Alice Tihelková komentuje poslední neúspěchy britské Labouristické strany. V čem spočívá jejich neúspěch?
Hartlepool: patrně nejskloňovanější název britského města za uplynulý týden. Tradiční „bezpečné křeslo“ (safe seat) labouristů na severu Anglie se ve čtvrtek 6. května otřáslo v základech, když jej v historickém vítězství v doplňovacích volbách získala Konzervativní strana, která zde zvítězila o nečekaných 7 000 hlasů. Odhady, že „Hartlepool padne”, se v médiích objevovaly s určitým předstihem. A s nimi i varování před nezadržitelným pádem jedné ze dvou největších britských stran.
Na kluzké ploše se labouristé pohybují delší dobu. Poslední volby vyhráli v roce 2005. Od té doby v Británii nastala řada událostí a jevů, které jim přímo nahrávaly do karet – ekonomická krize v roce 2008, sociální škrty Cameronova kabinetu, které těžce dopadly na nízkopříjmové skupiny, rostoucí ceny bydlení i energií – avšak nic z toho strana nedokázala proměnit ve volební vítězství. A s příchodem Borise Johnsona do čela konzervativců ztratila v roce 2019 i „Rudou zeď (Red Wall)” – tradiční seskupení okrsků na severu, kde se Labour Party volila po generace. Tyto okrsky jsou však zároveň i baštou euroskepticismu; až 70 % voličů zde hlasovalo pro odchod z EU. A zatímco vedení labouristů v čele s Corbynem v otázce Brexitu lavírovalo nebo se mu přímo snažilo zabránit, Johnson si seveřany svým buldočím brexiterstvím získal na svou stranu.
„Labour Party opustila své tradiční voliče,” řekla mi před časem s povzdechem Lisa Mckenzie, socioložka z Durham University s kořeny v nottinghamské hornické komunitě. „Ti už delší dobu nemají pocit, že by je tahle strana reprezentovala. Labouristé jsou teď stranou střední třídy a univerzitních měst,” dodala.
Varování před odcizováním Labour Party od tradičního elektorátu se objevují již nějakou dobu, stejně jako kritika její přílišné orientace na městské liberální voliče a na hodnoty, které se společensky konzervativními příslušníky working class nerezonují. Publicista, odborář a hasič z povolání Paul Embery, autor knihy Despised: Why the Modern Left Loathes the Working Class, v reflexi volebního debaklu Labouristů v roce 2019 napsal:
„Nabídka strany na koktejl liberálního globalismu smíchaná se štědrou dávkou revolučního studentského aktivismu (nevábné směsi Lennona a Lenina, chcete-li) odcizila její kdysi loajální dělnickou základnu. Miliony jejích bývalých stoupenců místo toho volily starého Etoňana (tj. Borise Johnsona) v čele strany, která strávila posledních deset let tím, že na ně a jejich komunity uvalovala politiku škrtů. Voliči z pracující třídy, zejména v Anglii, důrazně odmítli destruktivní kréda identitární politiky a třídního boje, do nichž labouristé zabředli, a hodili hlasy straně, kterou mnozí až dosud považovali za svého tradičního nepřítele. Hodnoty labouristů už nebyly jejich hodnotami.”
O jaké hodnoty tu vlastně běží, nám může pomoci ozřejmit dnes již dobře známá teorie britského novináře Davida Goodharta, formulovaná v jeho knize The Road to Somewhere. Podle Goodharta se britská společnosti hodnotově dělí do tří skupin, takzvaných anywheres, somewheres a in-betweeners. Anywheres (tedy lidé patřící kamkoli) tvoří asi 25 % britské populace, nicméně mají dominantní postavení ve veřejných institucích, kultuře a médiích. Jsou to lidé, jejichž identita je „získaná”, především vzděláním, a jejichž dovednosti jsou přenosné – příkladem může být kreativec, který se svým laptopem může pracovat odkudkoli na světě. Tito lidé si zakládají na své kosmopolitnosti, toleranci a otevřenosti vůči změnám. Jsou to individualisté a meritokraté a přestože často opouštějí místa, odkud vzešli, a stěhují se jinam, v referendu o Brexitu hlasovali pro setrvání v EU. Proti nim stojí somewheres (lidé s potřebou patřit někam), jichž je podle Goodhartových odhadů v populaci asi 50 %. Ti mají většinou „připsanou” identitu (skotský farmář, pracující třída, žena v domácnosti z Cornwallu) a většinou žijí poblíž místa, kde se narodili, nebo přímo v něm. Právě toto, spíše než vzdělání nebo kvalifikace, je spojuje a dává jim pocit sounáležitosti. Svým založením jsou tradicionalisté a patrioté, důležitá je pro ně bezpečnost komunit, do nichž jsou vrostlí a s nimiž se ztotožňují. Mívají větší rodiny a v referendu většina z nich hlasovala pro Brexit. Zbytek populace tvoří lidé, kteří mají rysy obou skupin.
Dilematem současné Labour Party je, zjednodušeně řečeno, že její tradiční voliči jsou z větší části somewheres, zatímco vedení strany minimálně od éry Tonyho Blaira a jeho projektu New Labour tíhne k anywheres. Časy, kde mezi labouristickými poslanci nebo ministry byli lidé dělnických profesí, jsou pryč – daleko spíše zde najdeme univerzitně vzdělané příslušníky střední a vyšší třídy. Jejich kosmopolitismus a sociální liberalismus straně přihrává městské středostavovské voliče (koncentrované zejména v Londýně), avšak způsobuje odliv tradičních příznivců, které spíše než bezuhlíková budoucnost a práva minorit trápí zánik tradičních pracovních míst nebo tlak migrace na místní infrastrukturu. Symbolickou a v jistém smyslu přelomovou událostí v tomto ohledu byla aféra premiéra Gordona Browna, zachyceného v roce 2010 nevědomky na mikrofon, jak označuje voličku Gillian Duffyovou ze severského Rochdale, která vyjádřila obavy z dopadu migrace na místní komunitu, „tou bigotní ženskou“. Krátce nato labouristé poprvé od roku 1992 prohráli volby, přičemž „Bigotgate” je často uváděna jako jedna z příčin Brownova neúspěchu.
Čtvrteční prohra v Hartlepoolu naznačuje, že současnému lídrovi labouristů, centristickému právníkovi Keiru Starmerovi, který převzal veslo po Jeremym Corbynovi, se odliv tradičních voličů zatím zastavit nedaří. Na poplach bijí i lidé mající blízko vedení strany. Například Khalid Mahmood, poslanec za Birmingham Perry Barr a bývalý ministr obrany ve Starmerově stínovém kabinetu, ve svém článku pro časopis Spectator nešetří kritikou:
„Můj názor je prostý: v uplynulé dekádě ztratili labouristé kontakt s obyčejnými Brity. Londýnská buržoazie podporovaná brigádami woke bojovníků na sociálních sítích stranu fakticky uchvátila. Myslí to samozřejmě dobře, ale jejich politika – posedlá identitou, rozdělením a dokonce i technologickým utopismem – má více společného s politikou kalifornské high society než s tím druhem lidí, kteří včera volili v Hartlepoolu. Nejhlučnější hlasy labouristického hnutí se v uplynulém roce soustředily spíše na to, jak strhnout sochu Churchilla, než na to, jak lidem pomoci zvednout se nahoru. Není divu, že se jí mezi bohatými městskými liberály a mladými absolventy univerzit daří lépe než mezi nejdůležitější částí její tradiční volební koalice, totiž pracující třídou.”
Mahmood dále varuje, že trocha povrchního mávání britskou vlajkou situaci nespraví; voliči jsou různým rebrandingovým machinacím ostražitější, než se straničtí spin doktoři domnívají. Jejich patriotismus a vztah k místu, kde žijí, sahá mnohem hlouběji, a dokud nebudou mít pocit, že jim vedení strany skutečně naslouchá, nelze v lepší výsledky doufat.
Současná Labour Party před sebou tedy má nesmírně těžký úkol – uspokojit dvě skupiny voličů, jejichž sociální zázemí i hodnotové preference jsou si často na míle vzdálené. Bez znovuzískání somewheres z provincií je šance na vítězství mizivá. Avšak snaha nalákat tradiční elektorát zpět v personální sestavě, které z drtivé většiny hlasovala pro Remain, což si voliči dobře pamatují (jak lídr Keir Starmer, tak poražený labouristický kandidát za Hartlepool Paul Williams jsou skalními remainery) je zřejmě pokus předem odsouzený k nezdaru. Na druhou stranu lídr akcentující patriotismus a vracející stranu k jejím kořenům nebude patrně stravitelný pro metropolitní anywheres, kteří mohou odejít k Zeleným nebo Liberálním demokratům. Dokud vedení strany toto dilema nevyřeší, může mít Boris Johnson v 10 Downing Street klidné spaní.