Itálie bude hrát rozhodující roli při využívání fondu EU pro obnovu, jehož úspěch či neúspěch bude v nadcházejících letech pravděpodobně ovlivňovat evropskou integraci.
Zdá se, že italský premiér Mario Draghi chce Itálii po bouřlivém období v její politice vrátit zpět na europeistickou a atlantistickou dráhu. Od samého počátku zdůrazňoval, že je v zájmu Itálie předat suverenitu EU. Toto tvrzení je důležité, protože tento koncept je v italském kontextu obzvláště složitý. Ostatní západní země již dlouho vysvětlují, že zahraniční politika je sledováním národních zájmů. Ve Francii, Velké Británii a Spojených státech je již dlouho přijatelné mluvit o národních zájmech, a to i pro levicové strany. Naproti tomu od konce druhé světové války se italští politici vyhýbají zmínkám o této myšlence, protože si ji mnozí spojují s fašismem.
Itálie může přispět k vytvoření EU, kterou si představují lídři, jako je německá kancléřka Angela Merkelová, předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová a francouzský prezident Emmanuel Macron. Chtějí, aby EU prosazovala inovativní strategie a návrhy na řešení globálních výzev, jako je covid-19; aby byl její hlas slyšet ve světě rostoucí konkurence velmocí; a aby se stala rovnocenným geopolitickým partnerem USA tím, že bude pracovat v součinnosti se svým spojencem. Aby toho dosáhla, chce se vláda vedená Draghim zřejmě vyhnout ad hoc bilaterální diplomacii s Čínou a Ruskem, kterou preferovali někteří jeho předchůdci, a místo toho staví do centra své strategie evropanství a atlanticismus. V tomto ohledu bude pro Itálii důležité podporovat francouzsko-německý motor – v době, kdy se Merkelová připravuje na odchod z funkce a kdy Macron vstupuje na obtížný politický terén před francouzskými prezidentskými volbami v dubnu 2022.
Krátce poté, co se Draghi stal 13. února premiérem, vydala italská vláda řadu prohlášení, která naznačovala, že bude v zahraniční politice zaujímat aktivní a asertivní přístup – možná proto, aby zaplnila vakuum v evropském vedení. Jasně se vymezil proti autoritářskému směřování států, jako jsou Rusko, Čína a Turecko. Svou angažovanost ve středomořské politice naznačil i tím, že se rozhodl na svou první oficiální cestu ve funkci předsedy vlády odcestovat do Libye (psali jsme zde). Draghiho ministr zahraničí Luigi Di Maio navštívil Tripolis se svými francouzskými a německými protějšky a poté se jako první evropský lídr setkal s novým americkým ministrem zahraničí Antony Blinkenem.
Draghiho vláda podnikla i další důležité politické kroky. V březnu vydala prostřednictvím italské Rady ministrů dekret, kterým zablokovala společnosti Huawei a ZTE (firmy, které americké zpravodajské služby obviňují ze špionáže pro Peking) v plnění smlouvy s italskou telekomunikační firmou.
Zdá se, že tento zahraničněpolitický aktivismus bude trvat dlouho. Draghi se zdá být odhodlán vytvořit silnější a soudržnější Evropu posílením multilateralismu a snahou o nápravu transatlantických vztahů.
Psali jsme:
- Draghi navštívil kancléřku Merkelovou v Berlíně
- Draghi chce prostřednictvím reformního plánu postavit Itálii na nohy
- Draghi jako „spasitel“? Spíš pokračování technokratického vládnutí
- Plán hospodářské obnovy Itálie musí myslet lokálně