Michael Hauser: Doba přechodu. Tranzitní ontologie a dílo Alaina Badioua

Publikujeme úkázku z nové knihy českého filosofa Michaela Hausera, která sleduje rozpad dvou dominant vývoje po roce 1989: neoliberalismu a postmodernismu.

Proč nazývám současnou dobu  interregnum?

Zygmunt Bauman uveřejnil v roce 2012 shrnující stať o charakteru planetární společnosti, politiky a ekonomiky s názvem „Doba interregna“.1 Píše v ní, že zažíváme odumírání „starého řádu“ a jeho tří pilířů – území, státu a národa. Suverenita už není územní suverenitou, státní suverenitou ani suverenitou národní. Její povaha je neukotvená, „plovoucí“ a nejasná. Nová forma suverenity však není na dohled, neboť v naší době probíhá nepřehledné soupeření mnoha aktérů o podíl na suverenitě. Nadnárodní obchodní a finanční společnosti získávají ekonomickou moc nad národními státy, přesto si národní státy udržují jistý stupeň suverenity. Nejsou tu žádná globálně uplatňovaná pravidla, která by vymezila nároky jednotlivých aktérů na suverenitu, a není tu instituce nebo politická moc, která by v této věci mohla účinně rozhodnout na planetární úrovni. Vládne nejistota, kam až sahá vliv obchodních a finančních nadnárodních společností a kolik suverenity si udržely národní státy či Evropská unie. Tento stav permanentní nejistoty je vyvolán tím, že pravidla a principy, které byly základem politiky, ekonomiky a globálních vztahů ve dvacátém století, přestávají platit, ale nové nemohou vzniknout. Bauman označuje tento stav slovem „interregnum“, jemuž dal moderní význam Antonio Gramsci ve třicátých letech minulého století. Termín interregnum původně označoval přechodné období mezi úmrtím vládce a začátkem vlády jeho nástupce. Bylo to období, v němž měli lidé příležitost zažít určité přerušení monotónní vlády, zákona a společenského řádu. Gramsci význam tohoto slova pozměnil a prohloubil tím, že jím označil dobu, v níž probíhají krizové sociální a politické procesy, které vytvářejí zablokovanou situaci. Na jedné straně způsobují rozpad a odumírání daných ekonomických a politických struktur, na druhé straně brání zrození nových struktur. Jak říká Gramsci, „staré odumírá a nové se nemůže zrodit“.

Na Baumana navazují další sociologové a politologové, kteří Gramsciho vymezení interregna použili jako analytický rámec pro zkoumání procesů probíhajících v poslední dekádě. Otřesy, nepokoje, konflikty a nenadálé změny posledních let se v politické rovině projevily především brexitem a zvolením Trumpa prezidentem. Rozpadá se světový řád, který se zakládal na hegemonii Spojených států, ale na obzoru žádný nový světový řád není. Bezpočet publikací, debat a událostí svědčí o tom, že se nalézáme v době přechodu od zanikajícího světového řádu k nějakému novému světovému řádu, jehož obrysy zatím netušíme. Podle Davida Graebera se nacházíme v přechodném období, v němž se proměňuje globální monetární systém a rapidně rychle se mění směr zadlužování, a my nevíme, kam budeme směřovat dál.2 Ilona Švihlíková a Miroslav Tejkl píšou o tom, že následkem automatizace práce a hlubokých technologických změn vstupujeme do období, které nemá historické srovnání, a nemáme tudíž předlohu, podle níž bychom mohli postupovat.3 Nic nenasvědčuje tomu, že by se tento turbulentní stav blížil ke svému konci. Je dost pravděpodobné, že je před námi několik dalších desetiletí společenských krizí a otřesů. Milan Babic píše ve své studii na toto téma, že „mezinárodní liberální řád“ je ve vleklé ekonomické i politické krizi, jejímž počátkem byla finanční krize v roce 2008.4 K analýze tohoto stavu používá právě Gramsciho pojetí krize jako interregna. Gramsci chápal krizi jako proces, který má své dějiny. Krize nepřichází jako blesk z čistého nebe, nýbrž rozvíjí se v těle společnosti. Hluboká krize, Gramsci ji nazývá organická, spočívá v tom, že politická reprezentace nedokáže v rámci kolabujícího společenského řádu řešit hromadící se problémy, a tím ztrácí svou legitimitu. Političtí aktéři spjatí s daným řádem ztrácejí vůli vládnout, ale neprosazují se političtí aktéři jiného druhu, neboť tu zatím není žádný takový řád, který by umožnil se s těmito těžkostmi vypořádat. Nastává interregnum. V tomto Gramsciho duchu Babic i jiní mluví o „globální organické krizi“ kapitalismu i lidské civilizace, která se dostala do stavu dlouhého interregna. V Gramsciho době se v interregnu objevovaly „morbidní symptomy“, jako jsou výbuchy politického násilí, fašistická masová hnutí, dříve nepředstavitelné změny na politické scéně, náhlé zhroucení mezinárodních dohod. Morbidní jsou, jak vysvětluje Babic, proto, že svědčí o tom, že existující společenský řád umírá, neboť nedokáže řešit problémy, které ohrožují jeho přežití. Takovéto problémy označuji jako kondicionální. Jsou to ty, jejichž překonání je podmínkou dalšího trvání dané formy společnosti.5 V době organické společenské krize se kondicionální problémy staly chronickými a v zásadě je nemožné se s nimi v dané formě společnosti vypořádat. V tomto případě je existující forma společnosti ve stavu agonie, která však může trvat ještě dlouho. Interregnum pak lze vymezit jako dobu, v níž se kondicionální problémy staly neřešitelnými, ale daná forma společnosti nadále existuje v jisté zombie podobě. Její potíž je v tom, že nemůže zemřít, neboť dosud na obzoru není nic jiného, co by ji nahradilo.6

Všimněme si rozdílu mezi Baumanovým a Babicovým popisem interregna, v němž se ocitl globální svět. Bauman má na mysli proměny globálního světa po roce 1989, jež vedly ke stavu nejistoty a rozpadu předchozí koncepce územní, státní a národní suverenity. Babic popisuje rozpory a krizové tendence „mezinárodního liberálního řádu“ po roce 2008. Objevuje se tak před námi určitá historie interregna po roce 1989. Bauman zachytil charakter první periody interregna, v níž předvídavě rozpoznal např. fenomén masové imigrace, která ovlivní politický vývoj v Evropě a ve Spojených státech v následujících letech. První periodu interregna popisuje také jako období „plovoucí“ suverenity. Babic analyzuje druhou periodu interregna (ta první se mu jevila jako „řád“). Jejím typickým znakem je „velká rozmanitost morbidních symptomů“, jak to nazval Gramsci. Jako příklady těchto symptomů Babic uvádí „neliberální zpětnou reakci“ v zemích střední a východní Evropy, které byly dříve vítaným místem pro experimentování s neoliberální politikou; dále skutečnost, že v Německu v roce 2017 poprvé od konce druhé světové války získala zastupitelská křesla krajně pravicová strana; nebo také vystoupení Velké Británie z EU, vyvolané radikálně konzervativními kruhy kolem Strany nezávislosti Spojeného království (UKIP), jež byly do té doby považovány za marginální. Obdobně překvapivé bylo vítězství Donalda Trumpa v amerických volbách. Morbidním symptomem je také šíření radikálně konzervativních hodnot a nacionalistického populismu v Itálii, ve Francii, v Nizozemí a dalších zemích Evropy a světa. K moci se dostávají politici s rétorikou zaměřenou proti establishmentu, kteří byli dříve označováni za politické outsidery. Ve všech zemích narůstá nedůvěra vůči neoliberální globalizaci a rozmáhá se skeptický postoj ke schopnostem liberálně‑demokratické reprezentace vypořádat se s krizovými jevy dnešního světa.

Baumanovo a Babicovo uplatnění Gramsciho pojmu interregna na současnou dobu mi potvrdilo mou filosofickou intuici, že naši dobu lze souhrnně pojímat jako interregnum. Práce těchto myslitelů mě podnítily k tomu, abych nezůstal u pouhé intuice a rozvinul teorii interregna, která vyjádří obecné charakteristiky období, jež začalo rokem 1989. Prvním, kdo publikoval myšlenku, že naši dobu můžeme chápat jako gramsciovské interregnum, byl, pokud vím, Bauman. Pak se začala objevovat v sociologických a politologických studiích o současné společnosti.

(Celá předmluva knihy ke stažení Doba_prechodu_predmluva)

Poznámky:

1/Bauman, Z., Times of interregnum, Ethics and Global Politics 5, 2012, 1, s. 49–56. Dostupné na: https://www.tandfonline.com/doi/full/10.3402/egp.v5i1.17200/.
2/ Kuřík, B., Graeber, D., Naše civilizace je založena na formě otroctví, říká anarchistický sociální antropolog David Graeber (rozhovor) [online, cit. 16. 11. 2020]. Dostupné na: https://a2larm.cz/2020/09/nase-civilizace-je-zalozena-na-forme-otroctvi-rika-anarchisticky-socialni-antropolog-david-graeber/.
3/ Švihlíková, I., Tejkl, M., Kapitalismus, socialismus a budoucnost aneb Mikeš už přišel, Rybka Publishers, Praha 2017, s. 243.
4/ Babic, M., Let’s talk about the interregnum: Gramsci and the crisis of the liberal world order, International Affairs 96, 2020, 3, s. 767–786. Dostupné na: https:// academic.oup.com/ia/article/96/3/767/5712430/.
5/ Hauser, M., Prolegomena k filosofii současnosti, Filosofia, Praha 2007, s. 30.
6/Hauser, M., Kapitalismus jako zombie neboli proč žijeme ve světě přízraků, Rybka Publishers, Praha 2012, s. 7.

Michael Hauser: Doba přechodu. Tranzitní ontologie a dílo Alaina Badioua, Praha: Filosofia 2021.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.