Michail Stavrev píše ve svém komentáři o tom, jak “se dělá” světová válka.
Víte, jak se dělá válka? Světová? Na tuto otázku dává brilantní odpověď otec moderní žurnalistiky Egon Erwin Kisch ve fejetonu Perverzní předehra, kde líčí tzv. případ konzula Prochasky. Šlo o velmi lítý diplomatický incident mezi Rakouskem-Uherskem a Srbským královstvím, chvíli před tím, než tyto země vstoupily do války, která se stala záhy světovou. Událost literárně zpracoval také Jaroslav Hašek. Proč byl tento incident perverzní? Rakousko obvinilo Srby, že jejich diplomata vykastrovali.
Konzul rakousko-uherského mocnářství, Oscar Prochaska, původem ze slezské Ostravy, úřadoval v Prizrenu, sídelním městě rašsko-prizrenského arcibiskupství Srbské pravoslavné církve, na jihu osmanské provincie (vilajátu) Kosovo. V roce 1912 město dobyla srbská vojska a postupovala dále na jih na území Makedonie, kde sváděla těžké boje s tureckými vojsky. Procházka byl posléze přestěhován do Skopje, ale ve válečném zmatku nepodával o sobě zprávy, což vyvolalo mnoho spekulací.
Trvalo několik měsíců, než se vše vyjasnilo. Mezitím se však dělo velké pozdvižení. Kvůli Prochaskovi probíhaly bouřlivé demonstrace rozhořčených (německých) Rakušanů před srbským konzulátem ve Vídni. Rakouský tisk po tu dobu bičoval veřejné mínění proti násilí, jež se Srbové měli dopustit právě na osobě tohoto císařského úředníka.
Kisch konfrontuje samotného Prochasku po návratu z Balkánu, jež netušil, co za tu dobu všechno napsaly rakouské noviny: „Kolovaly o vás trapné pověsti, že po nich vřela krev i nejmírumilovnějšímu občanu. Slušný tisk se odvážil pouze naznačit, pane sousede, čeho se na vás dopustili – Hanebný atentát na našeho konzulárního zástupce, Zvířecí krutost… Zohavení, Znásilnění. Méně slušný tisk byl méně zdrženlivý a vyslovil slovo – vykleštění. Ale docela neslušný tisk líčil v nejpestřejších barvách, jak vás, pane sousede, chytili balkánští skopčáci a s potupným výsměchem vám zajeli kleštěmi do slabin – akt, jímž chtěli pachatelé symbolicky naznačit, že Rakousko se z mužného berana stalo nemužným skopcem. V jednom bodě však byly slušné, méně slušné i docela neslušné noviny zajedno, totiž v tom, že tuto potupu velmoci musí stihnout odplata, oko za oko, zub za zub, varle za varle!“
Jenom díky Kischově fejetonu víme, co se tehdy doopravdy stalo. Po několika měsících mediálních a diplomatických přestřelek se ukázalo, že rozmnožovací ústrojí císařského vyslance je v pořádku a nedotčeno. Prochaska byl ve své funkci obviněn z podněcování tureckého (albánského) obyvatelstva Prizrenu k ozbrojeného odporu proti Srbům, kteří podali žádost o jeho odvolání. Byl ale rakouskou stranou na just ponechán ve svém úřadě. Během těžkých bojů byl Srby přestěhován do Skopje kvůli své bezpečnosti, nechtěli riskovat, aby se mu něco stalo. Do Vídně poslal telegram se stručným sdělením, že se nachází ve Skopje. Zprávu však tehdejší vídeňská diplomacie vyhodnotila mylně. Jelikož němečtí Rakušané neznali slovanský název města, ale jenom turecké Üsküp, vyhodnotili informaci tak, že Prochaska byl „skopjen“, vykastrován. Šlo tedy o omyl, který však v plné nahotě odhalil bojechtivé nálady Vídně.
Případ nakonec vyšuměl a i samotný konzul zmizel navždy ze scény světových dějin. Jako novinář Kisch nad Prochaskou jen mávl rukou: „Pro noviny je konzul, který ani nebyl vykleštěn, ani nebyl natolik potentní, aby zplodil válku, tak nezajímavý, jak zprvu připadal nezajímavý mně. Aktuálnost případu Prochaska minula. Již za několik měsíců po jeho vyjasnění se evropská obloha totiž znovu zatahuje. Jsou větší události než údajné porušení mezinárodního práva poraněním nějakého konzula – například atentát na rakouského následníka trůnu.“
Ale jak praví další klasik, Jaroslav Hašek – „i zmatené rozkazy nakonec dovedou vojáky do zákopů.“ Hašek pojmenoval náladu kolem případu konzula Prochasky jako „Imbecilitas Beliciosa – zblbnutí válečné“, které mezi sebou šíří vídeňští politici tak, že se pokoušou. Jakousi formu vztekliny. Nálada, kterou tehdy šířili veřejní činitelé i média, odpovídala přesně této definici. Případ konzula Prochasky sice ještě válku nevyvolal, ale my už dnes víme, jak to nakonec dopadlo. Byla to jen perverzní předehra.
Poznámka autora:
Rok 1912, kdy se rodí prózy Kische a Haška, byl pro Evropu zlomový. Definitivně padlo jho Osmanské říše v jihovýchodní Evropě, řada zemí byla teprve tehdy oficiálně uznána jako samostatné státy. Emancipace malých národů však nebyla vždy po chuti tradičním mocnostem. Turecká vojska tehdy ještě stále držela rozsáhlá teritoria od Bosny po Černé moře. Rakousko a Německo spolupracovaly s Osmanskou říší, politicky i ekonomicky, budovaly mimo jiné železnici z Bagdádu do Vídně, coby konkurenční projekt Suezskému průplavu. Jinak mohla říše na Bosporu padnout mnohem dříve. Porcování zbytků osmanského panství byl krutý boj, kde šla všechna pravidla stranou. Důsledkem byla první světová válka, konflikt, který přinesl zcela nové chápání vojenské morálky a progresivní technologie smrti – bombardování, zákopovou válku a zbraně hromadného ničení.