Historička umění Věra Beranová píše o nových a starých možnostech návratu k uměleckému zážitku zprostředkovaném přímo, a nikoliv jen virtuálně.
Čtenáři !Argumentu se mohli setkat s texty nazvanými: Umění ve virtuálním prostředí, Umění jinak, Možné a nemožné cesty kultury a umění, i dalšími. V podstatě se v nich objevovaly úvahy o tom, jakým způsobem se v tomto čase dostává kultura a umění k divákovi, posluchači, čtenáři. Konstatovali jsme, že se zde objevily cesty nové, staronové, některé se v průběhu tohoto dramatického roku vytratily. Není to však jen otázka vlastních tvůrců, kteří ty cesty hledají, z nichž řada převzala roli organizátora, manažera, ale je to i otázka těch, pro které jsou umělecká díla, kulturní akce určeny. Jak jsme my, jako diváci, či posluchači, schopni a ochotni vnímat umění, které se k nám dostává těmito cestami.
Virtuální cesty byly (a stále ještě jsou) plně vytíženy. Od tradičních opakujících se záznamů, kde své místo bezesporu sehrává autorský vstup, například autorské prohlídky výstav, až po autentické přenosy – divadelní či koncertní vystoupení. Přece však je na obou stranách (jak autorské – interpretační, tak i strany příjemců – publika) zřejmé, že se jedná o pouhou náhražku a tak často slyšíme, především od interpretačních umělců, kterým se poskytuje, na rozdíl od jiných, velký prostor v médiích: „Je to fajn, ale…“ chybí, jak říkají „ten vřelý kontakt s lidmi“. Jsou to především umělci pohybující se ve světě pop kultury, kde mnohdy větší váhu sehrává dotyčná osobnost, než vlastní umělecký výkon.
Je však neoddiskutovatelné, že význam umění se skrývá, či je obsažen, ve svaté trojici: autor, také interpret – dílo, interpretační výkon – vnímatel/recipient, publikum. Živý kontakt těchto veličin pak předpokládá hodnotný umělecký, či estetický zážitek.
Nová „koronavirová“ doba ale také znovu podnítila hledání přímých, tedy nejen virtuálních, cest. Cest přímého kontaktu diváka, posluchače s dílem, interpretem, můžeme snad napsat „z očí do očí“. Jsou to nejen cesty nové, ale ve své podstatě i staronové. Každopádně svůj význam nabývá umění ve veřejném prostoru, které vždy, a to v těch nejrůznějších kulturách doslova od pravěku (Tassili, Altamira), až po naši současnost, jistě sehrávalo a sehrává svou roli. Tak například jsou ve volném prostoru instalována díla současných umělců s názvem Sochy pro Zbraslav, které se zde ucházejí o přízeň obyvatel, autorů Jiřího Davida,Vojtěcha Míči a Pavla Hoška. Městská část Praha-Zbraslav chce tímto svým projektem dát veřejnému prostoru, nejen jeho praktickou, utilitární podobu, ale jeho představitelé chápou smysl a postavení i moderního umění pro nejširší veřejnost.
V rámci veřejného prostoru to nemusí být jen tradiční objekty, plastiky. Naše současnost díky různým technickým vymoženostem nabízí i jejich novou formu. V podobě vizuální kultury, vizuální komunikace. Jsou to například projekty realizované v rámci festivalu Umění v prostoru na fasádě budovy Kunsthalle na pražském Klárově. Tak se umění dostává do ulic a na náměstí, nejen ve své podobě tradiční statické, ale i dočasné, proměnné. Asi zase nic nového pod sluncem. Jsou to však i netradiční prostory, kde současné umění nachází svůj azyl. Jako například výstava tvorby Jana Samce (ředitel Galerie umění Karlovy Vary) probíhající v kostele Sv. Ludmily na pražských Vinohradech.
Jistým návratem k přímému vztahu diváka a uměleckého díla patří připravované projekty. Jsou to výstavy, které jsou připraveny a čekají na hodinu H, kdy se budou moct otevřít publiku. Je jich celá řada, z těch na které se jistě těší pražská veřejnost, bychom mohli jmenovat především velkoryse připravenou přehlídku díla malířky Toyen. Název Snící rebelka velmi jasně vystihuje podstatu tvorby, ale i osobních cest autorky. Tedy podle plánu má výstava probíhat ve Valdštejnské jízdárně Národní galerie. Jedná se o mezinárodní projekt, který připravila Národní galerie ve spolupráci s Hamburger Kunsthalle a Musée d’Art Moderne de Paris. Tato přehlídka má splatit dluh této jedinečné výtvarnici právě z hlediska jisté ucelenosti, tedy velké retrospektivy. Bohužel jsou dveře Valdštejnské galerie zavřeny a tak velká nabídka relativně souborného díla je zatím nedostupná. (Pozn. red.: dle sdělení na webu NG se mají v úterý 4/5 v 10 hodin opět otevírat všechny objekty Národní galerie Praha). Organizátoři této přehlídky jistě také počítali ze zahraničními diváky, kde ne všichni jsou s tvorbou a osobností Toyen obeznámeni.
Další výstava, která stále čeká na své diváky, je přehlídka světových autorů v Galerii Miro s názvem Z letního depozitáře světových klasiků a představuje 13 výtvarných vůdčích osobností 20. století, jako například P. Picassa, J. Miróa, M. Chagalla, Otto Dixe, G. Braqua a dalších. Galerie nabízí i příslušný katalog.
Z domácí tvorby je připravena výstava v Císařské konírně Pražského hradu, Grafika roku 2020, 26. ročník ceny Vladimíra Boudníka. Jedná se o představení grafické tvorby například Jana Švankmajera, Jiřího Suchého, Svatopluka Klimeše a především letošního laureáta ceny Vladimíra Boudníka, a tím se stal Jan Vičar.
Výstav, které čekají na otevření, z nichž mnohé jsou kompletně připravené je nejen v Praze, hodně. Například je připravena přehlídka ruské avantgardy v Zámecké jízdárně v Hluboké nad Vltavou, Alšovy jihočeské galerie.
My si tedy dnes 2. května roku 2021 můžeme jen přát, aby to bylo co nejdřív.