Milan Daniel hodnotí nedělní vystoupení prezidenta Zemana. Proč se ukázalo promarněnou příležitostí?
Kritici vystoupení prezidenta Zemana k vrbětické kauze rozporují především jeho právo zpochybňovat – podle nich jednoznačnou – vinu Ruska. A to přesto, že účast ruských agentů na akci nelze a zřejmě ani nebude lze doložit relevantním důkazním materiálem. Doposud známá fakta by smetl ze stolu každý nezávislý soud.
Křik svědčí o tom, že Zemanovým odpůrcům o fakta vůbec nejde. Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. A prezidentův požadavek na řádné vyšetření celé věci je bohužel znehodnocován hned v několika rovinách.
Kritické je především stáří případu. Po více než šesti letech a proběhnuvším soudu, kde byli všichni obvinění osvobozeni, je velmi pochybné, zda nové vyšetřování na hromadě trosek skladů zarostlých plevelem přinese nějaké nové skutečnosti.
Důkazy se samozřejmě hledají i mimo areál, viz zjištěný pohyb ruských zpravodajských důstojníků na Moravě, podezřelé elektronické zprávy a podobně. Ale ani z tohoto písku se nedá postavit skutečný hrad.
Zeman konečně zmínil dvě vyšetřovací verze: kromě „ruského útoku“ i málo pravděpodobné nešťastné náhody.
Ale proč jen dvě verze? Moderátorka Tománková se jej bohužel nezeptala na to nejdůležitější: kdo a proč mohl mít podle něj na té destrukci zájem?
Kandidátů, toužících po zničení do té doby jakž takž korektních česko-ruských vztahů, by se našlo vícero. Ukrajinskými fašisty počínaje, mám-li být konkrétní. Nějaký Stepan okolo Vrbětic v říjnu 2014 náhodou nešel? Těžko říci, že. Není zájem to zjišťovat.
Zemanovi nevadí vyhoštění houfu zpravodajských důstojníků, protože je nemá rád a nemají tu co dělat. V tom se asi s prezidentem shodneme, ale co kdyby to takhle vytmavil třeba i Američanům, když k CIA sympatie rovněž nechová?
Hlava státu požaduje důkladné vyšetření věci, současně však bez důkazů a bez soudu schvaluje trest vyhoštění desítek diplomatů (kteří s kauzou nemohou mít nic společného). Na Zemanově projevu bylo překvapující, s jakou lehkostí se přes tento rozpor přenesl.
Na Miloši Zemanovi jsem v minulosti oceňoval schopnost racionálního myšlení, naopak prohrával v důsledku své samolibosti, které nedokázal nedat průchod.
V rozhovoru s moderátorkou Terezií Tománkovou přešla tato jeho vlastnost do namyšleného a neskrývaného buranství a pro mnoho lidí se tím odepsal. Je to škoda, protože představoval naději na rozumnou politiku.
Subjektů, které se o ni pokoušejí v situaci, kdy se mnoho občanů cítí být aktuální politickou situací zhnuseno, mnoho není.
Nad furiantskou roztržkou s velmocí můžeme nejen kroutit hlavou a čekat, co nedobrého nám přinese. Je to ale také příležitost k tomu, abychom se zamysleli, jakou politiku vlastně chceme a co bychom od ní chtěli.
Mír? Slušnost? Uvážlivost? Spravedlnost? Spolupráci? Solidaritu s těmi, kteří chtějí totéž?
Miloš Zeman měl příležitost ten prapor zvednout. Ale bylo to zjevně nad jeho síly.
Prosejme si sami pro sebe politickou scénu, vyřaďme z ní bohapusté štváče, prznitele práva, nositele nenávisti a odpůrce dialogu. Jinak bude zle.