Historička umění Věra Beranová ve své recenzi píše o nové výstavě, která se snaží představit práce impresionistů v nových souvislostech.
Nové prostředky a nové technické možnosti se s velkou intenzitou prosazují a odrážejí také ve výstavní činnosti. Doby, kdy právě naše výstavnictví uvedlo na světovou scénu polyekran (originální československý promítací systém s více společně ovládanými projektory filmů i diapozitivů, více plátny a mnohakanálovým zvukem), jsou již dávno pryč. Je zajímavé, že se tyto proměny týkají i výstavnictví, které bylo tradičně chápáno dost konzervativně, tj. výstavy, prezentace umění, uměleckých děl.
Jsme již zvyklí, že současná umělecká díla (spíše estetické objekty) tyto různé moderní technologie využívají. Není však běžné, aby se tyto prostředky využívaly k prezentaci klasického umění. Existoval (a možná stále existuje) jistý respekt, úcta k původnímu uměleckému dílu. Stačí si projít stálé expozice, například Národní galerie, a je zřejmé, že k nějakým proměnám v rámci instalací, prezentací různých výstav, expozicí, nedošlo. I když pamětníci si jistě vzpomenou na první instalaci umění 19. století Jiřího Kotalíka v Anežském klášteře, ve které nešlo o využívání různých technických vymoženosti, ale o vytvoření netradičního prostoru, ve kterém jedinečně vyzněla výtvarná díla. Stejně jedinečně byla pojatá i expozice starého umění v Kroměřížském zámku, kde instalace odvážně pracovala s barevnými plochami stěn a jistě bychom našli řadu dalších příkladů.
Výstava, na kterou bychom chtěli upozornit, má osvětlit umělecké dílo v nových souvislostech, ale prostředky jsou diametrálně odlišné. Jedná se o současnou multidimenzionální výstavu impresionistů s 3D zvukem instalovanou v Karlínském Fóru. Tato výstava dokumentuje opodstatněnost nové a netradiční prezentace – v tomto případě francouzských impresionistů (Auguste Renoir, Vincent van Gogh, Edgar Degas, Claude Monet, Paul Signac) a jednoho českého kubistického malíře (Bohumil Kubišta).
Tato netradiční prezentace předpokládá speciální prostor, technické zázemí. Pražská čtvrt Karlín poskytla prostor pro výstavbu unikátního objektu na pozemcích historického objektu ČKD. Autorem byl španělský architekt Ricardo Bofill. Prostor nabízí více než 2000 m2 projekční plochy s laserovými projektory. Stavba plně respektuje karlínský industriální odkaz a tak spoluvytváří z pražské čtvrti mimořádné místo rozvoje umění, obecně kulturního prostředí.
Výstava splňuje sen mnoha estetických konceptů, mnoha představitelů uměleckého světa. V podstatě se jedná o audiovizuální zkušenost, o úsilí, o silný emoční zážitek. V této souvislosti nemůžeme opomenout a nevzpomenout Richarda Wagnera s jeho Gesamtkunstwerk, představou o ideálním uměleckém díle, jakési syntézy umění, snažící se využít různých forem umění – v tomto případě prolínání zážitku vizuálního se zážitkem hudebním. V Karlínském Fóru v obřích prostorách na doslova obřích plátnech jsou za doprovodu hudby promítána známá díla, avšak v různé podobě. Tím jsou myšleny nejen výseky z kompozit, také je to soustředění na detail a v neposlední řadě jemné rozpohybovaná vlastní plátna. Všechny tyto vjemy vtahují účastníka do děje, už není jen divák, nebo posluchač, už je v pravém slova smyslu vnímatel a aktér. Ta aktuálnost je ještě podtržena pocitem vlastní tvorby. Obrazy svým způsobem vznikají, tento proces je obzvláště specifický u techniky impresionistů, kde se tvary a barvy vytváří ze změti barevných skvrn.
Tvorba představených malířů se prezentuje v uzavřených celcích oddělených totální tmou spolu se stručnou charakteristikou autora. Samozřejmě každý z představených malířů má svůj rukopis, který je právě na velkých formátech jasně zřetelný. Van Gogh je představen jedním ze svých autoportrétů, který nás fascinuje jemným rozpohybováním. Zpočátku nevěříte svým očím, jestli to není jen váš zrakový klam. Sugestivně pak působí žluté pole s letícími havrany, kdy tento obraz bývá považován za jeden z van Goghových posledních. K dramatičnosti vizuálního vjemu přispívá i hudba Gustava Mahlera.
Claude Monet je představován nejen v jasných barvách, ale také v poklidnější atmosféře podtržené Debussyho hudbou. Velkou roli v jeho tvorbě sehrála voda, která se díky technice jemně vlní, jak pod můstky na jeho zahradě, tak na široké řece, na které se jemně houpá loďka. V podtextu se zde objevuje i jemné štěbetání ptáků. Stejně optimisticky působí i Signacova tvorba. Divák je vtažen jakoby do procesu vlastní tvorby. Objeví se mu nejdříve změť skvrn, z které se postupně vylupují konkrétní obrysy staveb, loděk atd. Tvorbu Edgara Degase doprovází hudba Chopina, která vlastně nedoprovází, ale spoluvytváří záběry baletek, kde tvoří tyto dva vjemy naprostý celek. Renoir snad patří k těm autorům, jejichž barevnost je nejjasnější, svým způsobem nejoptimistější. Na svém půvabu nic neztrácí i jeho známé plátno zachycující zahradní restauraci. Na výstavě se k tomuto plátnu pojí také tlumený hovor doprovázející atmosféru radostného zážitku.
Posledním z představovaných malířů je Bohumil Kubišta. Celkem není jasné, proč byl právě on zařazen mezi impresionisty, když je jedním ze zakladatelů kubismu, tedy směru naprosto odlišného než impresionismus. Nejde však jen o nějaké uměleckohistorické řadění, ale o podstatnou odlišnost tvorby, která se právě v důrazu na rukopis, na techniku malby, diametrálně rozchází s pojetím předcházejících autorů. Pak tedy nesouhlasí samotný název výstavy ve Fóru Karlín „Impresionisté“. Stejně tak vjem jeho tvorby je v jistém detailu naprosto jiný. Jestli se jedná o určitou koncepci výstavy, pak by jistě Kubištovi slušeli jiní souputníci.
Současná výstava ve Fóru Karlín otevírá před pražským publikem, a snad i zahraničním, nový pohled na vnímání uměleckého díla. Jistě se najdou i výhrady takovéto prezentace uměleckých děl, vyskytnou se i upozornění na možné nebezpečí atrakce. V této souvislosti bychom si měli položit otázku: K čemu je nám umění? Odpovědí je mnoho, různé estetické školy preferují různé funkce uměleckého díla. Jednoznačně se jistě shodnou, že je to především umělecký a estetický zážitek, prožitek. Tato výstava tento požadavek plně splňuje. Důkazem (i přes vysoké vstupné) je velká návštěvnost, především mladého publika. V této souvislosti nám nedá porovnat tuto výstavu s výstavním programem Veletržního paláce Národní galerie.