Jan Zeman pokračuje ve svém seriálu věnovaném koncepci klimatických změn. Dnes se věnuje tomu, jakou cenu má ochrana stability klimatu.
Cena za ochranu stability klimatu (často uváděný pojem „ochrana klimatu“ je nepřesný) je aktuální otázka. Je ale velmi obtížně zodpověditelná ze dvou důvodů:
- V zásadě jde o obdobu ekologických nákladů, které tvoří jednak nákladu na ochranu přírodních složek životního prostředí, jednak náklady vyvolané ekologickými škodami, ekonomickými škodami ze znehodnocování přírodních složek životního prostředí, přičemž existují i škody mimoekonomické, principiálně nevyčíslitelné. Také v případě klimatických změn platíme jednak cenu za absenci větší stability klimatu (ztráty způsobené rostoucí nestabilitou klimatu, pasivní náklady), jež se ale v položce náklady na ochranu stability klimatu nekalkulují, jednak cenu – náklady na ochranu stability klimatu (aktivní ochrana, náklady na snížení emisí antropogenních, člověkem vytvořených skleníkových plynů GHG, jejíž náklady se v zásadě kalkulují). Stejně jako v případě znehodnocování přírodních složek životního prostředí, i zde budeme draze platit jak za absenci stability klimatu, tak na aktivní opatření k zachování stability klimatu.
- Opatření na ochranu stability klimatu aktivní i pasivní jsou velmi rozmanitá a mají také velmi rozdílnou efektivnost. Jejich realizace pak závisí na realističnosti politiky ochrany stability klimatu a účinnosti nástrojů k jejímu zajištění zvolených. Výše ztrát ze zhoršení stability klimatu se může významně lišit vzhledem k různě rozumnému chování lidí tam či onde.
Od vlády A. Babiše jsme se dozvěděli, že ochrana (stability) klimatu, resp. realizace závazků plynoucích ze Zelené dohody pro Evropu, přijde ČR na 675 miliard korun. Později bylo upřesněno, že jde jen o náklady na úspory paliv a energie a na podporu obnovitelných zdrojů paliv a energie (OZE), což je jen část nákladů na ochranu stability klimatu. Paradoxní je, že prakticky ekvivalent celé této obří částky spolyká obří fotovoltaický tunel, založený vládou Mirka Topolánka z iniciativy zeleného ministra životního prostředí Martina Bursíka a kol. v letech 2007-10. Podle Nejvyššího kontrolního úřadu má jít kumulativně celkem o 400-1000 mld. Kč. Jeho střední nejpravděpodobnější hodnota je udávána 600 mld. Kč. Jsme opět u (ne)efektivnosti nákladů na ochranu stability klimatu.
Na kolik nás přijde aktivní ochrana klimatu, není známo. Žádný solidní program ochrany klimatu totiž ČR ani EU nemá. Jistě by tam neměl chybět program zateplování budov a důsledné vymáhání výstavby a rekonstrukce velké části budov na nízkoenergetický standard, výstavba nových bloků jaderných elektráren, politika minimalizace přepravních toků, politika zásadní modernizace železniční dopravy, výstavby chybějících železničních tratí, výstavba tratí vysokorychlostních, nemalé restrikce na energeticky náročnou silniční a leteckou dopravu, na místo jejich zběsilé podpory (což ale nejen v ČR nehrozí ani náhodou), účinná podpora efektivních projektů rozšiřování trolejbusových a tramvajových tratí a sítě metra v Praze. I když hlavní přínos železnice pro veřejné zdraví, životní prostředí, klima a další, je ve snižování silniční, dále letecké a vodní dopravy, jen přechod stejnosměrné trakce 3 kV na střídavou 25 kV v délce 1 803 km tratí má přispět ke snížení emisí CO2 o 190 000 t/rok, elektrizace 123 tratí nabízí úsporu emisí CO2 o 80 000 t/rok proti roku 2020 ad., viz zde.
Naopak by se měly zastavit investice do zlepšování plavebních podmínek na Labi, výstavby dálnic, nových přistávacích drah na letištích, technických úprav koryt vodních toků, nových přehrad, tolerance živelného rozvoje využívání území. Je tristní, že územní plánování dnes, na rozdíl od dob reálného socialismu, umožňuje bytovou výstavbu bez nezbytného občanského vybavení a tak citelně zvyšuje dopravní potřeby občanů.
Určitě by tam měla být ochrana a obnova územních systémů ekologické stability krajiny na orné půdě, v lesích, na vodních tocích (obnova meandrujících koryt vodních toků, ne jejich další technické úpravy, jak prosazují technokraté ve vodním hospodářství). Vysoce aktuální je otázka záchrany a obnovy lesů ČR, zničených ve velkém kůrovci a dalšími škůdci za nemalého přispění nedávného rekordního pětiletého sucha. Převrácení pozitivní bilance fugitivních emisí ze změn z využívání krajiny v důsledku kůrovcové kalamity na negativní z hlediska emisí GHG je výmluvná. Dosud změny v krajině, zvláště pak rozšiřování lesů a růst zásob dřeva na pni, zachycovaly část emisí GHG. Nyní jej naopak uvolňují.
Četná opatření na ochranu klimatu mají svou „výrobní“ a „klimatickou“ stránku, podobně jejich efekt. Rozdělit tyto náklady a efekty na výrobní a klimatickou stránku je ale obtížné, protože neznáme výši škod způsobovaných rostoucí změnou klimatu. Závažnější než současné jsou škody budoucí, na které je už dnes zaděláno. Klima má totiž obrovskou setrvačnost, resp. za současné chyby budou tvrdě platit budoucí generace.
Otevřená je otázka podpory OZE, protože v ČR se jeví perspektivní hlavně využívání energie Slunce, a to jak k ohřevu teplé užitkové vody a k vytápění, tak k výrobě elektřiny. I zde ale platí, že by se tak nemělo dít za každou cenu, jak požadují nevládní protijaderní ekologové, a že podpora výroby elektřiny (a tepla) pomocí nepřímých křížových dotací jejich cen je zjevně neefektivní, viz zmiňovaný obří tunel, podobně obchod s povolenkami na emise oxidu uhličitého CO2. Efektivní může být jen podpora OZE daňová a investičními dotacemi.
Biopaliva jsou zjevně neúnosná, zvláště ta pěstovaná na zemědělské půdě, protože prohlubují hlad ve světě a jejich pěstování přispívá k ničení orné půdy a biodiverzity.
Pro vyšší využití energie proudící vody nejsou v ČR podmínky, o problémech devastace vodních poměrů a říčních niv potřebami vodních elektráren nemluvě.
Značně kontroverzní je i využívání energie větru v podmínkách ČR. Větrnost je v ČR převážně nízká, větrné elektrárny citelně narušují krajinný ráz (střetají se jak s obecnou ochranou přírody, resp. český venkov je zřejmě právem masově odmítá, tak se speciální ochranou přírody, zvláště pak v horách a v podhůří, kde větrnost bývá vyšší). Na jednotku vyrobené elektřiny má větrná elektrárna asi 2x vyšší spotřebu betonu a 5x vyšší spotřebu oceli, životnost větrných elektráren kolem 15 let není vysoká.
Máme problém neefektivních nákladů na armádu, provázených navíc obří korupcí a orientací na intervence v zahraničí v cizím zájmu, ohrožující ČR. Máme vysokou míru převážně samoúčelné konzumní spotřeby, bránící dosažení klimatické neutrality. Bude ji ale velmi těžké a za kapitalismu prakticky nemožné výrazně redukovat.
Je tu i zásadní problém málo účinného řízení, podvazujícího prosazování mnoha veřejných zájmů včetně klimatické neutrality. Jeho součástí jsou i četné nedostatečné nebo hrubě křivé metodiky měření efektivnosti a část chybějící datové základny. Zvláště chybí přibližná výše ekonomických škod ze znehodnocování přírodních složek životního prostředí, o které by se mohly opřít kalkulace efektivnosti. Velkým paradoxem Statistické ročenky Životní prostředí ČR je, že vyčísluje vysoké „náklady na ochranu životního prostředí,“ ale žádné ekonomické škody ze znehodnocování přírodních složek životního prostředí.
Má-li být boj za klimatickou neutralitu efektivní, musíme v prvé řadě vytvořit databázi celkové náročnosti získávání tepla a elektřiny z jednotlivých typů zdrojů na emise GHG v CO2ekv. a každý rok ji aktualizovat, podobně náročnost získávání základních surovin, základních potravin, základních průmyslových výrobků atd. Jinak v rámci boje za klimatickou neutralitu můžeme vynakládat peníze zjevně neefektivně, viz divoké pokusy Martina Bursíka.
Neúnosná je trvající ideová předpojatost. Svatá válka, vedená částí ekologů proti mírovému využívání jaderné energie a spalovnám odpadu s jeho energetickým využitím či za svobodné ničení našich lesů kůrovci a jinými škůdci (tzv. boj za divočinu) nás přichází draho.
Času je málo
Hodně pravdy je přitom i na varováních, že současné drastické změny klimatu, podle všeho vyvolané v rozhodující míře neodpovědnou lidskou činností, lidstvo nemusí přežít tím spíš, že na ještě drastičtější změny klimatu je zaděláno, že se otvírají další a další přímé pozitivní zpětné vazby, zesilující beztak hrozivé oteplování klimatu (snižují se bílé odrazivé plochy, uvolňující se metan z věčně zmrzlé půdy, odumírající korály, mizejí tropické deštné pralesy atd.).
Občané západu jsou velice zhýčkaní, jak názorně ukazuje pandemie nového druhu koronaviru. Pokud platí, že mnozí tu karanténu pro svou hloupost a rozmazlenost nejsou s to vydržet, hrubě ji porušují a ohrožují tak sebe i druhé a v úhrnu pandemii a ji provázející karantény prodlužují, je to hodně zlé. Pokud západní vlády jsou tak neschopné, že vyrábí umělé kauzy otravy jedinců novičokem, přestože použití novičoku k otrávení jednoho občana je prakticky nemožné (došlo by k masakru lidí v širším okolí útoku) nebo si zřejmě na přání USA vymyslí kauzu ricin či kauzu Vrbětice, aby znemožnila dovoz nejlepší vakcíny proti koronaviru Sputnik V a vyloučila z tendru na nový blok jaderné elektrárny Dukovany nejlepšího dodavatele Rosatom, nelze předpokládat, že by byly s to vést účinný boj v složité oblasti sílících klimatických změn.
Totiž, mnohé funkce, které nám dosud bezplatně poskytovala příroda, v první řadě funkce podpory života (globální životodárné ekosystémy), zanikají a není a ani nemůže být za ně náhrada. V továrně jejich ekvivalent není možné vyrobit, na zplundrovaných polích a v usychajících lesích je není možné vypěstovat, nevymelou je technicky upravená koryta vodních toků. Pokud ministerstvo zemědělství na místo revitalizace vodních toků prosazuje silně konfliktní výstavbu dalších přehrad a tím i další devastaci koryt vodních toků, je to velice špatné. Zda si to lidstvo uvědomí a začne konat dřív, než bude pozdě, je otázka.
Je nejvyšší čas přijmout rozhodná opatření na ochranu stability klimatu, tj. zásadně snížit emise GHG. EU vytyčený cíl dosáhnout klimatické neutrality do roku 2050 a pokud možno ještě dříve, je oprávněný. Jeho zásadním problémem je snaha ho realizovat tzv. Zelenou dohodou pro Evropu, schválenou Evropskou radou 13. prosince 2019. Tato Dohoda byla velmi špatně připravena. Za základ vzala zelené energetické dogma a tím položila další výbušninu pod klimatickou politiku i pod beztak chatrné základy EU. Tzv. Zelená dohoda ignoruje emisně šetrnou jadernou energetiku, přehlíží negativa získávání energie z OZ a i nadále sází na neefektivní obchod s povolenkami na emise CO2. Její případná realizace může přinést mnohem víc škod než užitku a těžce zkompromitovat myšlenku dosažení klimatické neutrality, asi jako když obří, převážně fotovoltaický tunel v ČR těžce zkompromitoval perspektivní podporu rozvoje využívání OZE. Pokud dobře placení pánové a dámy v Bruselu jsou s to zplodit jen takový zmetek, je to hodně špatné. Měli by neprodleně uvolnit místo schopnějším. Podrobnější rozbor „Zelené dohody pro Evropu“ zde.
Je otázkou, co dělat v situaci, kdy krachuje jedna světová konference o klimatických změnách za druhou a nemůže tomu být jinak, protože podstatné otázky zabezpečení ochrany stability klimatu na nich nepřichází na pořad jednání, viz zde. Na klimatických konferencích se jen vyjednávají závazky, o kolik ta či ona země sníží své emise GHG, které ale při pokračující brutální konkurenci mezi jednotlivými státy světa nejsou a ani nemohou být myšleny příliš vážně. Klíčová otázka mechanismů prosazení zásadního snižování emisí GHG zůstává mimo pozornost jednání.
Je otázka, co dělat, když vládní i opoziční elity demokratické i autoritářské tvrdošíjně odmítají realizovat účinná opatření na ochranu klimatu, jistě i proto, že přechod ke klimaticky neutrální ekonomice změní mnohé z toho, co považujeme za samozřejmé. Vyhlašování stavu klimatické nouze Evropským parlamentem v září 2019 (kdyby zrušil idiotské každoměsíční stěhování europoslanců z Bruselu do Štrasburku a zpět, udělal by i pro klima víc) či po té hlavní město Praha a některé radnice v Česku, je vytíráním očí veřejnosti.
Zejména v Evropě, ale nejen v ní, se zdvihá hnutí „Rebelie proti vyhynutí“, množí se stávky středoškolských studentů za ochranu klimatu a sílí výzvy: „Tak už s tím klimatem něco udělejte!“ Jde o akce zoufalství, které mohou připomínat i nové klimatické náboženství. Symbolem se stala švédská středoškolačka Greta. Nic proti ní. Zostudila světovou politickou a ekonomickou elitu vzorně. Hrubě všem nadávala a oni jí za to tleskali. Jejich chyba. Její požadavek: „Dejte na rady odborníků!“ nebere v úvahu dvě věci. Jednak jsou odborníci různě dobře či špatně fundovaní, jednak velmi mnoho odborníků slouží té či oné lobby a řeší jen otázku, jak „odborně“ zdůvodnit prosazení těch či oněch soukromých zájmů na úkor zájmů veřejných. Vědecká pravda jim bývá více méně ukradená. Konečně, i o tom je některými tolik velebená Zelená dohoda pro Evropu.
Protesty dočasně utlumila koronavirová pandemie. Mají ale objektivní základ. Bojovníci za ochranu stability klimatu si mohou být jistí, že mocní vládci světa pro ochranu stability klimatu nic podstatného neudělají, byť světová klimatická telekonference v dubnu 2021 může navenek vyznít optimisticky. Závazky z Paříže 2015 pokrývaly asi jednu třetinu potřebného snížení emisí GHG, na ní se k nim vrátily USA a zvýšily asi na 46 % potřebného snížení emisí GHG.
Bojovníci za ochranu klimatu by měli v první řadě vědět, co je třeba pro ochranu klimatu udělat. Měli by si být vědomi, že svět je vysoce konkurenční a izolovaná akce jednoho či skupiny států, byť by to byla celá EU s podílem na emisích CO2ekv. v roce 2017 asi 9,5 %, celosvětové zhoubné trendy příliš neovlivní. Že je nutné hledat celosvětové mechanismy prosazování klimatické neutrality. Nadšení některých ekologů nad Zelenou dohodou pro Evropu svědčí o jejich neschopnosti chápat základní reálie EU, světa i ochrany stability klimatu. Základem celosvětového úsilí o stabilitu klimatu nemůžou být pokračující závody ve zbrojení a politika nepřátelství v zájmu šíření pochybných euroamerických hodnot, odírání rozvojových států nadnárodními firmami a státy vyspělými, ani zjevně neefektivní obchod s povolenkami na emise CO2. Platí i nadále Masarykovo, že „česká (a nejen česká – JZ) otázka je především otázkou sociální.“ Zásadní otázkou je, jak jej zabezpečit v praxi.
Problém je, že v podmínkách pokračujících horkých, studených a hybridních válek, militarizace, organizování teroru a barevných revolucí, zběsilé konkurence, enormního plýtvání ve společenské i soukromé spotřebě atd. není šance rozhodná opatření na ochranu klimatu přijmout a hlavně realizovat, byť samotná myšlenka Německa získat rozvojem získávání paliv a energie z OZ konkurenční výhodu není špatná. Těžce ji ale kompromituje nesmyslné zavírání jaderných elektráren s nulovými přímými a nízkými nepřímými emisemi GHG z ideologických důvodů. Navíc jsou nejednou hrubě ovlivněny lobbováním i četné metodiky, takže některá opatření na ochranu stability klimatu této ochraně škodí a málo komu to vadí. Jak by se mělo přistupovat k hledání cest k dosažení klimatické neutrality na dílčím případě viz zde.
Podle klimaskeptiků teplota během čtvrtohor dramaticky poklesla ve srovnání s předchozím obdobím třetihor kypícím životem, začaly se střídat relativně dlouhé doby ledové a relativně krátké doby meziledové (10 až 15 tisíc let). Pokud by nastala další doba ledová, lidstvo by to velmi poškodilo a civilizace by skomírala. Posledních 10 tisíc let je ale globální teplota nepřirozeně stabilní. Zásluhu na tom má nejspíš vznik zemědělství, které pozměnilo biologické cykly a mírně zvýšilo hladinu CO2, ale také vedlo k rozsáhlému odlesňování a odvodňování, zejména nížin. Tato změna je zřejmě dostatečná, aby oddálila nástup doby ledové o nějakých 50 tisíc let. Následné zvýšení CO2 díky spalování fosilních paliv to jistí na delší období. To hlavní se už tedy stalo. Teplota ještě nějakou dobu zřejmě poroste, ale planeta a její biodiverzita na tom vydělá. (Opravdu? JZ) Podle klimaskeptiků je rozumné mnohem větší díl peněz věnovat na přizpůsobení se změnám klimatu a jen malou část na zpomalování produkce emisí GHG, nedávat zbytečně peníze klimatickým rentiérům. Pokud je myšlen žádný fotovoltaický tunel à la Bursík, tak ano (JZ). Rychlejší ekonomický rozvoj (při současných perverzích? JZ) dříve umožní zvrat v produkci emisí GHG a možná i rozumnou regulaci jejich koncentrace ve vzduchu. Mnohem méně nákladně se dá realizovat řada opatření ke zmírnění našich dalších nepříznivých vlivů na prostředí a přírodu.
Nevím, zda by to říkali i po té, co lidstvo, možná s výjimkou Číny, v důsledku koronavirové pandemie významně chudne, aniž by se řešily vyhrocené sociální a další problémy.
Za rozumné považuji heslo: „Změňme systém, ne klima!“ Tzv. překonat kapitalismus, kde zisk malého počtu bohatých jedinců je zpravidla dosahován na úkor velké části ostatních lidí, dále na úkor fauny, flóry i klimatu.
Všechny předchozí díly seriálu najdete: