Historička Věra Beranová píše o reprezentační výstavě věnované Janu Amosu Komenskému.
V Jízdárně Pražského hradu probíhá reprezentační výstava věnovaná Janu Amosu Komenskému, která připomíná 350. výročí úmrtí této osobnosti světového významu. Prezentuje se zde více než 500 exponátů z České republiky, Nizozemí, Německa, Polska a Rakouska, zapůjčených z mnoha odborných institucí, také od soukromých sběratelů.
Jan Amos Komenský (1592–1670) patří k těm osobnostem, které zanechaly svou stopu v rámci lidského poznání a zasáhly svým jedinečným osobním vlivem do dějů 17. století. Organizátoři výstavy stáli před nelehkým úkolem představit tuto osobnost v její šíři, v rozpětí jejího významu. Expozice je rozdělena do několika oddílů společně nazvaných Velké theatrum, inspirované Komenského větou: „Všichni sedíme ve velkém divadle světa, cokoli se zde děje, dotýká se všech.“ Pozornost je především věnována jeho životní pouti. Za podstatný pohled na Komenského považuji, spolu s organizátory této výstavy, její závěrečný oddíl, který se věnuje reflexi této osobnosti v průběhu tří a půl století. Tedy její opravdový význam pro další generace.
Dobu, do které se Komenský narodil, charakterizuje vlastní název výstavy: Mezi rozumem a šílenstvím. V těchto tak komplikovaných podmínkách musel (a také jistě chtěl) řešit řadu obecných otázek, které patřily a patří k těm základním. Tradičně se o něm píše, jako o největším pedagogovi, bohužel mnohdy bývají právě pedagogika, spolu s postavením školy, chápány povrchně a jeho slova pak mají i dnes podobu fráze: „Škola je dílna lidskosti.“
Výchozím bodem přístupu ke světu byl u Jana Amose sensualismus. K tomu patřilo také přesvědčení o nezastupitelném vlivu umění – tedy respekt, stěžejní vliv smyslového vnímání na celkový rozvoj osobnosti. Toto východisko pak jasně deklaruje mimo jiné ve svém díle Svět v obrazech a v mnoha dalších. Za naprostou samozřejmost považoval například krásu jazyka, jako nedílnou součást mluveného i psaného projevu.
Vidění světa Jana Amose Komenského na konci 17. století se mnohým, a to nejen jeho odpůrcům, zdálo překonané. Již tehdy se ve své podstatě připravovalo století rozumu vrcholící osvícenstvím. Avšak pro Komenského byl člověk nejen dílem božím, ale sám tvůrcem svého světa, kde právě vzdělání (smyslové poznání, duchovní iniciativa) mu umožní cestu k pravdě.
Komenský by byl asi špatný pozorovatel a učitel, kdyby si hned od svých raných pedagogických začátků neuvědomoval sílu prostředků, které vedou k vytčenému cíli. Těmi prostředky, v tom nejširším slova smyslu, byly cesty umění: konkrétně umělecký projev, a to především projev vokální. Péče o zpěv byla v Jednotě bratrské velmi silně zakořeněna. Komenský zcela přirozeně nadřazoval zpěv nad řeč, a to právě díky síle „estetického“ vkladu. Za samozřejmost pokládal pěstování písňových textů v rodném jazyku. Důležitý byl pro něj i obsah textů, které svou hlubokou duchovností mají přimět každého člověka k jejich provozování. Za svou povinnost považoval psaní textů, vlastní tvorbu.
Smysl výtvarného vidění byl Komenskému velmi blízký. Měl nesporně veliký cit pro „grafickou úpravu“ svých knih, která se opírala o konkrétní znalosti, možnosti tehdejšího ilustrování, či celkové výtvarné podoby knihy. Známe jeho náčrt kreslené mapy Moravy, náčrt k Labyrintu světa, dokonce se v některé literatuře objevují i úvahy o přátelství s Rembrandtem, o čemž má svědčit údajné autorství Komenského portrétu, který je dnes instalován v galerii Ufizzi ve Florencii. S postupem doby znamenal pro Komenského výtvarný projev nejen specifické umělecké vyjádření, ale stále více za ním viděl a chápal skutečnou možnou cestu, která ve svých důsledcích slouží k „nápravě věcí lidských“. Součástí tohoto přístupu je kladení důrazu na samostatnost, tvořivost, hluboký smysl i hry, jako prostředku tvůrčího rozvoje osobnosti. V dnešní terminologii můžeme hovořit o promyšleném rozvoji přirozené kreativity. Vždyť jakýkoli opravdu umělecký projev, tedy ten, co jen neopakuje, který nejen reprodukuje, ale vytváří stále něco nového, vede jak k seberealizaci, tak i k produkci čehokoli nového. V Informatoriu školy mateřské si Komenský uvědomoval a velmi precizně dokumentoval různé výtvarné postupy a dovednosti, které se mohou pěstovat ve vztahu k celkovým možnostem u různých věkových skupin dětí.
Komenský si uvědomoval různé možnosti různých druhů umění a jejich využití v rámci výchovných záměrů. V jeho Velké didaktice se setkáváme s takovými disciplínami, jako jsou optika či muzika. Tak například optika neznamená jen poučení a seznámení se smysly, ale má i svůj estetický – umělecký rozměr. Zajímavé je Komenského přirovnání umělecké práce a didaktického působení. To, co je spojuje, je jistá komplexnost pohledu. Umělec také vidí svět, či člověka v něm, v jeho celistvosti, stejně jako ten, který toho člověka chce vychovávat. Právě tento celistvý pohled je mu nejbližší.
V celkovém Komenského přístupu je naprosto zřetelné preferování sensualismu, tohoto pohledu na svět. Proto jsou mu zcela zákonitě vzdálené takové otázky, jako zamyšlení nad hodnotami, z pozic jich samotných, rozebírání tvorby a života konkrétních autorů.
I z tohoto velmi skromného přehledu vztahu Jana Amose Komenského k otázkám podstaty výchovy, je patrné, jak inspirativní se tyto myšlenky mohly stát pro konkrétní výchovu a vzdělávání ve škole, a to i škole 17. století. Bohužel se však myšlenky J. A. Komenského dostaly ve své ucelené podobě do Čech až v 19. století, když nepočítáme jazykové učebnice (Janua linguarum reserata), které se anonymně prostřednictvím jezuitů dostaly na naše území. Úpadek, především triviálního školství, byl po Bílé hoře zcela evidentní. Nelze však takto jednoznačně hovořit o postavené umění ve výchově.
Umění v 17. a 18. století nikdy nezmizelo z české školy. Ba právě naopak se jeho úloha stále prohlubovala. V osobnosti tehdejšího kantora se spojovaly role nejen učitele, ale člověka, který byl také středem kulturního, především hudebního života svého regionu, městečka, či vesnice. A tak, jak Komenského myšlenky vyrůstaly z obecných potřeb, tak se zpátky, a to někdy velmi klikatými cestami do nich zase navracely.
Bohužel tato úcta, vědomí prospěšnosti, umění, estetických zážitků, prožitků, je naší době poněkud cizí. Jen pro ilustraci: estetická výchova téměř zmizela z učebních programů na různých typech škol, včetně vysokých. Celospolečenský program estetické výchovy, pro který byl Komenského přístup k umění a výchově také jistou inspirací, byl po roce 1989 zlikvidován a další snahy se nesetkaly ani s minimální pozorností. Probíhající výstava v Jízdárně Pražského hradu odpovídá svým způsobem nejen na otázky, které klade historie, ale stává se jednoznačně odpovědi na naše současné problémy, samozřejmě pro ty, kteří je hledají, a tak také hledají na ně odpovědi.
Výstava je pořádána v součinnosti Moravského zemského muzea v Brně, Kanceláře prezidenta republiky a Správy Pražského hradu. Výstavu doplňuje katalog. Výstava má být uzavřena 31. května.