Historik Jiří Malínský se ve své eseji vrací k tématu mnichovanství v nás, a to nejen v historické retrospektivě.
Roční zkušenost s pandemií Covidu-19 ať obyvatelstva nebo politiky je trudná. Iluzionismy o altruismu, který je nepochybný, jsou od počátku jen částí pravdy našeho času. Zpočátku slabší, ale také nepochybné polistopadové sobectví zprvu malé, ale postupně sílící části obyvatelstva (podle posledních dostupných údajů až kolem šokujících 40 %) postupně defraudovalo prvotní úspěchy loňského jara a posléze nás podle měřitelných údajů dovedlo až na dno Evropy i světa. Ne všechno, co je české, je také hezké. Je tato skutečnost náhodnou, nebo také – spíše – zákonitou a má své hlubší historické základy?
Novodobá česká národní povaha – nebo pospolitě stále ještě bezprostředně sdílená –zkušenost sahá do biedermaierových dob první poloviny předminulého století a dotváří nános kulturní – literární, výtvarný, hudební – buditelských generací národního obrození, jež lze chápat v tradičním (1781–1848) nebo moderním vymezení, které v zásadě postihuje období až do 28. října 1918. Zjednodušeně řečeno, je to morálka spíše nižších pater historických (kellerovských starých) středních vrstev, kterou v konkrétně historických podobách vlastně ještě živě zachycuje především národní kinematografie středních vrstev nebo tvorba májovské či pomájovských generací i generace devadesátnické či neoklasické? Konkrétně historicky se tato podoba mění v průběhu desetiletí, ale její obecné základní rysy přežívají. I dnes.
Východiska
Položit si otázku po hlavních znacích tohoto prvku znamená pohlédnout do rekonstruovaných biedermaierových interiérů, jejich „maličké“ aristokratičnosti i jejich novobarokního pokračování, do kultů deček a až hyperkultury přepjaté zdobnosti. Do stránek čítanek z téže doby, doby vlády děda „lidového císaře“ Františka Josefa I. Františka II. (římského císaře) a současně i I. (rakouského císaře od r. 1804, po dva roky nositele obou titulů; žil v letech 1768–1835). Tato touha po idyle za každou cenu včetně přehlížení palčivých problémů té které doby, pobožnůstkářství až nenáboženského, ornamentální zdvořilosti až nasládlé, sklon k hodnotové „cyklistice“, která se směrem nahoru hrbí a po těch, kteří jsou pomyslně níže, naopak až okázale šlape, to jsou hlavní znaky, které přežily svá biedermaierová východiska. Je to – jinak řečeno – kult přízemního, přízemnosti propojený chorobnou touhou po nedosažitelné velikosti. Oč méně si uvědomujeme jejich přítomnost, o to více jsme konfrontováni s jejími projevy. Byly také, jak na to upozornil německý historik Friedrich Seibt (1928–2003), dobovým znakem všednodenní skutečnosti života historického novočeského etnika v maloměstech a vesnicích, v němž až na pražskou výjimku chyběla větší sídla.
Tyto prvky přežily podunajskou monarchii (posléze nazývanou mocnářstvím) a přesáhly do prvorepublikového období. Narážely na souvislý, i když členěný proud. Jednou jeho složkou byly meziválečné avantgardy levicových stran, druhou další levicový proud masarykovský a benešovský (hradní) postihující významně všechny části společnosti a těžící ze své vazby na učitelské a organizace soudobé československé vědy, třetí svět inovativního prvorepublikového podnikatelství symbolizovaný výrazně jménem Baťova podnikatelského impéria globálního dosahu i významu. Nikoliv náhodou vznikají de facto právě v této době první československá velkoměsta Praha, Brno, Bratislava, ale také Velká Ostrava a Velká Plzeň a ze starého čtyřtisícového historického Zlína se stává moderní baťovské čtyřicetitisícové město avantgardní konstruktivistické architektury profánní i monumentální, jež v mnohém určuje i dnešní tvář tohoto krajského sídla. S určitou výjimkou Prahy se ovšem jedná o sice vzestupné procesy vesměs však v jejich zárodečném nebo počátečním stádiu.
Prvorepublikový vývoj, směřující k vývojovému ukončování českého národního obrození a pozitivně ovlivňující strmě raketově vzestupný vývoj slovenského národního hnutí, dospěl na konci druhého desetiletí své existence k prahu již viditelné existence skutečných tzv. elit. Narazil však, jak na to ve své knize Mnichovský komplex. /Jeho příčiny a důsledky antiiluzionisticky upozorňuje český historik Jan Tesař (nar. 1933). Pád všelidských ideálů spojovaný s První republikou, absence účinné, globálně založené politiky kolektivní bezpečnosti, o niž usilovali Masaryk i Beneš i především československá levice, nastolil vnucenou obnovu tohoto až příliš krátkodechého maločeského nacionalismu během krátkého druhorepublikového mezidobí. Civilizační sestup českého národa, navenek vystupujícího převážně konzervativně pravicově, zaháněného do úzkých, se projevoval antisemitismem, neustálým ustupováním před dobře promyšlenou nacistickou vyděračskou kulturní i hospodářskou politikou, zhoubným působením sice nečetného, převážně spodinového českého nacismu a sklonem k idylizujícímu černobílému přístupu k hodnotám demokracie. Projevovalo se to i po osvobození, především ve vztahu k přátelství s Ruskem v obdobně idylisticky pojímaném duchu interpretace např. werichovského filmu Císařův pekař a pekařův císař či poválečně uváděném prvorepublikovém filmu Osvobozených (Osvobozené divadlo) Svět patří nám. Nacistická kulturní politika jako základní páka ohýbání národa postupovala krůček po krůčku; srovnatelným faktem je soustavné nacistické srážení nečetného lužickosrbského etnika. Prototypem české poddajnosti je pro Tesaře tzv. háchovština, kterou ovšem důsledně odlišuje od skutečné zločinecké pronacistické kolaborace. Opakem těchto přístupů je např. statečná Kroftova kniha Nesmrtelný národ (vyšla r. 1940) sahající ve svém odborném pohledu až k bělohorské katastrofě, úsilí komunistické inteligence (Julius Fučík, Bedřich Václavek, Vladislav Vančura, František Halas), zbytků prvorepublikových demokratů a řady dalších, benešovsky zakotvených jedinců a skupin.
Tato ofenzívní obrana navázaná na kolektivní bezpečnost hájenou demokratickou protihitlerovskou, ale také protijaponskou koalicí Spojených národů (dnešní OSN) prodchnula i rysy stále nedoceňované Třetí republiky; více se však také pro paralelně probíhající a postupem měsíců sílící sovětizaci ještě více jednalo o přísliby než o dovršené hmatatelné kvality. Únorové události 1948, v nichž se poražená demokracie nekomunistických stran stala obětí špatně a mylně použitých parlamentních prvorepublikových zvyklostí, které chřadnoucího osamoceného prezidenta Beneše vystavily jednostranné konfrontaci se sovětizovanou vnější – zdaleka ne tak drtivě silnou, ale o to lépe organizovanou, mocí, za níž stál Stalin – většinou, znamenaly definitivní zvrat, kterým se uzavřel v mnoha ohledech probíhající stoletý (od r. 1848) vzestupný vývoj novočeského národa.
Komunistické období I – sovětizace
Sovětizační tendence vyvrcholily na počátku padesátých let, jak na to ve své knize Kultura a politika v Československu (1998) upozornil historik Alexej Kusák (1929–2016), které se začaly – paradoxně – rozplývat právě v roce vystupňovaného policejního teroru 1952; už tehdy souvisely s uměleckými svazy (s jistým vrcholem na III. sjezdu Svazu československých spisovatelů r. 1956) a rovněž na celostátní konferenci KSČ v červnu 1956. Vývoj tu byl charakteristicky rozpolcený. Silná pozice aparátu KSČ, vedoucí úloha strany, povýšená na právní institut ústavou z r. 1960, vedla k postupnému chátrání slušnosti, povyšování průměrných a často i podprůměrných jedinců na úkor špiček na straně jedné, ale současně také k úctě k tvůrčí inteligenci, k přetrvávání v zásadě výkonově pojímaných výsledků a sice slábnoucí, ale nepomíjející slušnosti a poctivosti. Ve svém výsledném obrazu byla více masarykovskou, než se zdálo. Jakýmsi ztělesněním této doby vedle Expa 1958, úspěšných olympiád v Tokiu (1964) a Mexicu (1968) se stal také dnes zapomínaný muzikál Starci na chmelu (1964). Rozpad třetí pětiletky (1961–1965) vedl k postupnému nastolování nové soustavy řízení a plánování a znatelnému zvyšování životní úrovně, rozmachu kultury a vědy a následně k těžké krizi režimu Antonína Novotného.
Nemálo k tomu přispěly i práce třetí (Kolderovy) a čtvrté (barnabitské, 1962–1963) rehabilitační komise, jejímž členem byl mj. Alexander Dubček (1921–1992), budoucí historický symbol Pražského jara. A tak se šedesátá léta stala dobou obrodného procesu, nastoleného XII. sjezdem KSČ, jehož první tváří byl sice zpočátku Antonín Novotný, aby však posléze ustoupil lidskému, prostému, ale také přirozenému a spontánnímu Dubčekovi. Naděje, zdušená poúnorovým vývojem na přelomu čtyřicátých a padesátých let, byla oživena a nesla všechny znaky prvních fází vzmachu socialismu s lidskou tváří (metafora Radovana Richty). Komunistická strana Československa získala největší popularitu v celých svých dějinách (podle sociologických dobových průzkumů by ve svobodných volbách měla kolem 65 % hlasů) a Dubček se stal dokonce mediálním symbolem. Mezi průvodní znaky doby patřilo oživování klasických politických a občanských organizací (sociální demokracie, Sokol, Orel, Junák, prvoodbojové i druhoodbojové legie), v podstatě byl vzkříšen svobodný tisk, radikálně se změnila Československá televize i Československý rozhlas, vznikla i nová občanská sdružení (Federace lokomotivních čet, Klub angažovaných nestraníků). Symbolickým předobrazem takové společnosti se stal prvomájový průvod r. 1968, Dubček fotografující na přání procházejících Pražanů své druhy na tribuně. Zájem obyvatelstva o veřejné dění neustále stoupal a vrcholu dosáhl v horkém létě během jednání v Čierné nad Tisou a Bratislavě. Rok 1968 se stal také hospodářsky nejúspěšnějším v dějinách komunistické éry (dosáhl hranic robustního ekonomického růstu; meziroční přírůstek hrubého národního důchodu přesáhl 7 %). Bezprostředním svědectvím oživeného zájmu společnosti byl úspěch manifestu 2000 slov i zřízení spontánně zdola vzniklého Fondu republiky (v polovině roku 1969 přesáhl 250 mil. Kčs). Mezi těmi, kdo ho podpořili, byl i prezidentský pár manželů Ludvíka a Ireny Svobodových. Nakupených problémů nebylo málo; nechyběla však vůle je řešit ani u někdejší prvorepublikové generace Masarykových dětí a Benešových vojáků, která tehdy dosáhla svého zralého věku zhruba kolem 45–55 let.
Rozpornost vývoje však nezmizela. Kamenem úrazu se stal připravovaný mimořádný XIV. sjezd KSČ. Druhá vlna mimořádných okresních a krajských konferencí probíhala ve více či méně demokratickém duchu (sjezdovým delegátem nebyl už zvolen např. Vasil Biľak) a v sousedních stalinistických režimech včetně brežněvovské Moskvy vyvolávala obavy. Nadšen nebyl ani Západ a k rozhodnějšímu jednání se teprve odhodlávala Socialistická internacionála. Když historik Jan Tesař (podílel se na činnosti odborného zázemí Dubčekova vedení) psal své analyzující texty československých dějin přelomu třicátých a čtyřicátých let, vnímal Pražské jaro jako možnou startovní čáru dozrání československé společnosti, a tuto naději sdílel ve svých analyzujících textech i na jaře 1969 na stránkách Literárních listů. Předpoklad však zůstal jen nenaplněnou nadějí a Tesař se propadl – jako stovky dalších intelektuálů – do tmy postupně přicházející normalizace-konsolidace, jak se dobově říkalo nastupující ostýchavé restalinizaci okupovaného Československa.
I když na scénář zvacího dopisu – ustavení kolaborantské tzv. dělnickorolnické vlády používané při sovětizacích zemí ruského vnějšího impéria – nikdy nedošlo, podpis neblaze proslulých Moskevských protokolů znamenal zlom. Široce se kolportovaly ilegální Zprávy ruských okupačních vojsk, byla založena Levá fronta i protirevoluční Leninský svaz mladých a svou činnost rozvíjela také ultrakolaborantská Čechie otevřeně usilující o obnovu neblaze proslulé sovětizace prvních let komunistického režimu. I tak byl ale odpor levicového dubčekovského křídla zmáhán jen znenáhla za pomoci často předem připravovaných a simulovaných provokací připomínajících podobné henleinovské podniky let 1937–1938. Odpor občanské veřejnosti byl zlomen srpnovými událostmi 1969 a degradacemi a vylučováním delegátů vysočanského XIV. sjezdu z ÚV KSČ a KSČ na přelomu let 1969/1970 i rozbitím dubčekovského křídla KSČ. Vše bylo doprovozeno vlnami postupný čistek tzv. prověrkových komisí a publikací biľakovského Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ na konci roku 1970. Nástup devótní (až lokajské) normalizace potvrdil na jaře 1971 druhý XIV. sjezd KSČ, volby do zastupitelských sborů a postupný nástup byť oslabených politických procesů, které v kontextu sedmdesátých let vedly ke vzniku různorodé protirežimní opozice; sjednocoval ji odpor k normalizačnímu režimu a ruské okupační Střední skupině vojsk Sovětské armády.
Komunistické období II – normalizace
Vzepětí šedesátých let, charakterizované unikátním hodnotovým i ideovým sepětím všech generací, bylo s to vytvořit odrazový prostor pro překonání mnichovanského regresu. Normalizace, od počátku poznamenaná schizofrenií lží a polopravd Poučení a povědomím o už nevykořenitelném povědomí nevábného pozadí padesátých let, znovu jako by mimochodem podprahově nastolovala základní prvky biedermaierové mentality a mnichovanského regresu. Gulášová ideovost upadajícího stalinismu nebyla černobílá, ale oba ropné šoky a narůstající technologická propast mezi EHS a RVHP byly nepřehlédnutelné a počínající technologické zaostávání ve srovnání se sílícím západoevropským sociálním státem ke konci jeho zlatého věku se stále zvětšovalo. Reaganovské ultrakonzervativní uzbrojování suslovovského „reálného socialismu“ vedlo tak či onak k sílící ekonomice třetího přerozdělování (černé či šedé) vyrovnávající za cenu ztrát rozvojových temp disproporce vzniklé nomenklaturním (papalášským) administrativním zaklínáním tržního mechanismu. Extenzívní rozvoj vytlačovala sílící stagnace stupňovaná posilováním zbrojních výdajů a tíhou neúměrně velkých armád (ČSLA měla kolem 250 – 270 000 vojáků aktivní i základní vojenské služby). Groteskní úlohu Husákova i Jakešova vedení nepřímo vyznačovala trapná Biľakova interview kolem poloviny osmdesátých let pro západní tisk, která, přetiskovaná v Rudém právu, vyvolávala bouřlivé reakce nejen ve veřejnosti občanské, ale i v komunistické (vnitrostranické). Nastávala vývojová (evoluční) (auto)destrukce socialistických (levicových) hodnotových orientací, jež se významně urychlila na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let.
Generační (sebe)uzavírání těchto tzv. mužů 21. srpna znemožnilo ustavení alternativního možného vnitrostranického uskupení možné alternativy normalizačních vedení KSČ a současně ve spojení s dalšími již konstatovanými činiteli vedlo k zmíněnému poznenáhlému regresu. Projevoval se nejrůznějšími způsoby a předlistopadovou společnost osmdesátých let odsuzoval k prohlubujícímu se úpadku. Stát včetně štrougalovské části vedení strany a státu volal po reformách, biľakovská pozdně stalinistická pravice však tento posun ze všech sil brzdila a fakticky tak otevírala prostor pro zvrat; svou zatuchlostí tím připomínala poslední chvíle metternichovského i bachovského absolutismu. Někdejší společnost chudých se měnila v zemi středních vrstev, která se stále větší závistí pokukovala po západních vzorech vyznívajícího západoevropského sociálního státu, neuvědomujíc si nástup neoliberalistického kapitalismu osmdesátých let dobově spojovaného se jmény Ronalda Reagana a baronky Margareth Thatcherové-Robertsové; pojem tak řečené konzervativní revoluce, sám o sobě krizový už svým pojmenováním, byl chápán jako žádoucí uskutečnitelná pozitivní civilizační alternativa.
17. listopad 1989 byl všeobecně vykládán jako prostor naděje a osvobodivé alternativy. Pospolitost radosti však od počátku byla narušována obsahovou, zejména myšlenkovou prázdnotou, která prozatím byla skryta ve vznosných abstraktních deklaracích nastupující nové moci v přechodném období rychle probíhající dekomunizace společnosti. Preference slušnosti a kultivovanosti, tolik a tak halasně proklamovaná, se však ztrácela ve faktickém potlačování prostředků základní obrany a prevence v masarykovském slova smyslu a v nárazech o skutečnost často až zoufale hledala kompromisy, které se měnily v stále patrnější společenskou rezignaci a ústup. A tak se stalo, že tichošlápkovství a svatouškovství nabývalo půdy pod nohama a že podivnou shodou náhod byly odstartovávány degenerující trendy tzv. jakobýnství. Ne zlomově, ale krok za krokem. Především ne zanedbatelným hodnotovým posouváním a z něho plynoucím postupným odcizováním mladších generací.
Stín kupónové privatizace, privatizace bez kapitálu a odpovídající skutečné výkonnosti a efektivnosti národního hospodářství, se postupně měnil v „Tykačovu“ třetí privatizaci kupónového kapitalismu. Rozvolňování fakticky bylo zahájeno o třicet let dříve: zprvu se rozvolnila spravedlnost pod pláštíkem lidských práv a papírového boje proti komunismu, který ve vší své faktické nemohoucnosti vyzněl jako boj proti nejen levicovému, ale především věcnému vnímání skutečnosti; slušnost a důslednost byla přejmenována na tyranství a zkostnatělost ve prospěch sebestředného hedonismu (požitkářství), lenosti a průměrnosti ustupující často podprůměru. Univerzalitu lidského konání nahrazuje v nikoliv nepodstatném měřítku přehnaná specializace; s jistou nadsázkou lze mluvit o návratu rutiny, nepůvodnosti, omezenosti na nejpodstatnější úkony výroby i správy. Polovzdělanost a neslušnost přestávají šokovat a naopak mravní standardy a měřítka, obvyklá ještě v šedesátých letech, vyvolávají v současnosti v lepším případě překvapení a v horším odpor a odsudek. Zóny pozitivní deviace, nikoliv nepočetné, nejsou bohužel zónami důsledného zvratu těchto úpadkových procesů.
Současný stav
Opět platí, že pravda není černobílá, ale s ubíhajícím časem spatřuji v naší zemi ubývající kulturnost v jejím širokém masarykovském slova smyslu; masarykovská kulturní chudoba sílí a neustále posiluje. Až chorobné zdůrazňování lidských práv, které tolik připomíná nekritická úsilí o ideál v starších dobách českých i obecných (globálních) dějin, vede ve všednodennosti-praxi k rezignaci na autority a hodnoty-ideály, jakkoliv ani zde nejde o všeobecný společenský trend. Základní rizika neoliberalistického vývoje se projevují v úpadku všeobecných hodnotových orientací a schopnostech transdisciplinárního pohledu a syntetického odborného postihování vývoje. V konečných důsledcích to snižuje základní kulturní charakteristiky nově se tvořících podnikatelských elit i špiček vědeckých a uměleckých kruhů. A vede k poklesu kvality výkonu všeobecně: blbé náladě a stupňující se pasivitě.
Hlas dřívějšího svědomí národa se až příliš často mění v trapný polovzdělanecký kvil. Veřejná přístupnost informace se zaměňuje s její trivializací (tzv. cenzurou množstvím). Kult výkonu přetrvává, soustředí se však převahou svých pojetí na mechaničnost, jednorozměrnou technokratičnost a ztrátu schopnosti vnímat kvalitu v širokých systémových souvislostech. Nadprodukce elektronických informačních šumů často průměrné a podřadné kvality téměř znemožňuje rozpoznání podstatných a nosných informací, zákonitostí, kategorií, termínů, skutečného stavu toho kterého jevu či faktu nebo data. Administrativní kretenismus (výstižná Marxova metafora) tak neblahý již v poválečném komunistickém období, sebevražedně sílí i po 17. listopadu 1989. Neblaze se odráží na syntetizujících tvořivostních schopnostech obyvatelstva doslova překrmovaného kvalitativně rozpornou mediokracií a sužovaného bojem o existenci, status (společenské zařazení) a již konstatované klopotné zvládání narůstající byrokratické zátěže nejrůznějšího druhu. Prokazatelně klesá kvalita politických reprezentací na všech úrovních zastupitelských sborů. Stupňuje se atomizace společnosti.
A tak v naší současnosti, po třiceti jedna letech, v nichž se vláda věcí našich přes hříchy naše měla vrátit do rukou našich, stojíme tváří v tvář vlastním nedostatkům a nedodělkům. Jásavé akordy předeher mizí v rozplývajících se příslibech původních kvalit v dalších fázích konkretizací reformních záměrů. Okázalost formy ještě nezaručuje srovnatelnou kvalitu obsahu. Povrchní efekt až příliš často vítězí nad vůlí po pokoře, hloubce a čistotě. Naše současnost je stále častěji konfrontována s někdejšími východisky kořenícími v pochmurném klidu smradlavna biedermaieru i bolestech a rozplývavé chorobně sebestředné měkkotiny mnichovanství Druhé republiky a lámání charakterů a tvořivosti v prvních poúnorových letech, které zcela nezmizelo po celou poválečnou dobu. Změna je jen v jednom: teror nahradila trivializace a důslednost v uhýbání před řešením palčivých problémů. Společnost až karikaturně změšťáčtěla víc než kdykoliv předtím.
Hledáme-li společného jmenovatele těchto ne často připomínaných „odvrácených“ stránek naší národní povahy, je jím skutečnost hluboké všeobecné krize lidství a humanistických ideálů a perspektiva budoucnosti spíše chmurné a pesimistické než přijatelné v příštích 50 – 100 letech, která se budou vyznačovat dalším srůstáním světového lidstva, míšením jeho historických ras a pokračujícím poklesem váhy euroatlantické konstanty pozdního kapitalismu i kontinuitou v osvojování nejbližších objektů v našem blízkém vesmíru.
Hlavní otázkou bližší i vzdálenější budoucnosti naší země zůstává dovršení společenské struktury, tj. vznik a přirozené uznání zdola autority-vážnosti jejích špiček. Švejkování se snad hodí jako způsob přežívání mezních existenciálních situací, ale těžko může být účinným kulturním stavebním kamenem lidské společnosti a států.
Důsledné, mravně i hodnotově pevné „masarykování“ nelze nahradit. Stručně je lze shrnout do pojmů úcty ke kultuře vzdělání, spravování (managmentu), nápaditosti, tolerance, houževnatosti, soustavnosti, syntetickému nazírání skutečnosti, předvídavosti, prozíravé a zdatné úřední a veřejně správní činnosti, umění, tělovýchově a sportu. Úcty a přednosti ke kvalitě před kvantitou, lidství a sociální citlivosti před jejich opaky, k imperativu dopracovávání a neustálému kontinuitnímu zlepšování a zdokonalování kvality.