Ondřej Krátký komentuje premiérovu formulaci o vrbětickém výbuchu jako „útoku na zboží“ a její promarněný potenciál v politickém ohledu.
Premiér Babiš se podle mě ke škodě věci omluvil za to, že výbuch ve Vrběticích nazval útokem na zboží – pokud šlo tedy opravdu o zbraně určené na vývoz do Sýrie či na Ukrajinu. Protože pak by jednak jeho tvrzení bylo správné, jednak by celou věc utišilo, a o to víc by se dalo konat zpravodajsky za scénou. Takhle se vše jen čeří a dost možná spěje k další pražské „defenestraci“ – kdy za cizí zájmy vyhodíme oknem mj. i zdravý rozum.
Při čtení informací o celé kauze v první řadě stále není moc jasno v tom, komu vlastně byla zásilka z Vrbětic určena. Případně jestli vůbec měla jít na export. To je přitom klíčové při hodnocení toho, jestli šlo o útok na stát, nebo na zboží. Každý vojenský export má buď povolenku ministerstva obrany, nebo tzv. certifikát konečného uživatele či nějaký další, průkazný dokument o tom, kam zboží vyváží, resp. komu ho prodává. Pokud ani takový nemá (vyváží se např. „jen“ v rámci EU, na licenci apod.), pak by ho měl mít ten další (pře)prodejce – v tomto případě „(ne)otrávený“ Bulhar. Podle takového dokumentu se přitom dá (alespoň s určitou mírou přesnosti) určit, kam se vezlo (reálně či aspoň deklarovaně, popř. přes kterou další / třetí zemi se re-exportovalo apod.), kdo byl cílový klient, případně kdo vše platil apod.
Dále: pokud údajní ruští agenti spolu s dalšími kolegy ve Vrběticích skutečně úřadovali, je nutné se na věc podívat i ruskou optikou. Byly-li dané zbraňové zásilky skutečně pro Bulhara, který je dál s vědomím USA posílal do Donbasu či severovýchodní Sýrie (případně je prodával USA či nějaké jejich front company, která je pak posílala dál), pak šlo z pohledu Kremlu o vyzbrojování elementů nepřátelských spojencům Ruska, případně Rusku samotnému. Připomínám, že v Sýrii jde Rusku o pomoc oficiální vládě, na Ukrajině o pomoc části země, která se chce oddělit od Kyjeva. Pokud někdo posílá zbraně hráčům jdoucím proti těmto záměrům, pak Kreml moc nebude řešit hranice či případné povahové rysy, zvyky a obyčeje vrbětických strýců a tet, ale sleduje jen trasu případného pohybu, cíl a úkol. Geografická členitost, národní specifika či kulturní či jiná specifika vrbětického kraje jsou v tomto ohledu podružné. Jakkoli je to cynické, opět to mluví ve prospěch varianty „útok na zboží“.
Jako poslední je nejasný aktuální (nápadný) souběh všech možných kauz a událostí se středobodem v Rusku – od Navalného přes debatu kolem Sputniku V až po zde popisovanou kauzu; od prapodivného mlžení červenomikiňáka Hamáčka (kde toto mlžení vlastně začíná? Jen u cesty necesty do Moskvy? Nebo u vyhození Petříčka, které má vypadat jako msta za vnitrostranickou rebelii, ale může být klidně jen umetením cesty Kulhánkovi /který jednak sám „dobře mete“ a který se evidentně „nezakecá“/? Nebo snad už u Hamáčkova rodného listu?) až po obrácení Ferdiše Pištory v podobě premiérova sebekritického prozření v tom, že útok na zboží byl vlastně odporný teroristický čin. Od tajemného mlčení z Hradu až po intenzivní zpravodajství o tom, jak se u ukrajinských hranic shlukují ruská vojska. A tak dál – až je skoro lepší vypnout internet a jít se projít do lesa.
Možná právě tam (či na jakémkoli jiném klidném místě) nám dojde, že jakkoli Babiše nemusíme, tak byl jeho výrok o zboží – v širokém, geopolitickém kontextu – doposud tím nejlepším zhodnocením dané věci, jaké mohlo zaznít. Není sice moc jasné, zda se ho Babiš, (který se kolem zboží profesně pohyboval celý život), dopustil za plného vědomí (a případně nabrífován bezpečnostními službami, markeťákem Prchalem či guru Faltýnkem), nebo to byl jen takový blábol; každopádně to byla formulace, která měla potenciál situaci uklidnit – a třeba i být (dobrou) zástěrkou pro další kroky, které mohly dál přispět prevenci toho, aby se něco podobného neopakovalo, posílit asertivitu v jednání s Ruskem, pomoci v klidu získat další zásadní fakta apod. Místo toho ale následovala (ponížená, píárová, případně s nějakým dalším rádcem v pozadí koordinovaná) omluva a cosi, co připomíná (nejen u Babiše, ale i u Hamáčka a jak se zdá i u horlivého čerstvého ministra Kulhánka) pouhou žákovskou recitaci z not.
Doufejme jen, že (dominový?) efekt činů uskutečněný pod lákavou aurou takové „sebevědomě vůdcovské“ deklamace skončí v lepším případě (pro začátek) poměrem nula / nula (počtu zaměstnanců naší ambasády v Moskvě a ruské v ČR) a po čase jejich postupným (opětovným) navyšováním – a ne tak, jak tomu bývá vždy nedlouho poté, když v Praze dojde k defenestraci.
Článek vyšel ve spolupráci s webem Rebuldsyria.cz.