Jan Zeman se v prvním článku svého seriálu o klimatické změně věnuje tématu z pohledu geologických dějin Země.              

Klimatické změny sice provází planetu Zemi od ztuhnutí jejího povrchu, leč jejich tempo v posledních třiceti letech nabralo závratné tempo, které ohrožuje přežití lidí na Zemi. Stav diskuse o klimatických změnách v Česku je neutěšený. Blábolení liberální pravice snad není třeba prezentovat. Konzervativní pravice vede již delší dobu kampaň proti údajným „ekoteroristům“, „klimateroristům“ a „gretistům“. Guru ekonomických liberálů 90. let Václav Klaus opakovaně popírá fakt klimatických změn a rostoucí podíl člověka na nich.

Zejména radikální ekologové varují před hrozbou zničením lidstva sílícími klimatickými změnami. Jako řešení se zpravidla snaží prosadit své silně kontroverzní „zelené energetické dogma“, tj. jsem zásadně proti jaderným elektrárnám a potřeby energie chci zajistit vesměs využíváním tzv. obnovitelných zdrojů energie, tj. větru, slunce, vody, biomasy, zemského tepla apod.

Radikální a umírněná levice obvykle chce problém klimatu řešit tak, aby nedošlo ke zhoršení životní úrovně a sociálních jistot širokých vrstev obyvatel. Ve vysoké politice dominující eurohujeři jsou rozhodnuti udělat v zájmu ochrany klimatu vše, co vymyslí a uzákoní vedení Evropské unie. Zda jsou její recepty dobré nebo špatné, prý není podstatné a vůbec by jsme si takové otázky neměli klást.

Celkem vzato, problematika klimatických změn v Česku obnáší pořádný zmatek. Následující seriál by měl přiblížit hlavní aspekty problematiky změn klimatu nejprve obecně a pak i v Česku.

Historie klimatických změn je bohatá

Velké klimatické změny na Zemi nejsou nic nového. Planeta Země za svou asi 4,5 mld. let dlouhou historii, z toho asi 3,5 mld. let s vyvíjejícím se životem, prožila mnohem drastičtější klimatické změny, než jaké zažíváme v současné době. Její vývoj lze stručně shrnout asi následně:

• planeta Země dostává mimořádně stálý (velmi málo kolísající) příkon slunečního světla a tepla, který se velmi zvolna zvyšuje, asi o 25 % za 4,5 miliardy let existence planety Země
• planeta Země začíná jako shluk prachu, který se postupně formuje do koule a taví se na tekutou kouli
• později dochází k utuhnutí povrchu Země a jeho postupnému ochlazování
• dostatečné ochlazení povrchu Země umožňuje vznik tekuté vody na Zemi a časem i vznik světového praoceánu, dílčích pramoří, jež na rozdíl od dneška nebyly slané, a na pevninách též řek a jezer. Energeticky náročné odpařování tekuté vody a mnohem později i tání sněhu a ledu na tekutou vodu spotřebuje množství tepla. Kondenzace vodní páry na vodu a tuhnutí tekuté vody na sníh a led naopak provází uvolňování velkého množství tepla. Změna skupenství vody se tak stává velmi důležitým regulátorem teploty povrchu Země a velmi stabilních teplot povrchu Země.
• v hlubších vrstvách praoceánu vzniká za příznivých okolností život. Nejprve vznikají jednoduché organické látky, později aminokyseliny, ještě později se z nich vyvíjí nejjednodušší živé organismy charakteru mikroorganismů, viz Oparinova teorie o vzniku života. Vznik nejjednodušších organismů v praoceánu možná spustil dopad velkého meteoritu, ale celkem vzato to dnes už není podstatné.
• rostoucí nedostatek živočišné potravy časem způsobuje, že se část primitivních mikroorganismů naučí v praoceánu asimilovat CO₂ s vodou v procesu fotosyntézy na cukry a vytvářet tak primární zdroje rostlinné potravy. Vznikající jednobuneční rostlinní praprvoci produkují vzdušný kyslík O₂. Kyslík je nejprve rozpouští v praoceánu, později se uvolňuje i do atmosféry. Současně se snižuje koncentrace oxidu uhličitého CO₂ v praoceánu a později i v ovzduší. S rostoucím množstvím kyslíku v ovzduší se dostává i do stratosféry, kde kosmické paprsky jeho molekuly štěpí a vzniká ozón. Časem vzniká ve stratosféře ochranný ozónový štít, chránící povrch Země před kosmickým zářením a umožňující tehdejším organismům osídlit nejprve vrchní vrstvy praoceánu, po té mělká pramoře, řeky, jezera a nakonec i pevninskou souš.
• časem vznikají i mnohobuněčné organismy, nejprve jako rostlinné prasinice a živočišné houby. V loňském roce se objevila zpráva, že se podařilo prokázat asi 810 miliónů let staré mořské houby (Fungi).
• planeta Země podle paleoklimatologů prodělala v období asi 800–600 miliónů let zpátky úplné či téměř úplné zalednění. To se při kombinaci nepříznivých okolností mohlo stát. Jsou tu ale dvě zásadní, dodnes dostatečně nezodpovězené otázky: Jak v podmínkách zalednění planety přežil život? Oceán měl být pokryt postupně až 1,5 km silnou vrstvou ledu. Jak se jednou zamrzlý povrch planety odlednil? Není podstatné, že někteří píší až o trojím zalednění a následném odlednění planety Země. I zde platí, že z dnešního hlediska jde o nejasnosti nepodstatné.
• po rozmrznutí povrchu Země před asi 600 milióny let začínají prvohory a rychlý rozvoj života v moři. Teprve později (silur, devon) život začíná osídlovat také pevniny, nejprve řeky ve směru od moře a jejich okolí. Podstatné je, že část těl odumřelých rostlin a živočichů vypadává z přírodního koloběhu a časem se mění na ložiska uhlí a snad i ropy a zemního plynu. Zejména u ropy a zemního plynu o tom nevíme zdaleka dost. Jisté je, že vázání CO₂ na fosilní paliva vede ke snižování jeho koncentrace v ovzduší. Stejným směrem působí i hromadění vápnitých skořápek tehdejších živočichů na dně moří, z kterých se časem stávají ložiska vápenců. Současně se zvyšuje koncentrace kyslíku v ovzduší až na obvyklých 21 %. Mohla být občas i vyšší, ale ne o moc, protože pak prudce narůstá riziko přílišného výskytu ničivých požárů vegetace na souši.
• přinejmenším od rozmrznutí planety se s životem rozvíjejí i globální životodárné ekosystémy, které svou činností do jisté míry spoluvytváří příznivé podmínky pro život na Zemi. Doplňují již existující složky spoluvytvářející příznivé podmínky pro život, jako je ochranný stratosférický štít. Stále složitější vazby mezi množstvím organismů tyto globální životodárné ekosystémy posilují. Přední vědci mají za to, že těžiště globálních životodárných ekosystémů je v tropických deštných pralesích a mělkých tropických mořích. Obojí intenzivně člověk ničí. Otázkou je, zda brát doslova zprávy typu „Velký korálový útes u východní Austrálie je po klinické smrti!“ Jisté je, že stále větší narušování globálních životodárných ekosystémů člověkem je velice nebezpečné.
• další vývoj probíhá relativně stabilně, byť rozhraní jednotlivých geologických útvarů je vesměs primárně vyvoláno velkými změnami klimatu, spojenými s masovým vymíráním nedostatečně přizpůsobivých druhů rostlin a živočichů. Svou roli hrají i pohyby kontinentů (relativně nedávný přesun Antarktidy k nehostinnému jižnímu pólu Země znamenal zánik velké části života na ní, spojení Střední a Jižní Ameriky před asi 2 miliónu let vedlo k vyhubení jihoamerických vačnatců vyššími savci ze severu), vrásnění pohoří a jejich postupná eroze, velké sopečné výbuchy či dopady větších kosmických těles. Byly jistě velice pustošivé, ale i meteorit o průměru 10 km, dopadnuvší na okraj Mexického zálivu před 65 milióny let, dinosaury nezničil, neboť velká část dinosaurů už byla vyhynulá a zbytky afrických dinosaurů po této katastrofě ještě nějaký čas v Africe přežívaly. Následky jeho dopadu jen dorazily zbytky severoamerických dinosaurů. Území dnešní ČR dlouho existovala v tropech, ale také ledovce dvakrát stály na jeho severním okraji a zabíraly hřebeny nejvyšších hor – Krkonoš, Hrubého Jeseníku, Šumavy.
• v mladších třetihorách dochází k ochlazování klimatu až k nástupu delších dob ledových, střídaných kratšími dobami meziledovými, kdy u nás bylo někdy i teplejší klima než dnes. Začátek čtvrtohor a současně dob ledových a meziledových se udává před 3–2,5 milióny let. Střídání dob ledových a meziledových trvá dodnes, byť žijeme již 10–15 000 let v době po poslední době ledové, v době poledové, která by podle zkušeností s minulými meziledovými dobami měla končit. V rámci meziledových dob zaznamenáváme „malé doby ledové“ a „malá teplá období.“ Je nutné přísně rozlišovat vývoj počasí (může se měnit i několikrát za den) od vývoje klimatu, který by měl být dlouhodobě stabilní a jeho případné změny by měly být pozvolné.

Co říci na závěr první části? Ano, planeta Země zažila a život na ní přežil mnohem drastičtější změny klimatu, než které probíhají dnes a na které je zaděláno do budoucna. Jsou tu ale dva velké rozdíly. Předně ony drastické klimatické změny provázelo masové vymírání tehdejších rostlinných a živočišných druhů, odhady se pohybují kolem 80 % tehdejších druhů. Druhou skutečností je, že tyto drastické klimatické změny obvykle probíhaly nesrovnatelně pomaleji (výjimkou je rozhraní druhohor a třetihor, vyvolané primárně dopadem většího kosmického tělesa), a zbylý život se byl schopen na ně adaptovat. Zhýčkaná sobecká lidská společnost, vedená často zhýralou zdegenerovanou elitou a zrůdnými ideologiemi, se nebude s to na ně adaptovat.

Mnohé naznačuje velká koronavirová krize, jež naplno ve světě propukla v březnu 2020. Zjednodušeně řečeno, lidé se navzájem pobijí o mizející přírodní zdroje a lidská civilizace skončí. Proto je nebetyčná hloupost sílící klimatické změny bagatelizovat.