Politolog Lukáš Valeš míní, že česká sociální demokracie po víkendovém sjezdu míří výhybkou mimo parlament.
Agentura Kantar vydala v neděli 11. dubna svou novou prognózu volební podpory politických stran a hnutí. Sociální demokracie dále poklesla a získala všehovšudy 3 % voličů. Samozřejmě jedna vlaštovka jaro nedělá a vycházet z čísel jedné agentury by bylo jistě nespravedlivé. Podívejme se tedy na výsledek agentury IPSOS, která svůj průzkum zveřejnila 9. dubna, tedy v den, kdy sociální demokraté zahájili svůj sjezd. Lakonické číslo pro sociální demokracii činí 4 %. Stejné číslo přisoudila ČSSD ve svém březnovém průzkumu i agentura Median. Ještě horší jsou pro sociální demokracii trendy těchto agentur, které hovoří jasnou řečí o stálém sestupu. V posledních měsících spíše o pádu hluboko pod magickou 5% hranici, která rozhoduje o životě a smrti každé politické strany a jejím bytí a nebytí v české Poslanecké sněmovně.
Už výsledek ČSSD v posledních sněmovních volbách v roce 2017 byl přitom tristní (7,27 %). Za tuto hrůzu převzal politickou odpovědnost dosavadní předseda a premiér Bohuslav Sobotka a z vedení strany odešel. Hledal se nový, perspektivní kádr, který by stranu z této mimořádně špatné povolební situace vyvedl. A brzy se našel – místo šedivého a nevýrazného Sobotky, který se ke svému předsednictví „proseděl“ na nejrůznějších stranických grémiích, se v roce 2018 stal novým předsedou mladý, populární a skrz naskrz charismatický Jan Hamáček. I jeho kariéra ovšem stála a padala se stranickými sekretariáty, návštěvami nejrůznějších konferencí a který ke všemu byl zcela spoluzodpovědný za volební katastrofu – vždyť byl Sobotkovým místopředsedou. Politika ale, ta mocná čarodějnice, používá paměti jako šafránu a Hamáček slíbil zázraky. Když strana opět prohrála na celé čáře. Tentokráte šlo o komunální volby a v Praze se poprvé od listopadu 1989 nedostala ani do celopražského zastupitelstva, prohlásil nový pan předseda, že se strana „odrazila ode dna“.
Následovala další katastrofa: v květnových volbách do Evropského parlamentu sociální demokraté opět zcela propadli a poprvé v českých dějinách neobsadili ani jedno křesílko. Jan Hamáček kontroval, že si jen sociální demokraté procházejí nelehkým údobím, ale on a právě on převede úspěšně stranu těmito močály a stíny. Byl tedy znovu zvolen. Následovalo další Waterloo v podobě krajských voleb vloni na podzim, kdy navíc v paralelních senátních volbách sociální demokracie neobhájila jediné z deseti senátorských křesel a opět v premiéře přišla o svůj samostatný senátorský klub.
Rozumná politická strana, která ještě neztratila zbytky pudu sebezáchovy, by musela na svém nejnovějším sjezdu dojít k dvěma jednoznačným závěrům. Za prvé: Jan Hamáček je špatným předsedou, který všechny volby prohrál a tudíž je zde zcela jednoznačný důkaz jeho politické neschopnosti. Za druhé: katastrofálně chybná je i jeho politická koncepce, která zavedla sociální demokracii do náruče hnutí ANO, ačkoliv táž sociální demokracie se před volbami 2017 i krátce po nich dušovala, že už podobnou chybu, jež ji dovedla právě k oněm kritickým 7 %, již nikdy (a to opravdu nikdy) neudělá.
Zdá se ale, že sociální demokracie je strana „ukutá z jiného materiálu“ a žádná dosavadní porážka pro ni není dostatečným poučením. O této smutné skutečnosti jsme navíc čtenáře !Argumentu pravidelně informovali. Nestačilo dokonce ani to, když ČSSD její vlastní koaliční partner na podzim roku 2020 podvedl s jejich úhlavním nepřítelem ODS, když spolu prosadili snížení daně ze mzdy a definitivně tím zasadili smrtelnou ránu veřejným financím. Co by se asi muselo stát, aby ČSSD pochopila, že posledních několik let jde zcela špatným směrem a vedou ji lidé, kteří možná sami nevědí, co je pro stranu dobré. Zato ale po čertech vědí, co je dobré pro ně. To ale mohou být, a často i jsou, dvě zcela rozdílné věci.
Opětovná výhra, byť o prsa, Jana Hamáčka v souboji o další dva roky v Lidovém domě, složení jeho „týmu“ i oba protikandidáti, kteří přitom byli u všeho podstatného, co se ve straně v posledních 3 letech stalo a kteří tedy nepředstavovali skutečnou alternativu k Hamáčkově cestě „do bezvědomí“, bohužel ukázali, jak na tom ČSSD skutečně je. Politologové a političtí komentátoři mohou pouze konstatovat, že výhybka pod 5 % byla definitivně zařazena. A následuje druhá (neméně důležitá) otázka, na kterou se ale možná sami sociální demokraté bojí dát odpověď: Bude sociální demokracie dostatečně silná, aby přežila 4 roky mimo sněmovnu? Nebo je to konec její téměř 150leté historie?