Historik Jiří Malínský píše ve svém komentáři důležitých dovětcích a dodatcích, které oslavy konce války jaksi „nedoříkávají“. Které to jsou?
Právě proběhlé oslavy 76. výročí konce druhé světové války v Evropě byly poznamenány nejen vrbětickými událostmi a jejich pozdními dozvuky, ale také celou řadou dnes již tradičních nedořeků. Právě této skutečnosti jsou věnovány následující řádky i s vědomím toho, že sice také existují zmínky o jejich existenci, ale do všeobecného povědomí i podstatné části českého novinářstva jaksi zapomněly proniknout (řečeno nanejvýš diplomaticky).
Druhá světová válka skončila 2. září 1945 v Japonsku; kapitulační akt řídil americký generál Douglas MacArtur. Mezi spojenci nechyběl ani sovětský zástupce. Druhou světovou válku k vítězství dovedla protihitlerovská koalice Spojené národy, jejímž potomkem je stále působící Organizace Spojených národů (jejími zakladateli jsou také Československo a de iure oba jeho nástupnické státy). Na zakládacím shromáždění v San Franciscu nás zastupoval ministr zahraničí exilových i první Fierlingerovy vlády Jan Masaryk. Stálí členové Rady bezpečnosti Organizace Spojených národů jsou také vítězi nad Hitlerem: USA (Roosevelt a Truman), Sovětský svaz (Stalin), Spojené království (Churchill a Attlee), Čína (Čankajšek a Mao Ce-tung) a Francie (De Gaulle). Největší ztráty ve válce v přepočtu na počet obyvatel nemělo Polsko, ale jeho východní soused Bělorusko; tři miliony mrtvých znamená, že ať už působením nacistů nebo z jiných důvodů ve válce padl každý třetí Bělorus.
Vůdcem našeho druhého odboje zahraničního i domácího je prezident Budovatel prof. Edvard Beneš, který je také tvůrcem jeho koncepce a rovněž tzv. prozatímního státního zřízení. 16. květen 1945, datum jeho příjezdu do Prahy, je také součástí oslav výročí osvobození naší vlasti. Okamžiky jeho příjezdu zachytil výtečný dokumentární film národního umělce prof. Otakara Vávry Cesta k barikádám. Je trapné, že tento elementární fakt přirozeně sdílený třetí Československou republikou, je dnes stále zapírán. Jako by se dařilo druhorepublikové odbenešení.
Pražské Květnové povstání fakticky vedl komunista Josef Smrkovský, místopředseda narychlo připravené České národní rady, jeho vedoucího orgánu. Vojenská složka podléhala její vojenské komisi v čele s kapitánem, pozdějším sociálním demokratem Jaromírem Nechanským, kterému byl podřízen i generál Karel Kutlvašr. A také fakticky i Velitelství Bartoš. Tím však nemá být snížena váha přínosu jejího předsedy, literárního historika Alberta Pražáka, i jejích ostatních členů, mezi kterými nechyběla ani žena, architektka Augusta Machoňová-Müllerová. O příjezdu sovětských vojsk do Prahy se Česká národní rada dozvěděla až v předjitřních hodinách 9. května 1945.
Květnové povstání v Praze je vyvrcholením, ale také součástí Českého květnového povstání (pojmenování není ustáleno), které započalo 1. května v Přerově a končilo 10. – 11. května jižně od Prahy na rozhraní středních a jižních Čech odzbrojením posledních seskupení zbraní SS (Waffen SS) vojsky Rudé armády s přispěním partyzánů a dalších českých dobrovolníků. V historii evropských povstání během druhé světové války představuje unikát, protože vzniklo opravdu spontánně, zbraně muselo doslova dobýt na Němcích a živelně se tvořilo i jeho vedení. Česká národní rada byla propojením komunistického (čtvrtý ilegální ÚV KSČ), odborářského (NOÚZ) a sociálně demokratického odboje (Rada tří). Navázalo důstojně na zářijovou mobilizaci 1938 a vyhlášení druhého odboje prezidentem Edvardem Benešem v Chicagu 16. března 1939 (za mnohé v této souvislosti vděčíme našim čecho- a slovákoamerickým krajanům).
Tyto letmo načrtnuté věci i souvislosti a kontexty by měly být součástí každoročních oslav osvobození. V demokratické společnosti by to měla být samozřejmost. V až karikaturní maločeské jakobýnské demokratuře (termín zpěváka Pražského jara Karla Kryla), která začíná své čtvrté desetiletí, to zřejmě samozřejmé být nemůže. Alespoň prozatím.