Petr Kužvart v novém seriálu připomíná osmdesát let od napadení SSSR nacistickým Německem z pohledu některých méně připomínaných skutečností a souvislostí. Zveřejňujeme druhý díl.
Ruský a sovětský tradiční styl válčení: co napsal Friedrich Engels…
Další poznámky budou už historického charakteru, ale i ty budou mít přesah do přítomnosti, jak jinak… Tedy především: chci tu vzpomenout pro mě velmi významnou charakteristiku ruského a sovětského válčení, kterou vždy v minulosti byla kombinace těžkopádnosti, masovosti, administrativních a organizačních selhání či alespoň trestuhodného chaosu a nedbalosti carského důstojnictva, ale i sovětských velitelských kádrů při výcviku, vyzbrojování a plánování válečných operací. To vše se většinou rychle ukázalo, jakmile začaly skutečné vojenské operace. Třeba za finské zimní války v letech 1939–1940 nebo v první, katastrofální fázi Velké vlastenecké války. A pod tlakem tragické situace se pak už zpravidla akorát trestuhodně improvizovalo. Vedle toho tu i v sovětských dobách byla jistá zaostalost výzbroje a výcviku, stylu válčení a vojenské koncepce. To nebylo ale žádné sovětské specifikum. Řada armád evropských mocností takhle zaostávala a – jak s oblibou dělá veškerá generalita – připravovala se stále tak trochu na minulou válku. Nacisté v tomto byli opravdu hodně napřed, ale i oni jen z části. Odhadli včas progresívní trendy a investovali do vytváření a inovativního výcviku velkých obrněných jednotek a do mechanizovaného a motorizovaného vojska. Přesto měli počátkem války ve stavu převážně pěší divize a mobilitu z velké části dosud zabezpečovaly koňské potahy. Pouze útočná čela ofenzív byla opravdu na špičkové dobové úrovni.
Selhání byla různého druhu, ale organizační těžkopádnost a zmatky, chabá organizace carských i sovětských armád, ale i zločinné vyvraždění většiny zkušených sovětských velitelských kádrů v předvečer války díky paranoie velikého vůdce všeho světového proletariátu, to vše mělo v dějinách opakovaně za následek naprostou a zprvu zcela zoufalou improvizaci v reálu, jakmile nějaké střetnutí opravdu zostra začalo. Zranitelná místa i důsledky trestuhodných zanedbání kompenzovala carská i sovětská generalita krví vojenských mas, mohutných armád vrhaných do ztracených operací, do krvavých masakrů, přehrazujících svými těly a svou krví postup protivníkových sil. Ztráty bývaly při tomto stylu válčení strašlivé! Ale jejich zásluhou, zásluhou obětavosti a urputnosti prostého mužstva, po jeho kostech a v kalužích jeho krve se dařilo protivníka zastavit nebo alespoň na nějakou dobu zbrzdit. Za obrovskou cenu ztrát, jež by se v jiné kultuře netolerovaly. Byl v tom ještě ohlas a pozůstatek tradičního feudálního pohrdání mužiky (před pár desetiletími ještě nevolníky), kteří byli pro šlechtu, knížata i oficíry pouze živým inventářem jejich velkostatků stejně jako hospodářská zvířata. „Naroda chvatit!“ – slavné a vystihující úsloví, které ale znám až ze sovětského období.
Když jsem byl ještě studentík, tak jsem si z nyní již dávno zrušené místní lidové knihovny postupně půjčoval sebrané spisy Marxe a Engelse. Byla druhá půle 70. let a já si v tom četl bez jakékoli souvislosti s povinným školením z marxismu lejninismu. Prostě z pouhé zvědavosti a mladické rozvernosti. A velice brzy jsem zjistil, že je to náramně zábavná a poučná četba. Jejich politická publicistika zvláště ve 40. letech 19. století hodně připomínala nehynoucí články Karla Havlíčka Borovského. Nicméně oba mladohegelovští němečtí intelektuálové byli angažování na jiné straně konfliktu let 1848–1849 a třeba o Palackém píše Marx v té době jako o potrhlém německém profesorovi, který se dosud ani nenaučil pořádně česky. Byli velkými odpůrci panslavismu, děsili se strašné síly reakčního Ruska a podporovali německé sjednocení na liberálně-demokratických principech, od kterých chovali naději přejít k proletářské revoluci. Dobový kontext samozřejmě zastaral, ale jinak to bylo nesmírně zajímavé počtení a oba pánové měli opravdu evropský, ba světový rozhled a jejich články a analýzy jsou dodnes poučné, zajímavé a čtivé. Navíc Friedrichu Engelsovi jeho otec zabránil složit maturitu a poslal ho místo toho do obchodu. Musel se pak celý produktivní život zabývat účty, obchodem a správou přádelny Ermen & Engels v Manchesteru. Byl to ale geniální samouk, který svého impozantního všeobecného vzdělání dosáhl letitým samostudiem po nocích a nedělích… Málo se ví, že na rozdíl od Marxe neměl „modrou knížku“ a vojenskou prezenční službu v pruském dělostřelectvu si zamlada odsloužil v berlínských kasárnách. Celý následný život se velmi zajímal o vojenství, zejména o dělostřelectvo, o kterém sepsal v polovině 19. století objemný spis. Neví se o něm většinou, že nebyl pouhým teoretikem a vojenským publicistou. V revoluci 1848–1849 se osobně angažoval, sloužil jako pobočník velitele bádenského dobrovolnického sboru, který bojoval v Porýní proti pruskému vojsku, jež postupně pacifikovalo ohniska revoluce v Německu. Tím velitelem revolučního dobrovolnického sboru byl Marxův i Engelsův pozdější dlouholetý přítel, Joseph Weydemeyer. Sbor sváděl ústupové boje a nakonec před pruskou přesilou ustoupil do Švýcarska, kde byl demobilizován a rozpuštěn. Weydemeyer se domů do Německa vrátit nemohl a po jistých peripetiích si za zemi svého exilu zvolil USA. Málo se ví, že to tu následně za války Severu proti Jihu dotáhl na generála seveřanské Unie.
Ale nyní zpět k tématu. Tady se totiž dostáváme konečně k Rusku. Engels byl skvělým pozorovatelem a novinovým komentátorem válečných střetnutí své doby. Jeho články – analytické „téměř reportáže“ o Krymské válce (1853–1856) se dodnes dobře čtou. Vzpomínám si, že v jednom z nich popsal útok ruské armády vedené generálem, knížetem Menšikovem proti patrně méně početné francouzské pěchotě, na kterémsi stolovém vrchu na Krymu. Francouzi stáli sešikováni v bojovém pořádku na plochém vrcholu kopce a byli vyzbrojeni nejmodernější zbraní řadové pěchoty té doby, Miniéovou předovkou, asi poslední a nejdokonalejší pěchotní puškou nabíjenou zpředu (v roce 1866 u Sadové Rakušáci s touto zbrani ovšem již proti pruským jehlovkám nabíjeným zezadu neuspěli). Principem bylo, že se nenabíjela olověná kule, ale zezadu otevřená, dutá olověná střela, něco trochu jako dnešní vzduchovková diabolka. Při výstřelu se střela dík tlaku spalin dokonale utěsnila ve vývrtu hlavně a tedy to střílelo dál a přesněji, než dosavadní předovky (a také líp než pruské jehlovky).
Francouzi tedy stáli nahoře a zdola, od úpatí proti nim byly vedeny masové zteče mužického vojska. Na hraně vrcholové plošiny byla vždy znovu a znovu ruská zteč smetena několika dobře mířenými salvami Francouzů, následoval ruský ústup dolů, nové zformování – a vše se opakovalo. Samozřejmě za masových ztrát Rusů a zjevně bez jakékoli reflexe ruského velení. Bez snahy síly třeba rozdělit pro útok z několika směrů, bez pokusu požádat o součinnost dělostřelectvo. Stále znovu a znovu, za obrovských ztrát opakovali to, co selhalo. Bez ohledu na drastické lidské ztráty, stále znovu – dokud se neprorazí! Za každou cenu!! A pokud si vzpomínám, tak tehdy Rusové neprošli. Bitvu prohráli tak, jako později i celou válku s britským a francouzským expedičním sborem.
…a co vypověděli svědkové z Údolí smrti pod Duklou
Na tohle jsem si vzpomněl po letech, když jsem vojákoval v Kežmarku u tankového pluku a na jaře i v létě 1980 jsem o víkendech prchal z kasáren a stopem jezdil po Slovensku. Dostal jsem se tehdy také do Svidníku a po prohlídce pomníku Rudé armádě v imperiálním stylu sorelyz počátku 50. let jsem po rovné betonové silnici zamířil do kopců. A stopoval jsem. Na východním Slovensku požívala v té době pořád ještě vojenská uniforma nevídanou úctu. A tak mi jako svobodníku absolventovi tankových vojsk zastavila brzy dodávka. Byla to stará Škoda 1201, takový ten „sedan kombi“, bílá ojetina se špatně zamalovanými červenými kříži na dveřích. Uvnitř seděli tři východňárští ujové a hned: „kaďaĺto vojáčik…“ Tak nasedám a říkám, že chci vidět Duklu, Údolí smrti a tak vůbec. A ti tři hutorící strejdové nakonec se mnou odbočili z betonky, projeli vesnicí, která byla jejich domovem, a zavezli mě za ni, až pod odlesněné pahorky Údolí smrti. Tam jsme všichni vystoupili a oni mi popisovali, co se tu vlastně událo. V letech 1944–1945 to byli malí kluci a všechno to sami zažili a dobře si to pamatovali. Jejich sdělení bylo zajímavé, hodně nekonvenční a pro mě tehdy překvapivé.
Na těch zelených pahorcích rostla tráva, jen vrcholové partie byly zarostlé křovinami a stromy. Tam byli zakopáni příslušníci Wehrmachtu a zdola, od vesnice na ně útočily tanky Rudé armády. Jedna zteč za druhou, všechny končily katastrofálně. Protivník byl dobře zastřílený, pečlivě zakopaný a měl holé svahy pod sebou dobře vykryty svou palebnou kontrolou. Rota za rotou středních tanků T 34-85 se měnila postupně na staré železo. Výšin dosaženo nebylo. A Rudoarmějci opakovali stále znovu to, co stále znovu selhávalo. Žádný pokus získat součinnost dělostřelectva či letectva, vůbec nic takového ani v náznaku. Nakonec tudy vůbec neprorazili, Wehrmacht se následně sám stáhl, když došlo k průlomu na jiném úseku fronty. Na místě bylo prý po boji zůstalo 99 zničených a vyhořelých tanků, po zemi se povalovaly utržené ruce, nohy, mrtvoly tankistů. Pokud tanková četa měla tři tanky, rota pak tři čety a prapor tři roty (nepočítám velitelské tanky na úrovni velení praporu a pluku), pak tu Rudá armáda nadarmo pohřbila víc jak celý tankový pluk! Kolik z těch necelých čtyř stovek tankistů asi vyvázlo životem? Ztráty na lidech za těchto podmínek musely být strašné!
Ale v tom neviděli sovětští (ani předtím carští) oficíři nikdy žádný problém, přece platí: „naroda chvatit!“ Podobně byly popisovány velké a vítězné bitvy svedené na Východě Rudou armádou před tím, než došlo na Duklu, tuto víceméně zbytečnou krvavou lázeň. U Kurska i jinde Sověti nevyhrávali lepší výzbrojí, lepší vycvičeností a nápaditým velením, ale pouze hrubou silou, počtem vysoce vždy převýšili protivníkovy síly a šli cestou krvavé lázně neustálých opakovaných masových útoků, dokud neprorazili a prostě nepřevrstvili síly protistrany. Za obrovských vlastních ztrát, pochopitelně. Stále to samé. Je známo, že když bitva v Kurském oblouku, u Prochorovky končila, byly obrněné jednotky Wehrmachtu nasazené do bitvy prakticky zničeny, nacisté už nemohli pokračovat, vyčerpali zálohy. Sověti ale měli v záloze prý až 1200 obrněných vozidel připravených vrhnout na bojiště. Proto vyhráli.
To vše lze doplnit ještě postřehy o technice a taktice obou stran. Sověti neměli špatné tanky, zejména těžké ale nepříliš rozšířené konstrukce IS 2 (zkratka znamená Iosif Stalin, tento typ byl nasazen až ke konci války, právě IS 2 stával na kamenném podstavci na dnešním náměstí Kinských v Praze 5) a typové řady KV (zkratka znamená Klim Vorošilov, KV 1 a později KV 2 byly nasazovány už od počátku války a vzbuzovaly v nacistech zasloužený respekt, ale bylo jich málo). Nejrozšířenější střední tank T-34 byl vynikající konstrukcí, nicméně ani po zahájení výroby jeho poslední verze (koncem roku 1943 – ta se po válce rozšířila jako základní typ i do armád Varšavské smlouvy), kdy byla překonstruována věž a v ní nově afetován kanón ráže 85 mm, namísto 76,2 mm v předchozí verzi, nedosahoval tank přesnosti a účinnosti palby řady nacistických zbraní, zejména pověstných – původně protiletadlových – kanónů ráže 88 mm a také obdobné ráže kanónů ve velmi kvalitní i když náročné a těžkopádné konstrukci PzKpfw IV-Tiger, což byl ovšem těžký tank, tedy zbraň jiné třídy, než byl T-34. Naštěstí nebyl vyroben v moc velkých sériích a na frontách operoval v omezených počtech, zpravidla v kombinaci s méně kvalitními typy německých obrněných vozidel.
Za těchto podmínek byli sovětští tankisté v souboji s vozidly protivníka nuceni pokud možno co nejrychleji se dostat na vzdálenost pouhých několika set metrů od protivníka, tedy na vzdálenost vlastní účinné palby. Museli nejprve rychle překonat nějakých 2000 metrů, přičemž po celou tuto dráhu byli vystaveni vražedné palbě kvalitnějších vysokorychlostních kanónů protivníka. Teprve z blízka mohli zahájit účinnou palbu.
Tiger měl ovšem zpředu pancéřování až 100 mm, takže navíc se museli dostat těmto tankům do boku nebo do týla, aby je mohli účinně zasahovat. Ani víceméně zoufalé sovětské útoky taranem z bezprostřední blízkosti nebyly výjimkou. Je jasné, že po řadu set metrů rychlé zteče byly sovětské tanky celkem vítanými a bezpečnými cíli pro protivníkovy kanóny s podstatně větším účinným dostřelem a vysokou přesností zásahů. Opět tedy bylo nutno ze strany Rudé armády sázet na početní převahu a co se nedostávalo na kvalitě a takticko-technických charakteristikách zbraní, to se vykupovalo životy a krví tankových osádek.
Příprava války v dobách Varšavské smlouvy varováním dnešku
To celé, tato taktika, přístup i zkušenost se promítly i do poválečného masového výcviku tankových armád v rámci Varšavské smlouvy. Moc dobře si pamatuji, jak nás školili na vojenské katedře v Motole a doporučovali, že je nejlépe na tankovém zaměřovacím dalekohledu 100 mm kanónu tanků typu T-54 a T-55 nastavit tzv. metnou dálku (dálku, na které balistická křivka nepřesáhne výšku cíle), což zde bylo 900 m – a mířit vždy na spodní okraj cíle. Tak je zásah jistý. Tedy jsme byli cvičeni na palbu do vzdálenosti cíle 900 metrů. Až později jsem si udělal jasno v tom, že západní armády (a podle nich i třeba Izrael, jehož tanky byly za válek v letech 1967 i 1973 konfrontovány se sovětským výcvikem, výzbrojí i způsobem nasazení egyptských tankových vojsk) opakovaně cvičili své osádky tanků jinak – tak, aby byly schopny využít možností zbraní až na hranu účinného mířeného dostřelu tankových kanónů, což bylo podstatně víc, nežli činila naše metná dálka. Zadělávalo se tedy opět na masové frontální útoky armád Varšavské smlouvy, kdy se počítá s vysokými ztrátami, jež jsou předem vynahrazeny co možná velkou četností útočících vozidel, jež po dobu překonávání nějakých minimálně 500–600 metrů budou snadným cílem, který účinnou odvetnou palbu nepovede. Nebyl na něco takového ani cvičen.
Ostatně armády Varšavské smlouvy byly v naprosté většině cvičeny celkem otevřeně pro západoevropská bojiště, kde měly svou brutální početní převahou převálcovat kvalitnější výzbroj i výcvik méně početných protivníků a probuldozerovat se ke kanálu La Manche a k pobřeží Severního moře. A to za jakoukoli cenu, i za cenu taktických jaderných úderů a v neposlední řadě pak opět za cenu jakýchkoli ztrát. Armády Československa, NDR a Maďarska byly zjevně počítány do prvého sledu takového masového útoku do západo- a severoevropských nížin, tak příhodných pro tanková a mechanizovaná vojska. Až za těmito (ke zdecimování určenými) prvými vlnami by patrně následovaly hlavní sovětské síly, jež by svou početností rozhodly celé střetnutí. Dodnes vzpomínám na ty majory a podplukovníky ČSLA, kteří nás školili. Až na výjimky nikdy ve skutečné válce nebyli, šlo o v 50. letech naverbované ševce, krejčí a jiné podobné profese, pomocí jejich náboru se tehdy změnil charakter armády k obrazu režimu. Dodnes jim vyčítám, jaké cynické hry se tito strejcové účastnili. Za pozdní Brežněvovy vlády, ale i za Černěnka a Andropova nebylo nijak daleko k rozpoutání všeobecné války. Klidně mohly četné generace Čechoslováků, východních Němců či Maďarů (ale i Poláků, Bulharů…) vykrvácet kdesi na západoevropských pláních a mohly dodnes svými kostmi zúrodňovat tamní pole. Klidně jsme mohli (celá moje generace a řada dalších) dopadnout opravdu hodně hnusně! Proto nesmí mít nová evropská válka šanci. Dějiny, buďtež nám nyní včasnou výstrahou a poučením! Už se totiž zase zapomíná, co to je válka. A násilné řešení rozporů v Evropě se přijímá opět jako proveditelné.
Jen ještě závěrečnou poznámku: to, co si ruská či sovětská generalita dovolovala, to, co jim toleroval carský i sovětský režim, bylo mnohde jinde nemyslitelné. Hazardovat se životy vojáků nebylo v jiných poměrech možné ani politicky únosné. Je známo, že Američané byli zděšeni ze surovosti bojů s Japonci obsazené ostrovy v Tichomoří, posledním byla Okinawa. Když vojenští plánovači s ohledem na drastické armádní ztráty v těchto bojích začali plánovat dobytí Japonských ostrovů, tak došli k nepředstavitelným počtům amerických ztrát. Uvažovalo se o půl milionu až o milionu mrtvých a raněných. Tehdy – z jara a v prvé půli léta 1945 – se vláda a generalita USA rozhodly do tak strašného krveprolití nejít a vsadily na novou zbraň. Pak byla demonstrativně srovnána se zemí jednou uranovou a jednou plutoniovou bombou dvě rozlehlá japonská města plná civilistů. Místo vlastních vojáků americké velení obětovalo desetitisíce protivníkových civilistů. Tyto hrůzy vedly (vedle účinného vstupu Sovětů do války v Číně počátkem srpna 1945) Japonské císařství ke kapitulaci, kterou nařídil a osobně oznámil sám císař Hirohito, jediný vrcholový válečný zločinec zemí fašistické Osy, který nebyl nikdy obžalován, souzen ani potrestán.
(dokončení příště)
První díl: