Balkánské zápisky mapují hlavní komentáře, které na Balkáně reagují na odsouzení “antihrdiny” Ratka Mladiće v Haagu.
Název „antihrdina“ byl použit jedním z mnoha komentářů píšících o včerejším rozhodnutí haagského tribunálu. Autor chtěl slovem „antihrdina“ vyjádřit rozdělení v názoru na Mladiće v zemích bývalé Jugoslávie, kde pro jedny, které bránil je hrdinou a pro opačnou stranu je zločincem.
Srbská média se pozastavují nad tím, zda v jeho případě se jednalo vůči muslimům o genocidu, jak tvrdí soudce v Haagu Serge Brammertz. Média zároveň citují 69letou zambijskou soudkyni Priscu Matimbu Nyambe, která vyvolala u soudu „pozdvižené obočí“ svých kolegů, když jako jediný soudce neklasifikuje vinu Mladiće jako genocidu a je pro obnovení jeho procesu. Nyambe tvrdí, že Mladić ve Srebrenici „jednal s cílem provést humanitární evakuaci civilistů” a dále, že „usiloval pouze o legitimní vojenský úspěch a nešlo mu o trvalé odstranění bosensko-muslimských a bosensko-chorvatských civilistů.“ S jejím názorem se shoduje řada Srbů, když tvrdí, že Mladić byl vojákem a plnil zadané úkoly.
Srbská média uvádí vzkaz Ratka Mladiće, který přenáší jeho syn Darko: „Ratko Mladić ví, co si o něm lidé myslí a vzkazuje, aby se Republika srbská měla na pozoru. Říká, že nezáleží na něm, jako na osudu Republiky srbské.“ Navíc k tomu dodal: „Bylo to NATO, kdo ho soudil a odsoudil, neboť bránil a zhatil jeho plány vyhnat Srby z jejich odvěkých domovů.“
Bosenská média naopak s uspokojením kvitují rozhodnutí haagského soudu a zdůrazňují skutečnost, že Ratko Mladić se „šestnáct let skrýval pod patronací srbských demokratických vlád Koštunice a Tadiće.“ Kritizují soud za to, že se mu nepodařilo dokázat vazbu Mladiće a Bělehradu. Zejména podle nich neprokázali jeho napojení na prezidenta Miloševiće, šéfy bezpečnosti Jovicu Stanišiće a Frenki Simativiće, dále nedokázaly jeho vazbu na předsedu strany Srpska radikalna stranka (SNS) Vojislava Šešelje a velitele paravojenské gardy Željka Ražnatoviće Arkana. Bosenská média také citují srbskou zakladatelku a předsedkyni srbského Helsinského výboru pro lidská práva Sonju Biserko, která kritizuje haagský soud, že „nepotvrdil skutečnost, že Srbsko vedlo válku v Bosně a Hercegovině. Stejně tak se soud vyhýbá skutečnosti o genocidě v dalších šesti obcích, ke které došlo ještě na začátku války v roce 1992, což se mělo objevit v obvinění Ratka Mladiće.“ Podle Sonji Biserko „Srebrenica společně s Žepom a Goraždem byla považována za ‘muslimský koridor’ (tzv. zelenou transverzálu) propojující Sarajevo s Tureckem přes Sandjak, Albánii a Kosovo. Podle jejich názoru se jednalo o specifické nebezpečí pro Evropu, a proto měl Ratko Mladić na mušce Srebrenici již v roce 1992.“
Chorvatská média vytáhla na Mladiće pro změnu fakta, že jde o důstojníka bývalé Jugoslávské armády, který měl zvláštní určení a úkoly i v Chorvatsku. „V červnu 1991 jako podplukovník byl poslán do Kninu (Srbská Krajina), kde bylo jeho úkolem podpořit tzv. kamennou revoluci srbských vzbouřenců (zatarasení chorvatských silnic). Měl jim pomoci v útocích na chorvatský stát s vytvořením spojenectví Virovitica, Karlovac a Karlobag,“ píše se v komentáři v deníku Jutarnji a autor článku popisuje jeho postup až na náčelníka kninského korpusu. To se již Mladić vypracoval až do pozice generála. Deník Jutarnji připomíná jeho tankové operace proti Šibeniku, Zadaru a Sinju. „Přestože byl pedagogicky na vojenské akademii veden nejzkušenějšími ze zkušených vojenských stratégů, ve všech bitvách prohrál,“ píše Jutarnji a sarkasticky dodává, že za jeho „zásluhy“ v Chorvatsku byl jmenován vrchním velitelem štábu Armády Srbské republiky, kdy sehrál hlavní roli ve tři a půlroční blokádě Sarajeva.
Co k tomu dodat? Nic více, nic méně než, že po bitvě je leckdo generálem. V mnoha komentářích se zapomíná na hodnocení celkové situace, často se vynechává vliv Západu a jeho vojenská pomoc. Subjektivismus v komentářích pokračuje v neutěšené míře a nahrává tomu, že i v současnosti těžko dochází k uklidnění mezi dříve proti sobě bojujícími stranami.
Článek vydáváme ve spolupráci s webem Balkánské zápisky.