Petr Kužvart ve svém dvojdílném textu připomíná opravdový životní příběh Johánka Welflína z Pomuka v kontrastu s jeho pozdější legendou. Dnes vydáváme druhý díl, který je pokračováním pondělní části.

Jan z Jenštějna: zprvu poživačný světák a poté asketa a militantní fanatik

Jan byl synovcem předchozího arcibiskupa Jana Očka z Vlašimě, byl asi o 12 let starší nežli král Václav. Jeho církevní kariéra byla prominentsky strmá. Už jako chlapec získal obročí. Příjem z něj mu dovolil dosáhnout vynikajícího vzdělání. Studoval v Praze, ale i v Padově a Bologni, ale také v Paříži a v Montpellier. Studia ale nedokončil, dosáhl hodnosti bakaláře kanonického práva a byl pouhým jáhnem. Neměl tedy kněžské svěcení. Získal ovšem vynikající průpravu při pobytu na francouzském královském dvoře a také při avignonské papežské kurii. Už ve 26 letech se stal biskupem v Míšni. Ani ne třicetiletý se následně přesunuje z Míšně na pražský arcibiskupský stolec.

Byl prý zamlada veselá kopa, jeho způsoby byly velice světské. Pohyboval se v přepychu avignonského papežského dvora a připomínal svými způsoby spíše rytíře nežli duchovního. V době biskupování v Míšni měl ještě šest dobře honorovaných obročí. Vystupoval jako sebevědomý, pyšný kníže, měl oblibu v bujných světských radovánkách velice rád tančil s krásnými dámami – a nejspíš nezůstalo vždy jen u tance.

Ale 15. října 1379 nastává zlom. Pan Jan měl toho dne vidění. Zjevil se mu Kristus a Panna Maria a pak ještě ďábel. Ten ďábel měl podobu konkrétního člověka, totiž: vzdoropapeže Klimenta [2]. Arcibiskup se patrně vžil do církevního rozkolu tak, že si toto nebezpečí promítl do vidění, a to bylo v očích současníků současně prorocké a hrůzné. Po staletích vysvětlil tuto vidinu psychiatr profesor Vladimír Vondráček jako epileptický záchvat spánkového laloku, kterým pražský arcibiskup zřejmě periodicky trpěl, ještě párkrát se něco takového v jeho životě totiž opakovalo a mělo to na něj velice silný vliv: z kavalíra se silně světskými sklony se totiž začal měnit v asketu.

V následujícím roce vážně onemocněl. V království tehdy řádila epidemie infekčních horečnatých onemocnění, kterou kronikáři označovali za morovou ránu. Ta choroba zřejmě způsobila v Jenštejnovi duchovní převrat, který středověký člověk nazýval conversio, proměna nebo hluboce zapůsobivší otřes, z něhož se rodívá asketa, blouznivec nebo světec. Pohled v tvář smrti, která mu odňala v lednu toho roku strýce, jemuž byl zavázán tolikerou vděčností a která na podzim skosila za nákazy tisíce lidí, to otřáslo uhlazeným dvořanem a přivedlo ho po uzdravení do roudnického kláštera, kde požádal o duchovní vedení. Tu mocně zapůsobil na světského preláta výjev z díla Řehoře Velikého, o němž se právě četlo při stole: hříšník, překvapený smrtí, prosí úpěnlivě o jedinou noc na vykonání pokání, ale marně. To byl počátek obratu, který po roce ještě upevnila zpráva o žalostném konci magdeburského arcibiskupa Ludvíka [3]. Tragickou smrt svého přítele při velice světských radovánkách Jan pochopil jako zpřítomnění nebezpečného dotyku smrti a věčného zavržení. Začal se stranit loveckých radovánek a hostin, které pořádal Václav IV. se svými milci. Prodléval nejraději na svém hradě v Roudnici, kde si dal zřídit zvláštní celu, ve které se bičoval trnovými metlami.

Mladý král Václav ani o něco starší arcibiskup neměli žádné politické zkušenosti. Vlastně to byli nováčci, kteří se najednou ocitli na špici politických struktur společnosti té doby. Oba udělali bleskově skvělou, prominentní kariéru. Václav se teprve učil vládnout, a Jan z Jenštejna prožíval osudové události víc citem než rozumem. Zprvu se Jenštejn stal kancléřem římské říše, tedy jakýmsi ministrem zahraničí mladého českého a římského krále Václava.

Sebetrapičství a umrtvování těla následně způsobovalo Janovu prudkost a přehnanou horlivost ve všem, co dělal. Tak to bylo i ve vztahu k těm, o nichž se domníval, že to jsou „synové ďáblovi“. Svým bezohledným počínáním donutil k emigraci děkany vyšehradské a pražské kapituly a popudil proti sobě kanovníky obou těchto kapitul. Ale nejenom je: za nějakou dobu měl nepřátele všude, kam se jenom podíval. Jan vystupoval v politice zcela nekompromisně jako nesmlouvavý radikál. Naproti tomu král musel jednat daleko pragmatičtěji a hledat kompromisy. Jan si brzy znepřátelil i krále, byl sesazen z říšského úřadu a rozdílné postoje k papežskému schizmatu a k dalším zahraničním i vnitropolitickým záležitostem vedly k tomu, že se mezi králem a arcibiskupem vyvinulo zaryté, bytostné, osobní nepřátelství, živené náladovostí a prchlivostí mladého panovníka na jedné straně a na druhé fanatickým, nekompromisním radikalismem Jana z Jenštejna.

Tak byly připraveny předpoklady ke střetnutí, k němuž došlo v předjaří 1393, kdy byl při drsném mučení nechtěně utracen život doktora Johánka z Pomuka.

Osobnostní profil bytostného dobového konformisty Johánka Welflína z Pomuka

Doktor Johánek byl plně dítětem své doby a nijak nevybočoval. Byl to typický katolický klerik, stoupající po jednotlivých stupních běžné církevní kariéry. Musel být zdatným a spolehlivým úředníkem, který se jednoznačně osvědčil. Už jako notář docela zbohatl. Měl později i několik výnosných obročí. Duchovní službu v nich však nechal vykonávat najaté zástupce. Oltářnictví v pražské katedrále mu kupříkladu neslo deset kop grošů ročně (tedy 600 českých stříbrných grošů). Kupoval si domy, půjčoval peníze, prý vesměs venkovským kněžím, kteří se museli ze služebních příčin zdržet v Praze. Zcela běžná tehdejší praxe.

Není naopak nic známo o tom, že by Johánka jakkoli vzrušovaly dobové teologické a filozofické spory a kolikrát dost vášnivé disputace. Pozdější Husova bytostná dilemata mu jako konformnímu klerikovi postupujícímu ve funkcích v arcibiskupském aparátu byla podle všeho naprosto cizí, stejně jako burcující kázání některých jeho současníků – viklefistů a stoupenců radikální církevní reformy. Neví se také nic jistého a ověřitelného o jeho morálních kvalitách. Nežil podle všeho jako asketa, ale ani v nepřípustném a nemravném konkubinátu, nevěnoval se rozšířeným neřestem – hazardu, popíjení ani smilstvu. Pokud tam snad něco i bylo, pak to nepřesáhlo v té době obvyklé meze a nebyl důvod k pohoršení, jež by stálo za zaznamenání, nebo dokonce i nějaké vyšetřování či represi.

Nebýt toho, že se tak nešťastně připletl do vášnivého sporu mocných politických sil, dožil by v blahobytu a v poměrně vysokém postavení v církevní hierarchii. Uvážíme-li, že byl neurozený venkovan poddanského původu, pak jeho úspěšná kariéra ještě víc vynikne.

A ještě něco je třeba doplnit. Při novodobém antropologickém průzkumu jeho kosterních pozůstatků bylo zjištěno, že byl velmi subtilní tělesné konstituce. Byl na svou dobu nadprůměrné výšky (snad až 169 cm), ale jeho skelet, zejména lebka, vypadal spíše jako ženský. Byl tedy subtilní tělesné stavby. Proto asi to zdrobněné pojmenování Johánek. Tato jeho fyzická dispozice pak měla podle všeho v závěrečném dějství jeho životní pouti fatální význam. Všichni ostatní zatčení mučení přežili a byli propuštěni. On jediný při mučení zemřel. Podle všeho došlo ke smrtelnému zranění hlavy. Novodobý průzkum lebky konstatoval stopy po opakovaných úderech tupým nástrojem vedených velkou silou na levou část obličeje, do jařmové oblasti. Další rány směřovaly na spodní čelist. Došlo k částečné destrukci lebky, jež patrně měla za následek zhmoždění mozku, možná i krvácení do mozku, s následkem hluboké bezvědomí a smrti.

Poslední poznámka se týká již jeho postmortálního, posmrtného osudu. Katovi pacholci jeho mrtvolu shodili z pražského kamenného mostu 20. března 1393 večer kolem deváté hodiny, to už byla tma. Nicméně i zjevné prasárny a zahlazování jejich následků se musí umět dělat a musí se provádět důsledně a s rozmyslem. Proč ho házeli do řeky? Aby se zbavili nechtěné mrtvoly. V takovém případě ovšem měli mrtvolu předem zatížit přivázáním kamenů nebo jiným závažím. Mrtvola by natrvalo zmizela pod hladinou, nevyplavala by a nebyla by po nějakých zhruba třiceti dnech nalezena na hladině při staroměstském břehu. Na dně by se postupně rozložila a kosti obalené hadry by odplavila nejbližší velká voda. A česká katolická protireformace by přišla o svého ústředního světce. To se tedy katovým pacholkům opravdu vůbec nepovedlo. Samozřejmě, nemohli tušit, co svým pochybením při odstranění mrtvoly v budoucnu způsobí.

Geneze barokní legendy českého lžisvětce

Poté, co reálný příběh života doktora Johánka skončil, začal jeho život posmrtný, legendární. Začal se rodit mýtus, který se záhy začal výrazně vzdalovat od výše konstatovaných ověřitelných reálií. Předně roku1449 zveřejňuje kronikář Tomáš Ebendorfer z Haselbachu jako prvý domněnku, že Johánek byl zabit kvůli zpovědnímu tajemství. Mistr Pavel Žídek ve své Spravovně uvádí roku 1471 příběh o doktoru Johánkovi, zpovědníku královny. Král jej podle vznikající legendy měl nutit k vyzrazení zpovědního tajemství. Královnin důvěrník a zpovědník to měl odepřít a vytrvat v tomto odporu i na mučidlech a zachování zpovědního tajemství tak zaplatil mučednickou smrtí.

Jde jednak o historicky zcela nedoloženou fabulaci, věcně se pak jedná o zjevný nesmysl. Arcibiskup Jan z Jenštejna ve své následné žalobě papeži (tedy nedlouho po událostech) uváděl jako prvotní příčinu smrti doktora Johánka, že podepsal dekret kladrubského opata. V ovzduší tvrdých politických, dokonce do násilí ústících střetů mezi panovníkem a arcibiskupem by ostatně nebylo myslitelné, aby arcibiskupův nejbližší spolupracovník a zástupce měl u královského dvora takové prominentní postavení. Mimoto doktor Johánek byl sice klerikem, nicméně nejsou zprávy, že by kdy vykonával soustavně duchovenskou činnost. Zjevně se nezabýval duchovními aktivitami, ale byl svého času veřejným notářem, pak dlouho písařem – úředníkem v aparátu pražské arcidiecéze a nakonec vysokým hodnostářem v tomto aparátu s rozsáhlou administrativní agendou. Pokud měl určitá duchovní obročí, pak ani tam nevykonával přímo duchovní službu, ale nechal se zastupovat najatými placenými zástupci, kteří výkon duchovenské činnosti reálně zajišťovali. Během následujících desetiletí už se netradovala fakta, ale rodil se postupně mýtus, umně smyšlená legenda budoucího světce.

Tak, a máme tu tedy prvý zcela nepodložený mýtus. Mýtus z hlediska kanonizace a vzniku světcova kultu zcela klíčový. Ale pojďme dále. Děkan svatovítské kapituly Jan z Krumlova roku 1483 zaznamenává omylem nesprávné datum smrti Jana z Pomuka, dobu o deset let starší, tedy rok 1383. Korunu vznikajícímu zmatení nasadil známý pábitel Václav Hájek z Libočan, který ve svého času populární Kronice české (1541) rozeznává a navzájem odlišuje dva Jany, Jana Nepomuckého a doktora Jana z Pomuku. Oba podle něj byli utopeni, jeden však roku 1383 a druhý až o deset let později. Tento názor nakonec v obecném mínění převládl.

Úcta k Janu Nepomuckému byla spojena dlouho zřejmě jen s prostředím svatovítské kapituly. V roce 1639 bylo v městečku Nepomuk započato na údajném místě jeho rodného domu se stavbou kostela, zasvěceného Janu Křtiteli. V roce 1641 vychází česko-německo-latinský spisek Fama posthuma (Posmrtná pověst). Útlá knížka vyšla anonymně, Balbín však poté autora označil: byl jím jezuita Jiří Ferus, vyšla s ilustracemi českého malíře Karla Škréty. Jde o první literární zpracování svatojánské legendy. Druhá polovina 17. století byla obdobím výrazného znovuobjevení Jana Nepomuckého. Centrem úcty k němu byl zejména hrob ve Svatovítské katedrále, který byl roku 1700 doplněn o stříbrné antependium. Roku 1668 vyšel latinsky životopis Nepomuckého od svatovítského kanovníka Jana Ignáce Dlouhoveského. Následně v roce 1680 vychází latinsky Nepomuckého životopis, sepsaný jezuitou Bohuslavem Balbínem – text byl vytištěn rovněž v rámci antverpské edice Acta sanctorum. Roku 1683 byla na pražském kamenném mostě vztyčena Nepomucenova bronzová socha. V roce 1691 byla vystavěna dřevěná kaple zasvěcená Janu Nepomuckému na Novém Městě pražském, na místě nynějšího vrcholně barokního kostela sv. Jana Nepomuckého na Skalce. Při kapli vzniklo první svatojanské náboženské bratrstvo.

V roce 1675 podala pražská kapitula žádost o Janovo blahořečení a arcibiskup zahájil beatifikační proces. V jeho rámci se roku 1719 sešla komise složená z lékařů a chirurgů, kněží, právníků a šlechticů. V komisi byl členem i pražský arcibiskup a bylo provedeno otevření Johánkova hrobu a exhumace jeho ostatků. Při zkoumání lebky byl učiněn pokus vysypat z ní hlínu. Při tom vypadl kus měkké načervenalé tkáně. Okamžitě a bez dalšího bylo přítomnými konstatováno, že jde o jazyk. Od této chvíle nikdo nepochyboval, že nalezený ostatek je skutečně neporušený lidský jazyk.

Přesvědčení, že to, co z lebky vypadlo, je skutečně Janův jazyk, se proměnilo v jistotu, jakmile doktor Puchmann za pomoci ranhojiče nařízli tkáň skalpelem a konstatovali, že i vnitřní strukturou odpovídá skutečnému jazyku. Nález putoval z ruky do ruky a přítomní lékaři a felčaři vypovídali jeden po druhém do protokolu svá zjištění. Jako první promluvil doyen profesorského sboru tehdejší pražské univerzity, která si říkala Karlo-Ferdinandova, císařský lékař, jedenaosmdesátiletý Jan František Löw z Erlsfeldu: „Vidím hlavu naplněnou hlínou, avšak v hlíně ke svému podivu a úžasu nalézám jakousi hmotu, jež se podle své podoby, podstaty, složení cév a červené barvy musí považovat za pravý lidský jazyk. S bezpečným svědomím ho za takový veřejně prohlašuji a věřím, že byl proto zachován, protože Jan Nepomucký jím zachoval tajemství svaté zpovědi.“ Slova pana profesora potvrdil i doktor Karel Jan Puchmann: „Soudím, že je to opravdový jazyk, zvláště proto, že na konci pozoruji čtyři rozvětvení, jež nemám za nic jiného než za čtyři jazykové svaly. Na druhém konci je zahrocený, uprostřed širší, jako jazyk lidský bývá, a má také příslušnou červenou barvu.“ Padla otázka, jestli se jazyk mohl zachovat normální cestou… „Domnívám se, že zachování jazyka je něco nadpřirozeného, protože jazyk je zvláštní, měkká a houbovitá hmota, která v sobě chová mnoho slin, a proto velmi snadno podléhá zkáze. Přes více než tři století se nemohl uchovat jinak než zřejmým zázrakem.“ Vyšetřování a svědčení bylo velice důkladné, čehož příkladem je i výpověď přísežného ranhojiče Ferdinanda Schobera z Vyššího Brodu: „Měl jsem v rukou velice často mrtvá těla a nabyl jsem přesvědčení, že nejdříve propadají zkáze jejich vnitřní orgány, zvláště jazyk a oči. Tady se naskýtá pravý opak: kosti patra a masité části jsou stráveny, jen jazyk se v lebce zachoval přes tři sta let.“

Při velkolepém procesí, pořádaném za dva roky nato se mohli věřící slavné svatojánské relikvii poklonit. Pak byla uložena do křišťálového relikviáře, ale za další čtyři roky, v roce 1725 v rámci kanonizačního procesu došlo k novému ohledání, protože se už chystalo Janovo svatořečení. Lékaři domnělý jazyk vyňali, ale svědkové první exhumace se vyjádřili se zklamáním, že relikvie jim připadá jakási suchá a neživá… že se její původní hnědočervená barva změnila na šedavou. Světící biskup přistoupil a ve zbožném pohnutí předmět políbil. No a teď se stalo něco… jak to nazvat? Snad neobyčejného. Jazyk náhle sám od sebe začal měnit barvu na jasně šarlatovou a poněkud naběhl. Stopy po naříznutí se viditelně roztáhly, takže užaslí svědkové mohli prostým okem pozorovat drobné žilky, ve kterých jako by začala po staletích opět pulsovat krev. „Toho dne, kdy se vyšetřování konalo, byla velká zima,“ vypověděl o tom podivuhodném jevu dr. Šebestián Fuchs, „a zima neroztahuje, ale stahuje. Jazyk tedy nemohl naběhnout a zčervenat následkem zimy. Mám za to, že jde o nadpřirozený úkaz a o dílo samotného Boha.“

Snaha o kanonizaci Johánka z Pomuku začíná ve druhé polovině 17. století. Byla spojena s pouze částečně pravdivým dílem, již zřetelně myticky pojatým Balbínovým životopisem, který vznikl za pomoci Tomáše Pešiny z Čechorodu a Jana Ignáce Dlouhoveského. Řím se ke snahám o kanonizaci stavěl zpočátku skepticky. Teprve 15. května roku 1715 tehdejší pražský arcibiskup František Ferdinand Khünburg úspěšně zahájil proces blahořečení (beatifikace) Jana Nepomuckého. Následně 31. května 1721 papež Inocenc XIII. prohlásil Jana Nepomuckého za blahoslaveného. Následujícího roku byl zahájen kanonizační proces, tedy proces svatořečení. Kanonizační komise uznala za průkazné čtyři zázraky spojené s Janem Nepomuckým: zachování jazyka, jeho naběhnutí a zčervenání, zachránění Rozálie Hodánkové a uzdravení Terezie Veroniky Krebsové. Benedikt XIII. dne 19. března 1729 kanonizační bulou Christus Dominus prohlásil Jana Nepomuckého za katolického světce.

Svatořečení doktora Johánka z Pomuka (ovšem již pod jménem Jan Nepomucký) proběhlo v Římě, v bazilice sv. Jana na Lateráně již zmíněného 19. března 1729. Následná velkolepá slavnost na jeho počest trvala v Praze osm dní. Žádný z účastníků si nenechat ujít příležitost jazyk políbit, což byl zvyk praktikovaný až do roku 1866. Bylo spočítáno, že za tu dobu relikvii políbilo na sedm milionů věřících. Aniž jediný z nich tušil, že líbá něco úplně jiného, než Janův jazyk. Pakliže to však nebyl jazyk (ta relikvie přece měla tvar lidského jazyka), tak co to bylo? Byla to dekomponovaná (rozložená) mozková hmota, následně přirozeným způsobem mumifikovaná, takže se zcela nerozpadla. Povaha té hmoty byla stanovena vědeckou analýzou v roce 1973, kdy došlo k antropologické expertize dochovaných ostatků Jana Nepomuckého včetně relikvie údajného jazyka.

Čili: všechno je jinak. Vzletná barokní legenda se srazila se střízlivě a kriticky prozkoumanou realitou. Dodatečně došlo ke zpochybnění klíčových faktů a také zázraků, na nichž nejenže spočívala světcova legenda, ale na kterých byly založeny beatifikační i kanonizační proces. Pokud sama sebe bere římskokatolická církev vážně a chce zůstat hodnověrnou duchovní autoritou alespoň pro část společnosti, měla by přikročit k revizi obou procesů. Nicméně něco takového nehrozí, soudě podle reakce Františka Tomáška (budoucího pražského arcibiskupa) na výsledky antropologické expertízy: moderní věda zjistila, že nejde o zbytky jazyka svatého Jana Nepomuckého, ale o zbytek jeho mozkové tkáně, což význam relikvie ještě zvyšuje, neboť jazyk je podřízen mozku člověka… Opravdu chytře řečeno. Vše tedy zůstane i nadále při starém navzdory tomu, že nový Tomáškův úhybný manévr způsobuje nevyhnutelně v barokní legendě (i v důvodech svatořečení) hrubé, neodstranitelné a neřešitelné trhliny.

Závěrem je nutno dodat: protikatolická kritika a propaganda z počátků Československé republiky vykreslovala doktora Johánka Welflína z Pomuka jako lakomce, hamižníka, lichváře, mnohoobročníka a podlého kariéristu. Proti tomu vystoupil Josef Pekař a tato označení věcně vyvracel. Střízlivě a pravdivě vzato, měl asi víc pravdy Pekař. Doktor Johánek byl typickým ambiciózním klerikem své doby. Spíše úředník a administrátor než kněz. A rozhodně schopný a spolehlivý úředník. Osobnostně ani sledovanou církevní kariérou nijak nevybočoval z běžného profilu svých vrstevníků, snad jen tím, jak vysoko to jako neurozený člověk dotáhl. Avšak žádné, ani ty nejmenší důvody ke kanonizaci a vzniku kultu světce zde nalézt nelze. Jen nepodložené, smyšlené mýty.

Naštěstí v nynější naší sekulární společnosti už nám nemůže nikdo diktovat, čemu musíme věřit. Máme svobodu volby: Dichtung oder Wahrheit, mýty nebo pravdu. A poneseme vždy všechny důsledky této své svobodné volby. Tak tomu má být, alespoň mezi dospělými, svéprávnými lidmi.

První díl eseje najdete zde.

***

Poznámky a citace:

[2] Toto vidění nebylo v případě Jana z Jenštejna jediné. Zde se referuje o dalším, z pozdější doby, snad z roku 1388: „Jan byl člověk dobrý a nábožný, pokorný, sloužil Pánu Bohu ve dne i v noci. A když jednou klečel ve své kapli a zbožně zpíval modlitby, měl vidění a v dřímotě uzřel Ježíše s toulcem plným šípů a vedle něho stála jeho matka; po pravici stál papež a biskupové a s nimi ještě mnoho jiných kněží, pánů a různých lidí s různými zbraněmi a ti všichni žalovali na papeže. A mezi nimi stálo také mnoho ďáblů, kteří žalovali na biskupy, opaty a jiné preláty, že jim berou majetek, že jim škodí a působí mnoho zla, a začali jim hrozit a mávat rukama, jako by je chtěli bít. Papež se svou družinou stál velmi smutně a když mu Pán Ježíš začal brát z rukou klíče, jeho matka za ně velmi prosila, aby jim klíče zase vrátil a odpustil jim. Jakmile to viděli ti, kteří stáli po levici, hned se na kněžstvo pustili a mnoho jich zahubili, začali bořit kostely a kláštery a arcibiskupův dům a běhali po celé Praze jako zběsilí, pobili mnoho lidí a napáchali tu mnoho zla.“ … „Když se z toho hrozného snu probudil (tady to máte – sen to byl, a ne vidění), byl arcibiskup velmi smutný. Nazítří povolal k sobě malíře a přikázal mu, aby to vidění namaloval v jeho kapli ve dvoře; kdo chce, může ten obraz dodnes vidět, není-li úplně zničen, neboť v arcibiskupově dvoře zažili mnozí veliké hoře.“ … „Pak povolal arcibiskup mistra Havla, známého hvězdáře, mistra Vojtěcha, bohatého pražského doktora, a Johánka, velikého učence, ukázal jim ten obraz a začal vykládat o svém vidění a prosil je, aby přemýšleli o tom, co to znamená.“ Šlo konkrétně o profesora matematiky a hvězdářství na pražské universitě mistra Havla, dále to byl mistr Vojtěch Raňkův z Ježova (svého času rektor Sorbonny a poté význačný úředník Karla IV). Posledním byl Jan Welflín z Pomuka, generální vikář pražské arcidiecéze, tedy pobočník a zástupce samotného arcibiskupa. Pojďme dále: „Když to ti uslyšeli, velmi se tomu podivili a řekli: Bude v Čechách veliké rozdělení mezi lidem; jedni lidé a kněží povstanou proti jiným kněžím, proti papeži, proti biskupům, i proti jiným prelátům a proti kněžskému majetku a budou je hubit a majetek jim budou brát. Budou se protivit klíčům kostelním, totiž svátostem, a budou se jim rouhat; postaví se proti křtu, proti zpovědi, proti křižmu, proti posvátnému oleji i proti manželství. Papeže budou nazývat nejhoršími jmény a jeho moc a svatost budou tupit. A to rozdělení bude trvat dlouhý čas, dokud se Pán Bůh nad svými křesťany nesmiluje a nezjedná jednotu a mír mezi kněžími. A tak budou ti lidé ničit kostely a kláštery a páchat mnoho zla.“ Uvedené citace jsou ze Starých letopisů českých. Vypadá to jako předpověď husitské revoluce, ale není tomu tak. Tyto texty byly psány a opisovány od poloviny 15. století až do století 17. a je pravděpodobné, že si kronikáři při opisování starého sem tam něco přidali. Tak ostatně běžně vznikají mýty. Citace byly formulovány v době pohusitské, takže o žádnou předpověď nešlo, spíš o aktualizační změnu dochovaného záznamu o Jenštějnově předhusitském „vidění“.

[3] Jenštejnův přítel, magdeburský arcibiskup, se silnými světskými sklony uspořádal tehdy bujný masopustní ples, během kterého vypukl v tanečním sále požár. Právě Ludvík i se svou dámou vedl v přestrojení za pištce průvod tanečníků a tanečnic a byl v nastalém zmatku ušlapán. Výkřik „Hoří!“, který pronikl tanečním sálem, byl připisován samotnému ďáblu. V lidovém podání odešel Ludvík přímo do pekel, aniž mohl vykonat pokání za svůj prostopášný život. Což bylo varování, které na pražského arcibiskupa silně zapůsobilo. Jan z Jenštejna se změnil, a to úplně.

Zdroje:

K přípravě tohoto textu bylo užito následujících pramenů, jež lze dále v případě zájmu k danému tématu vyhledat, číst a nacházet v nich odkazy na další zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Nepomucký

https://dvojka.rozhlas.cz/157-schuzka-kterak-se-pan-kral-s-arcibiskupem-pral-7938669

https://dvojka.rozhlas.cz/158-schuzka-podivne-milostive-leto-v-kralovstvi-ceskem-leta-pane-1393-7938678

https://dvojka.rozhlas.cz/159-schuzka-kariera-doktora-johanka-z-pomuka-7938684

https://dvojka.rozhlas.cz/160-schuzka-causa-doktora-jana-z-pomuka-7938687

https://dvojka.rozhlas.cz/161-schuzka-byli-nebyli-dva-janove-7938693

https://cirkev.wordpress.com/2014/05/16/sv-jan-nepomucky-nebezpecny-patron-ceske-zeme/

http://www.msjn.cz/cs/svaty-jan-nepomucky-zivotopis

https://www.valka.cz/12145-Svaty-Jan-Nepomucky-legenda-a-skutecnost