Marga Ferré píše o poučeních z katastrofální porážky španělské levice v květnových volbách v madridském regionu, které přinesly triumf „trumpistické“ pravice a odchod Pablo Iglesiase z aktivní politiky.

Dne 4. května se v madridském regionu konaly volby a jejich výsledek, vítězství trumpistické pravice, byl mezinárodně prožíván a interpretován jako bolestná porážka levice, umocněná odchodem předsedy Unidas Podemos Pabla Iglesiase z aktivní politiky. Byla to porážka, ale byla to mnohem víc porážka v kulturní válce než na volebním poli.

Madridská oblast (autonomní oblast je obdobou německých spolkových zemí) je již 26 let řízena konzervativní pravicí Lidové strany (Partido Popular). To, že znovu vyhrála volby, není anomálie, tak proč to levice prožívá jako porážku?

Triumf „trumpismu“

Zaprvé proto, že po osmdesáti letech (včetně 40 let fašistické diktatury) má Španělsko progresivní koaliční vládu mezi sociálnědemokratickou stranou (PSOE) a levicí (Unidas Podemos). Během roku a půl trvání této nové vlády byla průkopnicí pravicové opozice předsedkyně Madridského společenství Isabel Díazová Ayusová, která s agresivitou (neobvyklou pro jinak zatuchlou španělskou pravici a trumpistickým stylem) bojkotovala vládu z pozice prezidentky nejbohatšího španělského regionu. Ona je de facto vůdkyní politické opozice.

Volby v Madridu Ayusová vyvolala kvůli průzkumům, které tvrdily, že Partido Popular by mohla volby vyhrát a dosáhnout tak odstranění umírněné pravicové strany Ciudadanos, tj. její vymazání z politické mapy (což se skutečně stalo) a zpochybnění hlasů pro krajní pravici stranu Vox prostřednictvím trumpistického projevu: rebelové, kteří hlasují proti levicové vládě, jenž s výmluvou na pandemii zavádí regulace v hospodářství, mají hlasovat pro Lidovou stranu. Volby Ayusová vyvolala jako výzvu levici s mottem: „Socialismus, nebo svoboda“. Opozice proti vládě učinila z užití slova „svoboda“ a z delirických útoků na Pabla Iglesiase hlavní osy její úspěšné kampaně. Tedy jde tu o posun od konzervativní pravice k extrémně pravicovým postojům.

Porážka sociální demokracie, rozdělení levice

Socialistická strana (PSOE) tuto volební výzvu interpretovala jako příležitost distancovat se od levice a strany Unidas Podemos a navrhnout kampaň a politiku zaměřenou na obsazení středového prostoru Ciudadanos. Byla to chyba, která se ukázala jako fatální, protože voliči Ciudadanos hromadně přešli k Lidové straně a zanechali PSOE v Madridu s nejhorším výsledkem v její historii.

Na poli levice byl spor vyjádřen ve dvou politických formacích: v divizi Podemos, zvanou Más Madrid a vedenou bývalou dvojkou Podemos, Iñigem Errejónem, s umírněným diskurzem průřezového levicového populismu, a na druhé straně ve straně Unidas Podemos, jejíž slabá situace donutila Pabla Iglesiase opustit funkci vicepremiéra Španělska a vydat se na politickou scénu Madridu, aby zabojoval o tento prostor.

V bloku nalevo proběhla „čestná soutěž“. Tento koncept Ernesta Laclaua odkazuje na soupeření mezi podobnými politickými možnostmi s cílem získat více hlasů – hlasů, které by jinak byly ztraceny.

Z vítězství trumpistického obratu pravice v Madridu si můžeme vzít několik ponaučení:

Volby v Madridu jsou interpretovány jako porážka, protože tváří v tvář pravicovému „socialismus, nebo svoboda“, Pablo Iglesias kondenzoval levicovou reakci do sloganu „fašismus, nebo demokracie“. Úsilí Unidas Podemos se soustředilo na mobilizaci dělnických čtvrtí města Madridu a dělnických měst, která obklopují hlavní město, v přesvědčení, že zvýšení účasti těchto čtvrtí porazí pravé křídlo. Tato hypotéza se nepotvrdila.

Polarizace ve skutečnosti vedla k bezprecedentnímu mediálnímu útoku na Pabla Iglesiase a Unidas Podemos, kteří byli kvalifikováni jako extremisté, kteří polarizují společnost. To pak vyústilo v mobilizaci volebního práva k tomu, aby se zabránilo Pablu Iglesiasovi ve vstupu do madridské vlády. Účast byla historická a pravice zvítězila téměř ve všech volebních okrscích.

Pravici se podařilo spojit se s pandemickou únavou a prodat prázdné slovo, falešnou naději, že konec pandemie může být nařízen nezávisle na skutečné situaci. Jsou tací, kteří srovnávají to, co se dnes začíná dít (a spolu s tím, jak postupuje vakcinace) s novým „radostným rokem 1920“, tedy s nihilistickou touhou, která zaplavila Evropu po první světové válce, kde bude hledání individualistického uspokojení a falešného štěstí znamením doby.

Tváří v tvář tomuto falešnému optimismu, levice varuje před fašismem, tedy před opakem, před ohlašováním temných časů, které nepřinesly očekávaný volební vzestup. Přesto podpora Unidas Podemos a Más Madrid v madridském hlasování vzrostla. Katastrofa pro levý blok vzešla z katastrofálního výsledku sociální demokracie.

Úloha médií, která jsou vždy ve službách vládnoucí třídy, při této příležitosti dosáhla až barbarské úrovně. Obviňovala Iglesiase z toho, že je fašista, zkorumpovaný, lhář, vtělený démon a sledovala tak Trumpovu stopu zaplnění mediálního prostoru směšnými falešnými zprávami, které ale bylo efektivní k ovládnutí politické debaty během kampaně.

Co bude dál?

Volební výsledek v Madridu nemá přímý vliv na progresivní vládu ve Španělsku. Do příštích všeobecných voleb zbývají dva roky, a právě federální systém ve Španělsku znesnadňuje to, aby zradikalizovaná pravice získala nezbytná spojenectví pro vládu nad celou zemí. To ale nemůže znamenat, že přestaneme být ostražití vůči radikalizaci pravice a mediálním zprávám, které démonizují veškeré progresivní myšlení.

Pablo Iglesias odešel z politiky, protože si sám uvědomuje, že jeho postava byla démonizována způsobem, který má už pro levici negativní dopady. Tím se pro stranu Podemos otevírá nová doba, která do jisté míry ukončuje cyklus započatý v hnutí 15-M Indignados (česky Rozhořčení) před deseti lety.

Nová krize znova nutí levici přehodnotit a přizpůsobit se této nové ofenzívě hlavního města a politickým projevům, které představují sice prázdné, ale přesto nesmírně nebezpečné diskurzy krajní pravice.

Článek vydáváme ve spolupráci s Transform!Europe.