Petr Kužvart míní, že poslední aféra je mimo jiné odrazem naší mnohostranné a mnohovrstevné české ubohosti. Co s tím?
Jako se v kapce rosy může na prchavý okamžik odrazit celý svět, tak se ve vrbětickém průšvihu a jeho souvislostech může v básnické zkratce odzrcadlit veškerá naše aktuální mnohostranná a mnohovrstevná česká ubohost. Je šance s tím něco dělat?
Všestranně absurdní vrbětický příběh
Je to dílem jako u blbejch a dílem jako u navedenejch! Předně neopakujte zjevnou kolektivně sdílenou pitomost, že šlo o teroristický čin. Teror vypadá jinak a hlavně, něco jiného je jeho cílem. Všem těm rozumbradům snaživě opakujícím tuhle pitomost bych z výchovných důvodů naordinoval bezprostřední zkušenost s opravdovým a nefalšovaným, brutálním terorem. Stejnou medicínu by měli povinně užívat hlupáci a švindlíři, mluvící o environmentálních aktivistech jako o ekoteroristech. Ti i oni by si při setkání s nefalšovaným terorem rychle nadělali do kalhot.
Je ovšem průkazným faktem, že lidská pitomost nezná mezí!
Ve Vrběticích šlo s největší pravděpodobností (BIS a spol. zjištěné detaily stále utajují) o špinavou, darebáckou diverzní akci tajné služby, provedenou nelegály na cizím území. Dva nezúčastnění mrtví jsou jen nepodstatnou vedlejší škodou (collateral damage). Ti dva Češi v tom nejspíš vůbec nejeli a byli jen v nesprávný čas na nesprávném místě. Možná nic zlého netušíce bezděky ve skladu svou činností odpálili ukrytý a odjištěný výbušný systém, který je roztrhal. Bylo to darebáctví, nicméně teror vypadá a hlavně funguje opravdu jinak. Tady šlo (jak se zdá) o diverzní akci za účelem zmaření jistého obchodu, možná byla spuštěna i v zájmu fyzické likvidace zainteresovaného bulharského překupníka.
Je neuvěřitelné, jaký musel v tom muničním skladu fungovat nefalšovaný bordel. Děravý plot, sbírání hub v těsné blízkosti skladů, vrátnice, kde se nic pořádně neuhlídá a nejspíš ani neeviduje. A tak české tajné služby ani nevědí, zda tam ti dva agenti opravdu byli, nebo zda poslali najatého místního pěšáka, který do areálu běžně chodil, možná tam i pracoval a každopádně to tam velmi znal.
A ti dva údajní agenti superelitní jednotky GRU pro špinavou práci, to byli někde na nádraží mezi povaleči ad hoc najatí nazdárci nebo co? Jak mohli po Evropě opakovaně jezdit a účastnit se různých akcí se stále stejnými zfalšovanými pasy a nezměněnou vizáží? To ruské vojenské rozvědce nestálo za to, opatřit jim vždy nové kvalitní krytí, nechat je jednou jít do akce vyholené, podruhé pro změnu zarostlé plnovousem a s dlouhými vlasy? To si byli v GRU tak jisti, že si mohou v Evropě dovolit cokoli a že jim to bez problémů projde? Neuvěřitelné! Nemám tajné služby všeho druhu, tyto skryté špiclovské a násilnické struktury, vůbec rád, ale že by to byli takoví ubozí nazdárci, to bych tedy opravdu nečekal! Tady mi něco nehraje.
Tajné služby všech mocností dělávají to samé a podle toho s nimi zacházet!
Ale pojďme dál. Podobné útvary nejen pro špiclování, ale i pro nelegální špinavé operace mají všechny tajné služby, v různém rozsahu, ale opravdu všechny. Bohužel! A čas od času se i s odstupem času provalí, co kde provedly. Musíme si na to zvyknout a něco s tím dělat. Zrovna vrbětický skandál je velmi zajímavou příležitostí vykázat zastoupení Ruské federace konečně do patřičných mezí, tedy srovnat početnost osazenstva zastupitelských úřadů ČR a RF na zásadě reciprocity a do budoucna si ohlídat pokusy o nový tichý početní růst osazenstva baráku na náměstí Borise Němcova v Praze.
Jenže ono by to chtělo – pokud bychom ovšem nebyli jen podřadný a nesvéprávný přívěsek euroatlantického mocenského uskupení – časem srovnat na principu reciprocity početnost aparátů zastupitelských úřadů ještě přinejmenším v případě Spojených států a Čínské lidové republiky. I tam jsou určitě také rozvědčíci, špióni a možná i specialisté na špinavé akce pod diplomatickým krytím. Je jen otázkou, zda naše vojenská nebo civilní kontrarozvědka má vyhodnoceno, kdo je kdo, koho vyhošťovat přednostně a kdo může zůstat. Tohle se ovšem nedá dělat nějak překotně, je nutno vyčkat na příhodný moment, na nějakou tu aférku nebo nějaké takové aférce i trochu pomoci na světlo, příležitostně ji aktivně a promyšleně vyvolat – a pak toho náležitě využít a početně srovnat osazenstva ambasád na principu rovných počtů.
Suverénní národní stát a politováníhodný nesvéprávný přívěsek
Ale to bychom museli být suverénní národní stát, nikoli onen nesvéprávný, periferní přívěsek Západu. Nikoli pohodlný a ziskový krmelec Evropy, nikoli levná montovna subdodávek a příhodné odbytiště pro nadbytky subvencované západní agrární a potravinářské produkce. Nesměli bychom mít skoro všechno národní bohatství rozprodáno a vyprodáno do cizích rukou, ve vlastnictví zahraničního kapitálu.
Ono to tak musí být, když naše politické reprezentace, jak přicházejí a odcházejí se s takovým stavem dílem smiřují a dělají hlavně své pragmatické reálpolitické kariéry, dílem jsou přímo nastrčeny a vydržovány, aby tyto ubohé české vnitřní poměry hlídaly a zajišťovaly jejich nezměnitelnost (nejnovější příklad: odmítnutí povinných kvót české agrární produkce na českém trhu Parlamentem ČR). S takovou politickou reprezentací není vyhnutí, není žádná naděje na, byť i jen dílčí, nápravu. Ovšemže, nabízí se banální konstatování: co si dobrovolně volíme to taky právem máme. Ale není to tak docela pravda. Formálně stále ještě demokratická, nikoli manifestačně-povinná volba je problematická, pokud všechny volební alternativy jsou, jak se říká, jedna za osmnáct, druhá za dvacet bez dvou, třetí taky nějak tak a čtvrtá, pátá, šestá atd. zrovna tak. Opět a vždy jen jako pouhé varianty na totéž smutné reálpolitické téma.
Což takhle program národní a státní emancipace? A jak dál v zahraniční politice?
Abych ale nebyl nespravedlivý, tak ono je to tak, že jedna volební nabídka je za osmnáct, druhá za osmnáct a půl, třetí za sedmnáct a tam úplně vzadu jsou dvě straničky svorně po devatenácti. Ani jedna nemá principiální program všestranné české národní a státní emancipace. Tím nemyslím vypjaté národovectví, krajní nacionalismus, takové to „nic než národ!“. Tím myslím jasnou formulaci a prosazování českého národního zájmu s vědomím evropských a mezinárodních kontextů i kooperací, tím rozumím soustavnou snahu dostat podstatné politické a ekonomické agendy pod národní kontrolu, vykupovat nebo vyvlastňovat postupně rodinné stříbro národa v minulosti do cizích rukou zašantročené, formulovat multivektorovou, suverénní zahraniční politiku státu založenou na onom masarykovském: já pán – ty pán! Bez podlézavosti a zahanbujícího slouhovství vůči komukoli. Tím mám na mysli také soustavné budování ozbrojených sil pro obranu této země a jejích podstatných zájmů místo pouhé žoldnéřské soldatesky, ochotně nasazované tam, kde euroatlantické panstvo pokyne.
Kdy konečně a jasně nějaký politický subjekt tuto naléhavou agendu budoucnosti zdvihne, osvojí si a dá se do díla? Já vím, okamžitě se na takovou stranu nebo hnutí zaměří všechny myslitelné a disponibilní sračkomety, všichni prožluklí pisálci, dezinformátoři a investigativci napojení na tajné služby z celého mediálního mainstreamu. Okamžitě začnou úřední šikany a provokace, bulvár ucítí prostředí plné potenciálních pikantních témat a skandálů a paparazziové se dají do práce. Tahle politika bude pro své exponenty spíš sebeobětováním než šancí na standardní politickou kariéru! Hned dostanou nálepku populistů, extremistů, fašistů a oficiální propaganda nás bude podprahově přesvědčovat, že určitě žerou lidský maso! Ale stejně by se to mělo zkusit. Dřív než celkové národní a obecně společenské zludračení a zaplevelení veřejného prostoru i našich hlav účelovými pseudoproblémy nezpůsobí, že už budeme zcela zpitomělí a že už bude příliš pozdě.
S kým v tomhle počítat a hned se nezklamat a nezkrachovat? Nevím, nejsem jasnovidec Ale tato politická agenda se opravdu stále naléhavěji nabízí a nezačít s touto politickou objednávkou vážně pracovat může znamenat ztrátu šancí, jež se již nemusejí opakovat. Pokud jde o vícevektorovou zahraniční politiku, pak se určitě nabízí užší spolupráce na regionální úrovni zejména se Slovenskem a Rakouskem. Asi i s Maďarskem, jakkoli je nutno se mít na pozoru. Jde o bývalou středoevropskou mocnost – rakouské Zalitavsko, drsně odpravené po roce 1918. Lze tu očekávat restaurační tlaky a rozpínavost působící na úkor sousedních států. Podobné je to i s Polskem a jeho ideály „Rzecpospolitej od morza k morzu“. Navíc tam nyní vládne podivná paleokonzervativní národovecká pravice (ale to třeba na Slovensku zrovna taky) a země je až servilně a jednodimenzionálně proamerická a rusofobní, stejně jako pobaltské státy. A ovšem klíčové je politické a hospodářské vymezení vůči Německu a Německem sjednocované Evropě, jež dostává čím dál tím pronikavější rysy evropského superstátu (nadstátu), který je plně ve vleku euroamerických nadnárodních korporací a superoligarchie, pouhých pár promile populace, zato všeho schopné. No, tedy nic moc. Přesto se o to budeme muset pokusit.
Lékem na válečné štvaní a rusofobii nemůže být naivní rusofílie!
A v tomto kontextu je nutno vyvarovat se něčeho hodně nebezpečného. Pracovně to nazvěme efektem kyvadla, případně redukováním politického směřování do modelu buď zácpa – nebo průjem a nic mezi tím a nic mimo to! Po desetiletích soudružského objetí bratrských sovětských soudruhů, RVHP a Varšavské smlouvy se kyvadlo v 90. letech vychýlilo na Západ. Celkem logicky a zprvu to ani moc nevadilo. Ale svět se začal rychle měnit. Už 20 let tu máme stupňující se nepřátelství a agresivitu Západu vůči obrozujícímu se Rusku. Není divu. Euroamerický neoliberálně-globalistický systém je založen na povinném růstu a expanzi. Po ovládnutí, zmetabolizování, vyrabování a vykořistění střední Evropy a Balkánu v 90. letech a v prvém desetiletí tohoto století je nezbytné pro přežití systému, upadající hegemonie USA a udržení astronomických zisků superoligarchie zase něco dobýt, ovládnout, zprivatizovat za hubičku a vyrabovat. A nabízí se už vlastně jedině Rusko se svými obrovskými přírodními, zejména nerostnými zdroji, se svou nekonečnou územní rozlehlostí, se svou obstojnou technickou infrastrukturou a průmyslem, s rozvíjející se agrární produkcí a s celkem kvalifikovanou pracovní silou. Tady by se to privatizovalo a kradlo! Jenže mají smůlu. Drancovací okno 90. let se rychle zavřelo a najatí političtí spekulanti a prozápadní agenti typu pana Navalného pořád ne a ne dosáhnout zorganizování úspěšného majdanu na Rudém náměstí a zajistit tak destrukci ruských mocenských a obranných struktur. Jakkoli se americká ambasáda v Moskvě snaží, to se jí musí nechat. Nefláká se. Ale nevypadá to, že by se rozklad ruského oligarchického kapitalismu a autoritářského vládnutí v dohledné době povedl.
A tak Západ v poslední dekádě stále víc sází na válečné řešení. Na nesmírně riskantní velkou válku v Evropě proti Rusku. K tomu má být zneužita zničená Ukrajina, byl také nedávno podniknut nepovedený pokus o majdan v Minsku a také se nabízejí Turci se svými islamisticko-imperiálními choutkami. I ti mají totiž zjevně svá želízka v ohni, a to v prostoru Kavkazu a střední Asie, kde by se mohlo ujmout bratrské podchycení islamizovaných turkických národů a národností Tureckem. Válka o Náhorní Karabach mohla být v tomto smyslu takovou malou generálkou hned v sousedství Ruské federace, provedenou na úkor Arménů, ruských spojenců. Kdo sleduje v posledních měsících eskalaci napětí od Baltu po Černé moře, ten ví, že válka proti Rusku se již vede. I když zatím jen hybridními nástroji a formami. Vše špatné se svádí na Rusy. Oni se sice nyní jen brání soustředěnému tlaku Západu, ale přesto je údajně na spadnutí jejich útok na Ukrajinu. A haraší se hlasitě zbraněmi. Ale to se může hodně rychle změnit – a dokonce i proti vůli všech zúčastněných stran! Stačí náhoda, shoda nešťastných okolností nebo bezděčné zajiskření.
V tomto kontextu není snadné zůstat v klidu, uchovat si nadhled, kritický přístup a nechovat se primitivně podle zákona kyvadla. Pokud máme dost Bruselu i Amíků a jejich roztahovačnosti, arogance a mocenských tlaků, pokud nás disgustuje politický a mediální mainstream v této zemi, jeho trapná a odporná posluha Západu, jeho pokrytectví a zjevná zaprodanost cizím zájmům, pak bychom se ovšem neměli v reakci na to vrhat do náruče Rusů, jakkoli jsou nyní v pozici slabosti, v pozici právem se před přesilou bránící mocnosti.
Všechny mocnosti dělají totiž nakonec to samé. Všechny hoví bez ohledů na jiné pouze svým vlastním zájmům, všechny vás využijí a pak hodí přes palubu, když se jim to bude hodit. Ani Velký bílý otec ve Washingtonu, ani velký ruský bratr v Kremlu, ani Velkoněmec v Berlíně nás šanovat v žádném případě nebudou. Proto varuji před vstřícností vůči nim všem a tedy i vůči Rusům – a v posledních letech i vůči dravě nastupujícím Číňanům. Ostatně s Rusáky mají přece starší generace u nás své bohaté zkušenosti. Nebuďme naivní, nedělejme věci, za které se v budoucnu budeme stydět a kterých budeme litovat, věci, na které můžeme výhledově pěkně doplatit. Snažme se stát pány ve vlastním – bohužel v nedávné minulosti rozkradeném a vyrabovaném – domě a nezaprodávejme se žádné mocnosti, jakkoli se dneska může na nás tvářit přívětivě. Nebuďme nazdárci. Učme se z dějin 20. století. Neopakujme minulé chyby. Nestřídejme zácpu průjmem!
Tolik tedy na okraj veskrze poučného vrbětického skandálu.