamysleme se nad tímto postojem v širších souvislostech národního bytí, nejprve nad obecnou logikou situace.
V kauze covid jsou dvě možnosti: buď se jedná o nebezpečnou pandemii nebo ne. Pokud virus tak nebezpečný není, potom by sice lobbistické hrátky s vakcínami neměly fatální důsledky, zároveň by ale bylo potřeba vysvětlit, proč existuje onen tlak na masové očkování. A nejen to: zůstala by otázka, jakému účelu slouží roční omezení sociálního a ekonomického života Evropy.
Možnost druhá znamená, že covid je nebezpečná pandemie, jak to vyjádřil mimo jiné premiér Babiš – jde prý o životy. V tomto případě by situace kolem vakcín nebyla pouze odporným divadlem, ale zločinem s odpovědností těch, kteří možnost dodávky ruské eventuálně čínské vakcíny bojkotují – ať již na evropské nebo národní úrovni. Jestliže jsou v sázce lidské zdraví, ba životy, potom nelze váhat.
Bratislava sice Sputnik dovezla, nicméně stupeň idiotismu a rektálního alpinismu železné frakce transatlantických slouhů způsobuje přímo fyzickou bolest. Jestliže ministr zahraničí v ruské vakcíně odhalil prostředek hybridní války a paní prezidentová spatřuje v dodávce Sputniku odklon od garancí nejvyššího standardu s ohledem na bezpečnost obyvatel, potom jsme opustili rovinu reálného světa a vstoupili na půdu politické satiry.
Kam jsme až během třicetiletého budování reálně existující demokracie došli dokresluje na Slovensku vládní strana s příznačným názvem Za ludí, podle vlastních slov „hlas rozumu a odborníkov“, která zvažovala na protest proti Sputniku opustit vládní koalici. Jinými slovy: „za ludí“ v mezích transatlantických zákonů, starý dobrý Švejk by se divil, jak hluboce se dá klesnout za více než sto let samostatného národního života.
A co Česko?
V něm jako by se kolem Sputniku rozhostilo ticho. Zdá se, že se tamní politická reprezentace zalekla vlastní kuráže a rozhodla se schovat do tradiční ulity českého politického „pragmatismu“: vyčkávat, nevybočovat z linie a plavat s proudem – v žádném případě nezlobit stávající protektory. Sputnik se stal opětovným indikátorem české nedůvěry v sama sebe, ve vlastní rozhodnutí. Aktivní role nám nesedí, naše politická mentalita, kterou sdílí i část národa, se „chytře“ vyhýbá konfrontaci v naději na pochvalu „vůdce“. Tento pasívní, vyčkávací postoj k historii je považován za ctnost, v českém a slovenském prostředí se tomu říká „politická slušnost“. Problém ale spočívá v tom, že protektoři dnes sedí ve Washingtonu, Bruselu a Berlíně, takže rozhodování komu posloužit není jednoduché a může způsobit silný bolehlav. To bývalá komunistická šarže měla orientaci o poznání jednodušší, příkazy přicházely z jednoho centra. Dnes je jich více a v otázkách businessu ne vždy zajedno.
Toto dilema by mělo kupříkladu i Maďarsko, kdyby nebylo Maďarskem a mělo za sebou stejně jako České země více než tisíciletou příslušnost k Říši. Nicméně jejich panovníci neuznali císaře za vrchního šéfa a v rámci habsburské monarchie si vydobyli konfederaci. V roce 1956 povstali proti stalinistickému komunismu, prohráli, nicméně János Kádár dokázal vytvořit něco, co se obdivně i pejorativně nazývalo „gulášovým komunismem“. Výsledek byl kromě jiného ten, že na rozdíl od primitivních čecháčkovských hulvátů, kteří cítí třicet roků po „sametu“ potřebu odstraňovat sochy a pomníky těch, kteří český národ zachránili nejen před kulturní, ale i fyzickou likvidací, neměli co dohánět. V konkrétní kauze covidu to znamená, že se neptají ani Washingtonu, ani Bruselu, a již vůbec ne Berlína, zda smí nebo nesmí, že nečekají na verdikt EMA, na kterou se dají předpokládat tlaky vakcínových i politických lobbistů a očkuje obyvatele kromě jiných ruským i čínským preparátem. Ta trocha maďarské historie úvodem byla zmíněna pro případ, že by někdo z frakce „slušných“ přišel s vysvětlením, že Orbán je diktátor.
Sputnikem se již očkuje ve 42 zemích světa, podle dostupných informací bez dramatických následků. Je-li situace v Česku tak vážná, jak ji popisují média i politika, potom lze jen těžko pochopit, proč vláda couvla a nejde maďarskou cestou. Vysvětlení je pouze jedno: kde chybí politická kuráž a sebevědomí, tam se plní nemocnice.