Historička umění Věra Beranová píše o výstavních aktivitách Národní galerie v Praze ve vztahu k historickému a současnému umění.
Úloha umění, jejího chápání, respektování, prezentace, je v naší současnosti stálým problémem, který si však bohužel představitelé naší společnosti ani moc neuvědomují. Tento problém se o to razantněji projevil v rámci koronavirové krize. Ke cti mnohých institucí, ale také některých osobností pohybujících se ve světě umění, se našlo dočasné řešení prezentace různých druhů umění. Svým způsobem se tak obohatila umělecká scéna.
Kultura a umění se musely vyrovnat s novou situací, která bohužel není stále zažehnána. V této souvislosti se vynořila i řada otázek, které tu jistě již existovaly, ale právě tento stav jim dal aktuální podobu. Jsou to otázky týkající se smyslu, podstaty, a především fungování takových institucí, které jsou v podstatě vlajkovými loďmi naší kultury. K těm nejvýznamnějším, z nichž mnohé mají více než stoletou historii, patří Národní divadlo, Národní knihovna, Národní Muzeum, Česká filharmonie, Národní galerie a další. Má je tedy spojovat jedna ústřední myšlenka, kterou představuje právě to národní. Samozřejmě současná funkce těchto národních institucí se vyjadřuje různými, pro ně typickými způsoby.
Jistěže je v rámci jejich dramaturgických plánů podstatně jednoduší se obracet do minulosti, než řešit aktuální problémy současného umění. Tento problém je typický právě pro Národní galerii. Svědčí o tom již podstatný rozdíl v množství výstavních programů mezi současným uměním a historickým výtvarným odkazem. Pro současnou výtvarnou tvorbu je k dispozici jedinečný prostor Veletržního paláce, v současné době zející prázdnotou, jak jsme již na tento stav několikrát upozornili. Na straně druhé má Praha před jinými městy jistě jedinečnou přednost, kterou jsou historické objekty, kde jsou instalována výtvarná díla různých historických období.
Zvlášť při prezentaci výtvarných děl sehrává svou roli i využití těchto prostor těchto unikátních historických objektů, které mohou dobově konvenovat s vystavenými díly. Jako příklad bychom mohli uvést již několik let existující instalaci středověkého umění v období 1200 až 1550 v Čechách a ve střední Evropě. K této jedinečné stálé expozici slouží prostor kláštera sv. Anežky České. Klášter založila Anežka Přemyslovna, dostavěn byl asi v roce 1231. Od roku 1963 je majetkem Národní galerie. Tento areál prodělal v 70. letech rozsáhlou rekonstrukci, od roku 1978 je vyhlášen jako kulturní památka.
První stálá expozice, kterou jako ředitel NG inicioval Jiří Kotalík se věnovala 19. století. Současná expozice, však zcela logicky souzní s klášterní architekturou. Stálá výstava představuje umění v letech 1200 až 1550, které vznikalo v českých zemích v kontextu s tvorbou středné Evropy. Tedy to specifické „národní“ je spíše vyjádřeno místem určení. Je zde vystaveno více než 200 exponátů, maleb, plastik, uměleckého řemesla. Tato díla se v našich poměrech vážou k vládě tří dynastií: Přemyslovců, Lucemburků a Jagellonců. Je velmi těžké vybrat, či upozornit na ta nejvýznamnější díla. Zvlášť období lucemburské, tedy v podstatě charakterizované érou Karla IV., představuje uměleckou tvorbu na té nejvyšší úrovni: jako je tvorba Mistra Vyšebrodského oltáře, Mistra Theodorika, Mistra Třeboňského oltáře. Důraz je kladen na fenomén českého středověkého umění, jakým je Krásný sloh. Jagellonská éra je spjata s jedinečným obdobím pozdně gotickým a ranně renesančním. Jako například, je to tvorba Mistra Litoměřického oltáře, Mistra Oplakávání Krista ze Žebráku a dalších.
Význam expozice je podtržen nejen jedinečným prostorem, ale i promyšlenou originální instalací, která navozuje dobovou atmosféru. Vlastní výstava je organicky propojená s celým klášterním areálem. K jisté atraktivnosti přispívá i hmatová expozice několika významných sochařských děl, jako například jsou portrétní busty Petra Parléře z triforia katedrály sv. Víta v Praze, také pozdně románského reliéfu z baziliky sv. Jiří. Exponáty jsou doprovázeny popisky v Braillově písmu.
Právě tato expozice dokumentuje možnosti prezentace výtvarného umění a zároveň respektování výstavního prostoru. Je smutné, že stejná pozornost není věnována i modernímu, až současnému umění, kterému se v podstatě nabízí moderní výstavní prostor Veletržního paláce v pražských Holešovicích. Tady se otevírají velké možnosti pro nové vedení Národní galerie řešit tento problém. Bohužel současný stav nenasvědčuje zájmu, což podstatně snižuje význam Národní galerie jak v domácím, tak zahraničním prostředí.
Autoři expozice v Anežském klášteře: Jiří Fajt, Štěpánka Chlumská
Z publikovaných článků Věry Beranové připomínáme:
- „Národní“, proč a k čemu?
- A co Veletržní palác?
- „Bylo Nebylo“ – výstava v Karlínském Fóru
- Umění z očí do očí
- Proměny veřejného prostoru, životního stylu
- Umění ve virtuálním prostředí
- Hledání nových forem při prezentaci výtvarna