Ilona Švihlíková píše o tom, co odhalila smrt jednoho miliardáře o podstatě současného politického systému, ve kterém už volby nejsou to nejdůležitější.
Nečekané a tragické události přinášejí občas i něco dobrého. Třeba najednou poodkryjí téma, které jinak bylo v mainstreamu tabu.
Takovou událostí je smrt Petra Kellnera. Nejde mi teď o rozbor jeho impéria či PPF, ale o to, co najednou „vypadlo“ z mainstreamových novinářů, např. Davida Klimeše (zde). David Klimeš přitom nebyl zdaleka jediný, kdo napsal, že co bude „po Kellnerovi“ je důležitější než podzimní (hlavní) volby. Ano, když pánbůh dopustí, i motyka spustí.
Zatímco někteří byli z výše vyřčeného v šoku, jako spoluautorka knihy Kapitalismus, socialismus a budoucnost, kde rozebíráme vliv renty a rentiérů na ekonomiku a politiku, jsem se zaradovala, že se podařilo alespoň ťuknout do jednoho z největších problémů naší doby.
Čím více je západní společnost posedlá „šířením demokracie“ jako určitého ideálu (ve skutečnosti fetiše) a „správných“ hodnot, tím víc tak prostě jen zakrývá reálnou mocenskou fasádu. Na té nesedí ani ministři, ani poslanci, ale ta skutečná moc (chcete-li to natvrdo, loutkovodiči politiků), takoví jako byl Kellner.
Tato situace není zas tak nová (myslím teď v kontextu vyspělých zemí). Relativně nové bylo to, že někteří miliardáři (jako český premiér nebo bývalý americký prezident) se rozhodli jít do politiky přímo, ergo přestali se jako loutkovodiči skrývat za fasádou. Až teprve tento postup vyvolal prudké rozhořčení.
Možná teď překvapím, ale považuji to za podstatně přímější (nechce se mi používat slovo čestnější, čtenář jistě chápe), než stát za oponou a tahat za nitky. Premiér Babiš se už velkolepě přesvědčuje několik let, že být v politice, ve světle ramp, je hodně jiné než dělat byznys. A nepochybuji o tom, že kdyby nebyl v politice, nikdy by se nějaké Čapí hnízdo apod. nevyšetřovalo a nikoho by to nezajímalo.
Takové přemýšlení o těchto záležitostech a souvislostech je nebezpečná věc. Také proto se od něj ve školách ustupuje a místo toho se pořád něco prezentuje (za použití powerpointu).
I když už někdo definuje problém (viz třeba zajímavý status Martina Jaroše), na konci se lekne, kam by ho, ježišimarjá, mohlo to přemýšlení dovést, a skončí u toho, že nemáme volit miliardáře.
Jakoby tím svalí odpovědnost za obrovskou (a nikým nekontrolovanou moc) velmi bohatých lidí na občany – vidíte, jste pitomci, volili jste ho! Ale o těch, kdo jsou loutkovodiči za scénou mluvit nebudeme, protože jsme slušní liberálové a zase – bůh ví, kam by nás tahle úvaha dovedla, raději si o tom pěkně rovnou zakažme přemýšlet!
Skutečný problém je přitom nutně v propojení politické a ekonomické moci s tím, že ta ekonomická silně dominuje. Rentiérský kapitalismus (pro ty, kteří nyní dostávají hysterický záchvat a míní mě poslat do Severní Koreje jemně připomenu, že tento pojem se dokonce používal i na jednom z Davoských setkání 😊) prostě není slučitelný s demokracií. Tak prosté to je.
Nejde jen o velký majetek, jde o pozici v systému, kterou rentiéři mají. Jejich majetek jim zaručuje, že jsou jednak nedotknutelní (pokud s nimi nespadne helikoptéra) a jednak si dokážu „zařídit“ úpravu legislativního prostředí přesně na míru. Čímž se dál prohlubuje jejich privilegovaná pozice.
Ten „malý“ problém spočívá v tom, že demokracie a privilegia tohoto rázu se zkrátka vylučují. Renta je koneckonců společenský přebytek feudalismu a pokud dominuje v systému, který se popisuje jako kapitalismus, pak se prostě jedná o patologický vývoj, který nutně musí mít patologické konsekvence.
Problém tedy skutečně nespočívá v tom, že „blbí voliči skočili na špek miliardáři.“ Problém spočívá v propojení ekonomické a politické moci tak silně, že dochází:
a) dobývání renty, neboli parazitování na veřejných výdajích,
b) na tyto výdaje se stále více skládají střední a nižší vrstvy, kdežto vyšší příjmové skupiny mají k dispozici celou infrastrukturu, jak unikat zdanění,
c) systém poskytuje středním a nižším vrstvám stále méně (nespravedlnost),
d) velmi bohatí jedinci a skupiny si mohou určovat legislativní a politické prostředí na míru a být zcela skryti před zraky občanům, kterým se od rána do večera lže, že západní liberální demokracie je ten nejlepší ze všech možných světů a kdo to nesdílí, je ruský a čínský agent.
Nerovnováha mezi tím, co platí a co dostávají střední a nízko příjmové skupiny, pak nutně vede k delegitimizaci celého systému, což liberálové lpějící na statu quo, nazývají „hrozbou populismu pro demokracii.“ Ve skutečnosti populismus není nic jiného než zoufalý pokus domoci se „svého hlasu.“
Snahy „bojovat proti populismu“ nejsou potom nic jiného než snaha zachovat status quo, rituálně odstranit miliardáře, kteří udělali tu chybu, že šli přímo do světla ramp, a dál provozovat rentiérský kapitalismus, v němž se o tom skutečně důležitém nerozhoduje ve volbách, ale někde úplně jinde.
Začít je tedy potřeba u ekonomické moci a její koncentrace. Pár návrhů spolu s Miroslavem Tejklem popisujeme právě v naší knize Kapitalismus, socialismus a budoucnost aneb Mikeš už přišel.
Nejčastěji hovoříme o „osekání chapadel chobotnice“ (kam patří zrušení výjimek pro určité skupiny, a především omezení dobývání renty – pandemie nám např. velmi pěkně ukázala, kdo vládne na MPO, pan ministr Havlíček to skutečně není), dále o změně celé daňové soustavy s důrazem na posílení majetkových daní (progresivně), což je vše spojeno s ekonomickou suverenitou státu (řeči o koordinovaném postupu EU a společném boji poslouchám už 25 let, děkuji, stačilo). Proto je také autorka velkou zastánkyní ekonomické demokracie (jako třeba vliv zaměstnanců na rozhodování ve firmách) a také družstev. Demokracie nemůže být vyhrazena tomu, že jednou za čtyři roky vhodíme nějak lístek, zatímco pracovní život, jak už psal Robert A. Dahl je něco mezi poručnictvím a despotismem (mimochodem vřele doporučuji Dahlovu knihu Demokracie a její kritici).
Václav Bělohradský kdysi napsal, že nelze být svobodný dle ústavy, a otrok podle pracovní smlouvy. V době rentiérského kapitalismu je možno uvést, že nelze předstírat volby, které mají vliv něco změnit ve světě, kde dominují velké prachy.
Výše uvedené úkoly jsou nesmírně obtížné, je to doslova sebevražedná mise. To už je lehčí udělat z voliče ANO debily a předstírat, že loutkovodiči k liberální západní demokracii patří a jsou tou její nejvyšší hodnotou.