Petr Kužvart se ve svém komentáři ohlíží za Pařížskou komunou, jejíž krvavý konec začal přesně před 150 lety. Jaké jsou její historické lekce?
V pátek 21. května 2021 to bude právě jedno a půl století od chvíle, kdy versailleská soldateska za trvajícího pruského obležení města překonala jeho hlavní pevnostní hradbu a vnikla do ulic Paříže. Následoval týden hrdinného odporu komunardů proti zdrcující přesile. Konec nastal 28. května, kdy byli poslední vzdorující komunardi povražděni u zdi hřbitova Père Lachaise (pamětní deska na dodnes uctívaném místě je na přiložené fotografii).
Ke kulatému výročí již v březnu vyšlo několik vzpomínkových textů, bohužel nikterak nepřekročily svým obsahem běžnou konvenční publicistickou produkci. Tedy nic nového a už vůbec ne nějak podnětného. Přitom „Druhá komuna města Paříže”, jak zní správný její název, ač existovala pouhé dva měsíce, zavdala důvod k mnoha zajímavým úvahám a hodnocením. Za těch sto padesát let se jí zabývala řada autorů, z nichž asi nejproslulejším byl současník událostí Karel Marx, který v londýnském exilu dokončil krátce po pádu Komuny svou proslulou „Občanskou válku ve Francii“, kterou vystavěl Pařížské komuně nehynoucí pomník: „… Paříž dělníků se svou Komunou bude věčně oslavována jako slavná předzvěst nové společnosti. Její mučedníci budou na věky uchováni ve velikém srdci dělnické třídy. Její vrahové jsou již dnes dějinami přibiti na pranýř hanby, odkud je nevykoupí žádné modlitby jejich páterů.“ [1]
A další všeobecně známý autor, Vladimir Iljič Uljanov – Lenin se s jejím odkazem snažil vyrovnat ve své proslulé knize „Stát a revoluce“. Od jeho doby se ustálilo klišé levicového, poněkud leninsky zdogmatičtělého hodnocení události, jež je zachováváno dodnes. Bohužel! Komuna si ale zasluhuje něco víc, než pouhé opakování konvenčních, desetiletími stálým opakováním zvěčnělých vět o tom, že to byla diktatura proletariátu a že to byla konečně nalezená politické forma organizace nové, porevoluční společnosti. Dnes již víme, kudy se dějiny následně ubíraly a tedy je nám jasné, že je to složitější. O tom níže v tomto textu.
Čemu nás může dnes naučit přemýšlení o Komuně? Mnohému. Prvým poučením je široce sdílený poznatek, jakou strašlivou, až genocidní krutost je schopen k potlačení zdola ustavené, alternativní samosprávné organizace společnosti vyvinout stávající establishment. V případě tématiky Pařížské komuny je toto široce sdíleným konstatováním, nejde rozhodně o žádné nové či dokonce originální hodnocení. To ani náhodou! Nicméně novým, ale nepřekvapivým konstatováním je fakt, že kapitalistický establishment (navzdory mnoha proměnám, kterými za půldruhého století prošel) se v tomto ohledu vůbec, ale opravdu vůbec nezměnil a je schopen stále stejných ukrutností a prasáren.
Mám na mysli osud docela nedávného sociálního experimentu (tolik se podobajícího Komuně!), který se odehrál pod vedením levicových Kurdů v severosyrské Rojavě. Navzdory zuřící válce s nefalšovaným raně středověkým barbarstvím Islámského státu tam vznikla pozoruhodná samosprávná společnost, a to cestou ustavení volených městských a obecních rad, v nichž měly zabezpečeny své zastoupení všechny etnické složky pestře osídleného území. Šlo o výrazně inkluzivní polyetnické zřízení. Na vládě se podíleli Kurdové, Arabové i Asyřané žijící v dané oblasti. Uspořádání bylo založeno na přímé participativní demokracii, libertariánském municipalismu a eko-socialismu. Ústava autonomní moci („Charta společenské smlouvy”) z ledna 2014 garantovala obyvatelstvu autonomního území rovnost pohlaví, svobodu vyznání a právo vlastnit majetek. Zejména snaha o důsledné uskutečnění rovnosti mužů a žen byla v rámci celého Středního východu naprosto ojedinělá a bezpříkladná. V oblasti měly významný vliv a frontu proti Islámskému státu držely Syrské demokratické síly (SDF), jejichž podstatnou součástí byly kurdské milice YPG [2] a jejich sesterské kurdské dívčí milice (YPJ). Smíšeným jednotkám na frontě proto vždy veleli společně a nerozdílně dva velitelé: muž a žena. Na samosprávném území se neplatily daně. Zdrojem veřejných financí byly celní poplatky a příjmy z prodeje ropy a dalších přírodních surovin. Ovšem 70 % výdajů autonomie muselo jít na obranu a bezpečnost. Demokratické komise jednotlivých kantonů měly právo regulovat ceny zboží na trhu. Byl podporován vznik výrobních družstev.
Konec samosprávné územní autonomie Rojava způsobily ozbrojené vpády turecké armády a Turky najatých žoldnéřů, často islamistických živlů (říkali si „Svobodná syrská armáda”). V roce 2018 turecké vojsko obsadilo Afrinský kanton a 9. října 2019 pak Turci podnikli generální útok a z území u hranic Turecka následně Kurdy vytlačili. Stalo se tak poté, co americké jednotky, ale i britské a francouzské speciální síly předmětné území včas vyklidily. Americký odchod znamenal rovněž odblokování letového prostoru nad územím autonomie, čehož turecké letectvo využilo k opakovaným drastickým náletům na vojenské i civilní cíle. [3]
Málokdy je možno sledovat darebácké a zrádné jednání západních mocností v přímém přenosu v takto čisté, jednoznačně zločinné a nezpochybnitelné podobě! Rojava měla velký mezinárodní ohlas. V průběhu těch několika let existence rojavské autonomie tam přijely bojovat desítky mezinárodních dobrovolníků, Evropanů, Američanů, ale i Turků a Asiatů. Čest českého národa v tomto spravedlivém boji v přední frontové linii proti vrahounskému barbarství zachraňovali dobrovolníci Miroslav Farkaš a slečna Markéta Všelichová [4]. Turecký islamisticko-fašistický režim se jim za to odměnili léty věznění. V Rojavě na chvíli ožily dávné ideály Interbrigád hájících republikánské Španělsko proti Francovým fašistům v druhé polovině 30. let minulého století. No pasaran! (Jednou určitě) neprojdou!
Ale pojďme k Leninovu hodnocení Pařížské komuny, se kterým jsou úzce propojeny jeho dnes již klasické (marxisticko-leninské dogmatické) výklady o podobě a charakteru nového, porevolučního státu diktatury proletariátu. Dnes je celkem zřejmé, že se dějiny vydaly od počátku 20. století po poněkud jiné vývojové trajektorii, než jak si to představoval Lenin, ale před ním i Marx s Engelsem a jejich následovníci.
V prvé řadě je nutno konstatovat, že organizace a politické zřízení Komuny nebylo konečně se objevivší novou kvalitou státního zřízení, předobrazem diktatury proletariátu, svou novou kvalitou překonávající po vítězné revoluci měšťácký parlamentarismus. Bylo to něco jiného: spontánně vzniklá přechodná krizová struktura. Taková, jež vzniká zcela bezděky vždy, když se společnost dostane do krize z různých příčin včetně přírodních katastrof, epidemií ale i politických krizí, vzpour, povstání, občanských válek a také revolucí. V takových momentech vznikaly struktury osobující si celkovou moc, tedy slučující zejména moc normotvornou a výkonnou. Bývají různě redukovány demokratické rozhodovací procedury ve prospěch direktivního rozhodování, zejména je-li nebezpečí z prodlení. Nicméně: kde je to možné a funkční, tam bývá demokratické rozhodování zachováno. Při zmáhání krize nebo probojovávání dramatických společenských změn se takové nouzové struktury zpravidla osvědčují daleko víc, než standardní společenské organizační a rozhodovací struktury. Problémy začínají, pokud jejich existence s odezněním krize neskončí a tyto struktury fungují dál, a to už i v situacích, pro něž nebyly ustaveny, tedy v situaci standardní, již nekrizové.
Co se pak děje, lze názorně předvést na osudu ruských sovětů dělnických a vojenských zástupců. Sověty poprvé vznikly již za revoluční krize v roce 1905, většinou jako stávkové či povstalecké řídící orgány. V revoluční krizi v Rusku počínaje únorem 1917 opět vznikaly, a to ve velkém počtu a konkurovaly standardním orgánům moci a správy. Když se říjnovým převratem [5] dostávají naplno k moci, revoluční a krizová situace byla vystupňována a stále trvala a pokračovala od roku 1918 občanskou válkou a střetnutím se zahraničními interventy. Přešla tedy v dlouhodobou krizi, vyznačující se tendencí k rozsáhlému ekonomickému dirigismu a k ryze vojensko-diktátorskému stylu řízení a správy. Již v průběhu občanské války, ale hlavně po jejím skončení se sověty obalovaly stále rozsáhlejším byrokratickým aparátem, nástrojem výkonu moci a správy. V centru pak vznikla byrokratická vládní soustava lidových komisariátů – ministerstev. Systém výkonu moci a správy se rychle byrokratizoval a těžiště reálné moci se přesunovalo zřetelně z demokraticky rozhodujících kolektivních orgánů – původních sovětů na jejich výkonný aparát. Obdobně se byrokratizovala i bolševická strana. Došlo k rychlé obměně jejího členstva a k rychlému růstu moci stranického aparátu v centru i v provinciích, a to na úkor reálného vlivu bolševického jádra původních revolucionářů. [6]
Původní krizové struktury, orgány řídící revoluci, se obalily byrokracií a ztratily moc. Dá se říci, že již pokrizové období standardního společenského provozu si vynutilo zásadní změnu – krizové struktury prošly evolucí, jež je přiblížila běžnému mocenskému a správnímu mechanismu, nikoli nepodobnému původním carským a republikánským mocenským strukturám. Nikoli náhodou bolševici v byrokratických aparátech široce využívali začlenění starých carských byrokratů a expertů.
Samozřejmě, že je po odeznění krize rozumnější ony krizové struktury nahradit mechanismem výkonu moci a správy, který se specializuje na řízení „rutinního“ společenského provozu. Ale dějiny se dějí podle jiných zákonitostí a lidský rozum jejich běh nijak zvlášť neovlivňuje. Čili: Komunu před naznačenými vývojovými peripetiemi uchránil její brzký tragický zánik. Sověty si musely proces své byrokratické degenerace užít až do roku 1991, kdy se spolu s celým „Sojůzem“ konečně odebraly do historie.
To je tedy prvý zásadní poznatek spojený s dnešním dějinami poučeným, a tedy kritickým viděním odkazu Pařížské komuny. Nebyla to náhle vynalezená předzvěst nové kvality porevoluční státní moci a správy, ale dočasná nouzová struktura. Nic víc, ale také nic míň. V Paříži obležené Prušáky, navíc zbaběle opuštěné měšťáckými „elitami“, to ani jinak dopadnou nemohlo.
Další klíčový poznatek vypadá naprosto banálně: dějiny jsou poťouchlé a kolikrát vyvedou jednajícím aktérům nejeden absurdní a jedovatý žertík. Dějí se podle vlastní logiky a po vlastní trajektorii a vůbec neposlouchají dobové ideje, představy, a dokonce ani napevno stavěné postuláty a představy o dalším jejich nevyhnutelném, zákonitém, jedině možném směřování. Jsou přírodně-historickým procesem, evolucí druhové kultury moderního člověka. Jejich přirovnání k horotvorným a vulkanickým dějům v kůře planety Země není vůbec od věci. Vůči svým aktérům vystupují obdobně objektivně a nezávisle. Nemívají vůbec žádné ohledy na jejich záměry, úmysly, představy, na jejich chtění a nechtění.
A tak se stalo, že proklamovaná diktatura proletariátu se po bolševické revolucí velmi rychle, během pár let prvotních zmatků a válečného chaosu, zvrhla v diktaturu nově se rodící panující třídy, jíž lze nazvat monopolní byrokracií. Ne že by předtím v dějinách byrokracie neexistovala. Byla, ale vždy fungovala jako servisní skupina či vrstva sloužící zabezpečení státní moci a jejího výkonu pro někoho jiného. Pro feudalitu, pro absolutní monarchii, později pro podnikající měšťanstvo, třídu kapitalistických podnikatelů. Vždy někomu sloužila. Ve 20. letech minulého století v sovětském Rusku začala poprvé vznikat jako suverénní vládce, soustředící ve svých rukou veškerou reálnou moc nad společností. Moc ekonomickou (direktivně ovládla veškerý zestátněný kapitál ve společnosti se vyskytující), ale i moc politickou – zde sehrávala klíčovou roli byrokracie v aparátu bolševické strany a byrokratické špičky státu – aparát Rady lidových komisařů – sovětské vlády. Stalinistická kodifikace marxismu-leninismu se stala její třídní ideovou výbavou. Její personifikací, symbolickým zosobněním všech jejích vlastností, včetně těch nejhorších, se pak stal veliký vůdce na její špici, veliký generalissimus Stalin – a s menším leskem i poněkud redukovaným kultem osobnosti (a naštěstí i s menší brutalitou) také jeho různě povedení nástupci. Jako by se tu v karikaturní formě na nás zašklebil absolutně monarchický princip, tak oblíbený v Evropě včetně Ruska počínaje 17. stoletím.
Monopolní byrokracie byla ovšem opravdu podivnou panující třídou. Byla byrokraticko – hierarchicky organizována v jakousi pyramidální strukturu, tyčící se nad celou ostatní společností, kterou dočista znevolnila (všichni museli pracovat na státním, případně kolchozním – ale to bylo zase ovládáno státem a družstevní byl jen vnější formální nátěr). A část této porobené společnosti (dokonale vyvlastněné, a i dále průběžně vykořisťované porobené třídy nových proletářů) dokonce přímo zotročila: pracovně-výchovné tábory odčerpávaly a pacifikovaly veškeré vzpurné elementy, ale byly také zejména v desetiletích sovětské industrializace velice podstatným ekonomickým, výrobním, velké rozvojové investice zajišťujícím faktorem.
Takže: žádná diktatura proletariátu [7] se po proběhnuvší revoluci nekonala a asi ani nemohla konat. Místo toho došlo ke vzniku třídní diktatury monopolní byrokracie, zprvu velice brutální diktatury, podrobivší si celou společnost. V návaznosti na tuto překvapivou regeneraci antagonistické třídní struktury nenásledovaly žádné doktrinálně odvozené dobové perspektivy jako odumírání státu, slábnutí třídního charakteru společnosti až po předpovídaný vznik beztřídní společnosti, kdy teprve začnou ty správné dějiny: doteď to byla jen jejich ubohá ouvertura… Nic z toho se pochopitelně nekonalo. A zatím nelze vidět jakékoli příznaky toho, že se něco podobného chystá. Prostě vyvrcholení dějin podle marxismu 19. století se nekoná a není důvod předpokládat, že by tyto dobově limitované představy měly dějiny ve svém dalším vývoji následovat.
Zní to pesimisticky? Oběti komunardů a dalších revolucionářů těch dob byly tedy úplně k ničemu? Byl to celé pouhý omyl? Nikoli! V žádném případě. S kritickým nadhledem a znalostí moderních dějin, s výzbrojí společenských věd 21. století je šance podstatně hlouběji a s menší mírou omylů sestudovat soudobou společnost a její další vývojové trendy a vytyčit si s menší chybovostí než v 19. století cíl, tedy zejména dosažení sociálně spravedlivého a efektivního, trvaleji udržitelného uspořádání společnosti, odvracejícího a odstiňujícího v maximální možné míře soudobá i perspektivní rizika různého charakteru, jež problematizují a znejišťují další perspektivy vývoje druhové kultury moderního člověka. Nic nebylo nadarmo, pokud budoucí šance sami opět jednou trapně neprošustrujeme.
Vzpomeňme v pátek památky hrdinných bojovníků Komuny a ideálů, za něž se bili!
Poznámky a odkazy:
[1] Sepsáno Marxem a následně schváleno Generální radou Mezinárodního dělnického sdružení, a to již dva dny po konci pařížských bojů, 30. května 1871 na schůzi rady v High Holborn Street 256 v Londýně, a to pod názvem „Adresa Generální rady Internacionály o občanské válce ve Francii 1871“. Citováno z: Marx, Karel, „Občanská válka ve Francii“, Nakladatelství Svoboda, Praha 1950, str. 72.
[2] Kurdské milice v Sýrii jsou velmi blízké hrdinné Straně kurdských pracujících, jež vede už řadu let kurdský odboj na jihovýchodě Turecka proti vládě v Ankaře. Proto ji euroatlantické oficiální skety prohlásily za teroristickou organizaci. Zapomněly, že národně osvobozenecký boj je na hony vzdálen jejich vlastním násilnickým a teroristickým choutkám i jejich tradiční zabedněnosti a pokrytectví. Česká republika se (jak jinak, že?) k tomuto trapnému rošťáctví připojila.
[4] Jaký propastný rozdíl ve srovnání s trapným účinkováním karikatury české armády, této dnešní žoldnéřské soldatesky, úslužně působící kdekoli po světě podle pokynů euroatlantické mocenské sebranky!
[5] Říjnový převrat roku 1917 ve hlavním městě řídil ostatně vojenský výbor Petrohradského sovětu, tedy expertní a rezortně specializovaný poradní a výkonný orgán celoměstského sovětu.
[6] Není vůbec náhodné, že vzestup Josifa Vissarionoviče Džugašviliho-Stalina začal na počátku 20. let jeho ustanovením do funkce generálního sekretáře bolševické strany, jíž obratně využil k postupnému ovládnutí stranického aparátu. Zde byla základna Stalinovy sílící moci. Jeho bolševičtí oponenti neměli šanci. Mohli mít stokrát pravdu, mohli křičet, psát, varovat, agitovat – ale reálná moc už byla jinde a oni časem nevyhnutelně skončili jako nežádoucí živly v lágrech a na popravištích, v nejlepším případě v emigraci.
[7] Skutečný vznik a vývoj i fungování diktatury proletariátu v tom smyslu, jak ji chápali Marx i Lenin, by bývaly velmi problematické i jinak. Pokud revoluční měšťáctvo zvítězivší nad feudalitou ustavilo svou formu politického panství, svou třídní diktaturu (byť zahrnující i majetkovým censem omezenou zastupitelskou demokracii), pak nepřestali být tím, čím byli dosud: podnikateli, ovládajícími oběh kapitálu a přivlastňující si jím plozenou nadhodnotu. Pokud ale předrevoluční dělník, proletář přešel do profesionálního stranického aparátu nebo na úřednické, ředitelské či velitelské místo, pak přestal být oním původním proletářem. S řadou takových povýšenců ostatně náhlý a nebývalý sociální a mocenský vzestup pořádně zacvičil a změnil je co do jejich povahy a morálky. Odrodili se, už to nebyli z niterného přesvědčení nezištně pracující aktivisté a agitátoři, dělníci revoluce jako předtím. Jakápak diktatura proletariátu s takovými kádry a za takových okolností? Z takového mumraje se pak vynořila vznikající monopolní byrokracie a její třídní diktatura!