Ivo Šebestík komentuje nejnovější pokračování kauzy Vrbětice, které dostává stále více podobu politického cirkusu.
Zatímco v Moskvě si při zmínce o české politice někteří Rusové ukazují významně na čelo, tak na Západě si zástupci velkého kapitálu spolu s předními politiky a manažery místních velkých médií zakrývají ústa, aby nebylo vidět, jak se pobaveně smějí. Nejspíš si říkají, že ti Češi jsou ještě hloupější, než se čekalo. Tak horlivě se snaží zavděčit se Západu, dokonce si kvůli tomu škodí, kde mohou, a ještě ke všemu zpackají, na co přijdou.
Řeč pochopitelně není o českém národu. Soudní lidé po celém světě vědí, že když občané v takzvaných demokratických zemích nemají celá desetiletí na výběr mezi politickými stranami, tak prostě jsou nuceni zvolit to, co je. I tohle je demokracie. Sice se říká, že kde nic není, tam ani smrt nebere. Ale v demokracii občané tak vybíraví jako Smrt být nemohou. Berou i NIC. Ve špatné restauraci, asi tak sto osmdesáté cenové skupiny kdesi na polorozpadlém nádraží malého opuštěného suchou travou zarostlého městečka nacházejícího se v poušti či jiné pustině, si hladový host také musí něco objednat z proškrtaného jídelního lístku, třebaže riskuje, že se mu vzápětí po pozření onoho pokrmu udělá špatně.
Opona se zvedla a v záři reflektorů stojí kdo? Inu, Hamáček
Načasovaná vrbětická kauza se z čista jasna přesunula do nové roviny. O přestávce kulisáci přestavěli jeviště, a když se opona zvedla, tu diváci, kteří se už samou nudou chystali k odchodu, najednou zahlédli Jana Hamáčka, kterak stojí uprostřed osvětleného kužele, jež na něj vrhá výkonný reflektor. A Hamáček je v té náhlé světelné záplavě zaskočen jako zajíc, na kterého namířil myslivec výkonnou baterku. Rád by vběhl do křoví, zachránil se, spasil kožíšek, ale nemůže.
Takže Vrbětice našly obětního beránka. Jediné dva známé ruské agenty hbitě operující po celém povrchu planety a dost možná i vysoko na nebi a v hlubinách oceánu, dopadnout nelze. Důkazy, v něž sice uvěřil pražský „rusofobní klub“ jako v neposkvrněné početí Bohorodičky a ve vzkříšení Lazara, neexistují a ani nikdy existovat nebudou. Není to ostatně poprvé a vůbec ne naposledy, kdy je lid žádán, aby uvěřil v to, co nebylo, není a nebude. Oč větší iluze, o to pevnější víra. „Lidé už věřili v lesní skřítky, vodní panny, v lepší zítřky a v rychlé ekonomické dohnání západní Evropy, tak proč by neuvěřili v zázračné ruské agenty? Nějakou oběť by to ale chtělo. Kauza, která je od samého počátku absurdní a navýsost ponižující pro všechny její aktéry, nemůže jen tak zmizet kdesi pod kobercem. Veřejnost od ní něco očekává. A tak se má veřejnosti dostat hlava Hamáčkova.
Všichni z toho vyváznout nemůžeme
Jak ale porozumět této peripetii ve vrbětické frašce? Špatně vymyšlené, ještě hůře napsané a sehrané stylem, za jaký by se musely stydět i děti na školní besídce? V roce 1984 natočili Francouzi detektivní komedii nazvanou Les Ripoux, kterou dávala kina v Československu pod názvem Prohnilí. Komedie měla ještě i jedno pokračování. Hlavní roli ve filmu ztvárnil vynikající Philippe Noiret. Představoval policejního inspektora na pařížském Montmartru, který v okrsku zná každého lumpa, ale umí z těchto „známostí“ vytěžil něco i pro sebe. Film začíná scénkou, při které inspektor (Noiret) spolu s kolegou za tmy přepadnou jakéhosi podvodníka, aby ho obrali o lup. V té chvíli ale přijíždí nečekaně policejní hlídka a oba inspektoři se dávají na útěk po známých montmartreských schodech nahoru. Ale jejich útěk vypadá beznadějně. A v té chvíli Noireta napadne řešení. Řekne kolegovi, také inspektorovi, že oba dva z té šlamastiky nevyváznou. A tak nezbude, než aby se on vtělil zpátky do role policejního inspektora a toho svého kamaráda zatkl jako zloděje, na kterého padl za tmy, aniž si mohl všimnout, koho vlastně zatýká. Než se kolega zmůže na odpověď, Noiret ho povalí na zem a nasadí mu želízka. Nešťastný inspektor si jde sednout do basy a jeho kumpán, ztělesněný Noiretem, dostane ještě pochvalu. Ostatně, tak to v životě chodí dost často.
Je otázkou, zda Jan Hamáček dostal také takovouto „velkorysou“ nabídku, aby se nechal jako obětní beránek obtěžkat ostudou celého vrbětického případu a byl pak za účasti celého kmene vyhnán do pouště. Dávné národy se takovýmto způsobem zbavovaly hříchů. Agnus dei, onen beránek boží, jak jej známe například ze slavného triptychu bratří van Eycků, jenž je uložen v katedrále v Gentu, byl prastarý náboženský symbol. Daleko starší než křesťanství a nevyháněli se do pouště jen beránci, ale i jiná obětní zvířata a někdy byl takto obětován i člověk. Celá vesnice vpletla beránkovi do vlny stuhy nebo všelijaké haraburdí symbolizující hříchy jednoho každého, a pak jej vesnice hlasitým křikem hnala do pouště. Beránek zmizel a vesnici se ulevilo. Najednou byla bez hříchu, každý čistý jako lilie. No, a mohlo se hřešit dál.
Jan Hamáček není osoba širokého politického rozhledu, což dokázal ve všem, co ve svých rozličných vládních i stranických funkcích činil, a stejně tak má nehynoucí zásluhy na úpadku sociální demokracie. Má ale také několik velice vlivných osobních nepřátel. Ostatně, jako každý politik. Můžeme samozřejmě pouze spekulovat, ale do role obětního beránka, který má odvést pozornost od zpackané kauzy k jakémusi osobnímu provinění, jej patrně vybrali tito jeho nepřátelé. No, a slepencová pětice, jež se netají tím, že je jí současná velice nesamostatná pozice České republiky víc než milá, se pochopitelně zaradovala také. Údajně chtěl Hamáček odletět do Moskvy. Kdo vůbec vysloví slovo Moskva, ten je stejně podezřelý jako byl fanatickému španělskému inkvizitorovi podezřelý člověk, který v hospodě odmítl vepřové maso. Marně na skřipci vysvětloval, že opravdu není žid, že jenom nemá rád bůček.
Inu, život v totalitě není žádný med
Inu, život v totalitě není žádný med. V totalitním systému si člověk musí dávat pozor nejenom na to, co říká, komu to říká a kde to říká, ale díky nejmodernějším sledovacím technologiím musí být ve střehu v podstatě úplně stejně jako zajíček ve své jamce nebo laň v lese. Tato zvířátka spí jenom na jedno oko nebo vůbec a jsou nachystána k úprku, kdykoliv jenom zapraská větvička v trávě. Život ve společnosti, která je prostoupena ideologickým fanatizmem a ve které získali vliv lidé s inkviziční mentalitou, tak takový život je obtížný i pro úplně obyčejného člověka, natož pro politika, který zapomene na opatrnost a nechá se vmanévrovat do kauzy, jaká sice nikdy nedospěje k vysvětlení, ale přesto si žádá oběti. I za ostudu musí být někdo potrestán. Ti, kteří ji celou vymysleli a vypustili do oběhu, potrestáni nebudou. Tak to v životě chodí.
Hamáčkovi se dostalo velmi tvrdého inkvizičního obvinění. Nelétal sice na koštěti na Petrovy kameny, ani nekrmil hostií domácí zvířectvo, dokonce ani netancoval s Luciferem čtverylku. Chystal se ale letět do Moskvy! Prý chtěl dokonce mluvit s Rusy! Slyšíte to? Mluvit s Rusy?! Vyleštit boty americkému ministrovi, to, prosím, ano. To je znakem suverénního politika suverénní země. Ale mluvit s Rusy?! To by bylo podlézání Moskvě!
Opravdu nevíme, zda Hamáček chtěl nebo nechtěl letět do Moskvy. Zda to byl krycí manévr, jenž měl zastřít připravované zveřejnění načasované staré kauzy. V podstatě je to ale jedno. Pravdu se stejně lidé nedozvědí a z ČT, Seznamu nebo z Respektu už vůbec ne. Hamáčkovi nepřátelé se jej snaží nabodnout na skutečně velice ostré vidle. Viní jej z toho, že chtěl v Moskvě kšeftovat s odhalením či neodhalením „teroristického útoku“ Ruska proti „suverénní“ České republice. To je opravdu už silné kafe.
Toto obvinění samozřejmě Hamáček popírá. Kdyby nic jiného, tak autoři ohromné české mezinárodní ostudy zůstávají nadále ve stínu, z nějž nikdy nevystoupí. Kužel světla vržený reflektorem na jeviště momentálně ozařuje pouze nešťastnou postavu Hamáčkovu. V Moskvě si opět ukazují významně na čelo a na Západě se tentokrát smějí už docela nepokrytě. Možná ale, že nějaký čas nebude CIA českou BIS-Respekt úkolovat. I špinavá práce se musí holt aspoň trochu umět.