Strategická autonomie není kouzelná hůlka, ale dlouhodobý proces, jehož cílem je zajistit, aby se Evropané stále více starali sami o sebe. Jeho definice je přes frekventované použití mlhavá.
Za poslední dva roky se strategická autonomie stala jednou z nejpoužívanějších frází v evropských politických kruzích. Politici stále více zdůrazňují potřebu zavést opatření na posílení strategické suverenity Evropy v řadě oblastí – od obrany přes digitální sféru po farmaceutické a zelené projekty, napsal Simone Tagliapietra pro think-tank Bruegel.
Pojem „strategická autonomie“ však stále zůstává definován mlhavě. Zde je zapotřebí jasnosti, protože mezi autonomií a autarkií skutečně existuje jemná hranice.
Může být užitečné vrátit se ke knize Josepha Nye a Roberta O. Keohana „Power and Interdependence“ z roku 1977: „Žijeme v době vzájemné závislosti.“ Není nic, co bychom mohli udělat, abychom to zvrátili. Můžeme pochopit různé způsoby, kterými lze asymetrickou vzájemnou závislost manipulovat jako zdroj síly, a přijmout rozumné strategie, jak tyto manipulace zvládnout.
Kniha tehdy přinesla radikální a komplexní vysvětlení mechaniky ovlivňující světové záležitosti: na jedné straně tu je „mocenská politika“ a na straně druhé „komplexní vzájemná závislost“. (Pozn.: čtvrté vydání vyšlo v roce 2012 s předmluvou amerického novináře a spisovatele Fareeda Zakarii).
Autonomie jako past
Profesor Richard Youngs míní, že ze strategické autonomie se může stát past a pro Carnegie Europe napsal: Pokud autonomie zajde příliš daleko, může se stát, že EU bude méně schopná prosazovat a dosahovat svých cílů zahraniční politiky.
Evropská unie postavila strategickou autonomii do středu své zahraniční politiky. To vyvolalo mnoho debat o tom, co tento koncept znamená a jak pravděpodobně ovlivní vnější činnost EU. Strategická autonomie jde ruku v ruce s dalšími pojmy, jako je geopolitická moc a evropská suverenita.
Prohlášení evropských politiků definují strategickou autonomii jako schopnost jednat. Přitom kombinují dvě oddělené oblasti politiky. V obranné a politické sféře tento koncept používají k označení hromadění schopností. V ekonomické a jiné sféře ji používají k označení snahy o nižší úroveň spoléhání se na ostatní.
V tomto smyslu spočívá důvod pro strategickou autonomii na chybné základní diagnóze. Geostrategický problém nejčastěji nevyplývá z toho, že by EU neměla schopnost jednat, ale ze způsobu, jakým se Unie rozhodne využívat kapacity, které má.
Proč je evropská strategická autonomie důležitá
Tématu strategické autonomie se věnuje i vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Josep Borrell. Proč je podle něj důležitá evropská strategická autonomie? „Protože svět se změnil. Je těžké tvrdit, že jste politickou unií schopnou jednat jako globální hráč a jako geopolitická Komise, aniž byste byli autonomní,“ míní Borrell.
Dále ve svém příspěvku uvádí: Váha Evropy ve světě se zmenšuje. Před třiceti lety jsme představovali čtvrtinu světového bohatství. Předpokládá se, že za 20 let nebudeme představovat více než 11 % světového HNP (hrubý národní produkt). Další dvě desetiletí budou zásadní, protože Čína je využije k tomu, aby se stala první globální mocností, než bude sama konfrontována novými demografickými omezeními, které zpomalí její vzestup. Štafetu by pak pravděpodobně mohla převzít Indie.
Pokud nebudeme jednat společně, staneme se irelevantními, jak mnozí argumentovali. Strategická autonomie je z tohoto pohledu proces politického přežití. V takovém kontextu zůstávají naše tradiční spojenectví zásadní. Nebudou však stačit. Jelikož se rozdíly v síle zmenšují, svět se stane více transakčním a všechny mocnosti, včetně Evropy, budou mít tendenci být také transakčnějšími. To je nevyhnutelná pravda.
Druhý faktor souvisí s transformací ekonomické vzájemné závislosti, do níž jsme jako Evropané hodně investovali, zejména prostřednictvím obrany multilateralismu. Dnes jsme v situaci, kdy se ekonomická vzájemná závislost stává politicky velmi konfliktní. A to, co se tradičně nazývalo měkká síla (soft power), se stává nástrojem tvrdé síly.
Pandemie odhalila zásadně asymetrickou povahu vzájemné závislosti a zranitelnost Evropy. Věda, technologie, obchod, data, investice se stávají zdroji a nástroji síly v mezinárodní politice. Jedná se o velmi důležitou změnu, která by nás měla vést k posílení všech nástrojů nad rámec bezpečnosti a obrany, zejména těch pravomocí a nástrojů Komise, které máme k dispozici, abychom hájili své zájmy.
Evropa je dnes navíc na svém okraji konfrontována s určitým počtem konfliktů nebo napětí v Sahelu, v Libyi a ve východním Středomoří. V těchto třech případech musí Evropa jednat ještě více a sama, protože tyto problémy se netýkají primárně Spojených států.
Proto musíme být přítomni a aktivní v oblastech, kde jsou v sázce naše zájmy. V konfliktech, jako je Náhorní Karabach, Libye a Sýrie, jsme svědky formy „astanizace“ regionálních konfliktů (ve vztahu k formátu Astana o Sýrii), která vede k vyloučení Evropy z řešení regionálních konfliktů ve prospěch Ruska a Turecka.
Evropané mají odlišné vnímání rizik
Ne všechny evropské státy vidí problémy stejnou optikou, protože nesdílejí ani stejnou historii, ani stejnou geografii. Výsledkem je, že nemají stejné strategické vnímání.
I když se členské státy EU obecně shodují, že čelí stejným rizikům, vnímání těchto rizik je nutně odlišné. Na východě, na jihu nebo na jihovýchodě není vnímání hrozeb a nebezpečí stejné. Z tohoto pohledu bude „Strategický kompas EU“ velmi důležitý, protože jeho cílem je přesně harmonizovat vnímání hrozeb a rizik.
Rámec, který musíme definovat, však nemůže být vyjádřením preferencí nejmocnějších států. Protože žádný stát v Evropě není oprávněn přednášet ostatním, pokud jde o definování hrozeb a zájmů Evropy.
Psali jsme:
- EU kolem vlastní strategické autonomie tápe
- Borrell: Evropská zahraniční politika za časů korony
- Změna v Bílém domě vede v Evropě k pochybnostem ohledně vlastní strategické autonomie
- Borrell: EU by se měla stát globálním hráčem
- Borrellova doktrína: Evropa čelí novým impériím
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.